Jihlavské horní právo – soubor právních ustanovení upravující dolování stříbra v jihlavské oblasti vydaný králem Václavem I. v roce 1249.
Jihlavské horní právo bylo postupně doplňováno a stalo se normou platnou v celých Čechách. Inspirovali se jím také tvůrci podobných norem v dalších evropských zemích.
Rozvoj Jihlavy, která vyrostla na místě malé osady u řeky Jihlava, souvisí s objevem významného naleziště stříbrných rud v první polovině XIII. století. Jihlava se brzy stala jedním z největších měst Českého království a je vůbec nejstarším českým městem, kde vstoupilo v platnost takzvané horní právo. Stalo se tak v roce 1249, kdy král Václav I. vydal Listinu svobod a práv, v níž byla uvedena řada právních ustanovení pro těžbu stříbrné rudy. Šestnáct základních článků bylo později označováno latinským Jura montium et montanorum a mělo platnost v horních městech celé země.
Horní zákoník se ukázal jako nutnost a byl postupně aktualizován, zejména kvůli rozvíjející se těžbě v Kutné Hoře, která svým významem Jihlavu brzy zastínila.
Z jihlavského zákoníku vycházel latinsky psaný zákoník Ius regale montanorum, který byl v roce 1300 vydán na příkaz krále Václava II. Tento zákoník mimo jiné určoval podíl krále na těžbě a ražbě stříbra. Definoval bezpečnostní pravidla při těžby, výplaty mezd, ale také jím byl například zaveden stříbrný pražský groš, který se stal významným platidlem v celé střední Evropě.