Ze světa kovových známek (23)
Známky šlechty v Čechách (1)
Pomineme–li početní peníze a žetony komemorativního charakteru, lze konstatovat, že známek vydaných u nás panstvem je až do poloviny XIX. století jako šafránu. Podnikatelské aktivity české šlechty – zpracovávání kovů a důlní podnikání, které s rybníkářstvím a pivovarnictvím přinesla jagellonská doba, dokládá pouze několik ražeb.
Jedny z nejstarších českých ražeb vydaných panstvem jsou důlní známky Kryštofa Karlovice (Christoph von Carlowitz) z Červeného Hrádku (1507–1578) (obr. 1). Karlovic původem z lužickosrbského (saského) rodu (inkolát obdržel roku 1558) byl významný aristokrat své doby, humanista, přítel a stoupenec Erasma Rotterdamského a diplomat ve službách císařů Karla V., Ferdinanda I. a Maxmiliána II. i saských kurfiřtů Moritze a Augusta. Exkluzivní kontakty s Ferdinandem I. napomohly k jeho jmenování horním hejtmanem v Jáchymově. Úřad zastával v letech 1558–1562. Byl rovněž důlním podnikatelem a v letech 1554–1564 rozvíjel na svých panstvích těžbu kamence. Kromě panství Červený Hrádek držel obce Horu sv. Kateřiny, Drmaly a Háj v Krušných horách, které jeho dědicové prodali počátkem 80. let XVI. stol. Bohuslavovi Hasištejnskému z Lobkovic. Připomíná jej do současnosti dobře zachovalý náhrobek ve farním kostele v Jirkově. Karlovic je na dvou svých boletách uveden pouze rodovým znakem – třemi spojenými jetelovými lístky, litery WG bývají interpretovány jako Wassergefäss čili vědro vody. První Karlovicovu známku s hodnotou I uveřejnil Josef Neumann v souboru neurčených ražeb dodatku na samém konci pátého dílu soupisu měděných ražeb (Neumann 1872: 506, č. 33047), dvě horní bolety zmiňuje E. Fiala (Fiala 1924: 9).
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2015.
Heraldika na mincích a medailích (2) Středověk – krása střídmosti a sdělnosti
Pro heraldiku bylo celé 14. a částečně i 15. století zlatým věkem.
Erby byly vytvářeny a užívány s respektem a přirozeným vkusem. Tomu také odpovídala péče věnovaná jejich provedení. Obsah i forma byly v rovnováze. To všechno platilo také pro mincovní obrazy. Jejich umělecká úroveň snese bez potíží srovnání se znaky na gotické architektuře, v knižní i na nástěnné malbě, na tapiseriích i na dílech uměleckého řemesla.
Jednoho zimního dne roku 1300 přijal král Václav II. na pražském hradě svého kancléře Petra z Aspeltu provázeného třemi cizinci. Kancléř, jinak také basilejský arcibiskup a vynikající diplomat, byl pro krále Václava, předposledního Přemyslovce na českém trůnu, nenahraditelným rádcem. Také toho dne přicházel v závažné věci. Na řadě byla mincovní reforma, kterou kancléř pomáhal připravovat. Král věřil, že Rinieri, Appardi a Cino, tři odborníci z Florencie, které Petr z Aspeltu angažoval, odevzdají dobrou práci. A nezklamal se. Ještě v červnu téhož roku byla zaražena jeho „věčná mince“ pražský groš.
Nové platidlo sice nebylo věčné, razilo se však takřka 250 let a jeho význam byl už na počátku mimořádný. Pražský groš se stal jedním ze symbolů politické a ekonomické síly Českého království ve 14. století. Tomu odpovídala i výtvarná podoba mince. Šťastně se v ní snoubily umělecké vlivy italské a francouzské, tedy ne už jen německé, jako v minulém století. Razidla byla prací italských mistrů a inspirací byl francouzský groš z Tours.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2014.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
