VPÁDY PŘEMYSLA OTAKARA II. NA SLOVENSKO vo svetle nálezov mincí
V uvedenom príspevku sa budem venovať pomerne krátkemu časovému úseku v dejinách dnešného Slovenska.
Spomínané obdobie môžeme vymedziť rokmi 1271-1273, prípadne 1277/78 kedy nezhody medzi uhorskými kráľmi Štefanom V. (1270-1272), Ladislavom IV. Kumánskym (1272-1290) a rakúskym vojvodom Přemyslom Otakarom II. (1251-1276) prerástli do otvoreného vojenského konfliktu.
Tento konflikt vyústil až do vojenských vpádov Přemysla Otakara II. na územie dnešného juhozápadného Slovenska, ktoré bude aj predmetom nášho skúmania. Prvá výprava Přemysla Otakara II. sa začala v polovici apríla 1271 a bola reakciou na vyplienenie Dolného Rakúska Štefanom V. v roku 1270. V rámci tohto ťaženia dobyli Přemyslove vojská väčšiu časť juhozápadného Slovenska. Okrem menších opevnení a hradov ako Devín, Stupava, Svätý Jur, Pezinok a Červený Kameň sa mu podarilo dobyť aj väčšie mestá, vrátane Bratislavy a Nitry. V rámci tohto ťaženia však došlo len k jedinej väčšej bitke, ktorá sa odohrala 2. júla 1271 pri Mošoni. Tá sa skončila jednoznačným víťazstvom Přemyslových vojsk.Ešte v tento deň došlo k podpísaniu mieru medzi oboma panovníkmi. Nepriateľstvo a napäté vzťahy medzi súperiacimi stranami však pretrvávali aj naďalej a neskončili sa ani po nástupe Ladislava IV. na uhorský trón. Krátko po prvej výprave sa začala opäť vojna medzi oboma kráľmi.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2016.
Ve stínu otce vlasti Čeští Lucemburkové na litých a ražených medailích
Ze všech panovnických dynastií formujících české dějiny, vydali jen Lucemburkové osobnost, která spolehlivě zastínila všechny ostatní.
Ke Karlu IV. vzhlížely už generace obrozenců. Jeho vysoká prestiž přetrvala až do současnosti a tak se uplatňuje třeba i v dnešních soutěžích popularity historických osobností. Právě proto by mohlo být zajímavé podívat se na jeho příbuzné, kteří stojí na méně osvětlených místech.
Když smrtí Václava III. roku 1306 skončila v Českém království sága Přemyslovců, vystřídala je cizí dynastie, Lucemburkové. Sňatkem Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského se oba rody příbuzensky propojily. Jejich střídání tak proběhlo organicky a vcelku pokojně, když uvážíme, jaká krveprolití v takových situacích často nastávají. První Lucemburk na českém trůnu se z nevýrazného mladíka časem profiloval jako postava evropského formátu. Jan Lucemburský, ve své vlasti dnes známý jako Jan Slepý, má u nás několik zjednodušujících charakteristik. Podle osobního založení je možné jej vnímat jako vychytralého diplomata, lehkomyslného marnotratníka, nebo jako dobový prototyp rytíře. Když přehlížím své četné realizace, které jsem mu věnoval, je jasné, že jsem preferoval posledně uvedenou charakteristiku. Výjimkou není ani litý medailon s portrétem, který jsem v osmdesátých letech dělal jako model pro ražbu, o níž tehdy ovšem nebyl zájem. Druhá strana je věnována Janovu mládí na lucemburském hradě Bock. Také mé další lité práce, Janovi zasvěcené, se točí kolem jeho rytířských cest po Evropě a smrti v bitvě u Crécy. Kulatému výročí této bitvy je věnovaná ražba z roku 1996. Motiv z Janovy pečeti se ještě podařilo v devadesátých letech uplatnit na jedné medaili Armády ČR, kam jako součást našich nejlepších vojenských tradic určitě patří.
Dolnobavorská vévodkyně Markéta Lucemburská, jejíž medaili mi letos zadala Pražská mincovna, patří k Janovým dětem. Sourozenci slavného Karla IV. (křtěného jako Václav), měli také dramatické osudy a Markéta to svým životem naplňuje. Když zemřel její manžel roku 1339, upadla do nemilosti císaře Ludvíka, nepřítele Lucemburků, který jí pak v Bavorsku znepříjemňoval život, jak mohl. Nakonec se vrátila do Prahy. Přípravy na další dynastický sňatek s polským králem už Markéta Lucemburská nepřežila a zemřela jen dva roky po svém manželovi.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2013
