Josif Vissarionovič Stalin (21. 12. 1878 – 5. 3. 1953) – sovětský diktátor gruzínského původu. Je považován za jednoho z nejkrutějších vládců moderních světových dějin.
Stalin se narodil ve městě Gori jako Josif Džugašvili. Jeho psychický vývoj zřejmě poznamenal otec, který byl násilnické povahy a v opilosti často syna i svou ženu bil. Údajně pak zemřel při jedné z hospodských bitek. To měl mladý Džugašvili teprve jedenáct let. Matka, která byla pravoslavného vyznání, si přála, aby se syn stal knězem. Nastoupil proto do pravoslavného semináře, který ho však neuspokojoval. Zajímal se spíše o marxismus a církevními autoritami opovrhoval. Už za studií se připojil k radikální gruzínské organizaci Mesame Dasi a po předčasném ukončení semináře se stal profesionálním revolucionářem.
Džugašvili byl znám také pod přezdívkou Koba, kterou
přijal podle legendárního gruzínského rebela bojujícího za svobodu země.
Od zimy 1900 ho stíhala carská policie. V policejním hlášení z roku 1902 byl uváděn jako vůdce radikální organizace z Batumi, kterou však v důsledku své brutality a despotismu rozštěpil. Ve stejném roce byl zatčen a odeslán do vyhnanství na Sibiř, odkud ovšem v lednu 1904 uprchnul a střídavě žil v Baku a Tbilisi. Konflikty s carskou policií ovšem pokračovaly nadále. V té době už pracoval pro Leninovu bolševickou stranu, která vznikla rozštěpením ruské sociální demokracie. Často pomocí vydírání a jiných mafiánských metod zajišťoval finance do stranické pokladny.
V roce 1912 se Džugašvili stal členem ústředního výboru strany na sjezdu, který Lenin svolal do Prahy. Zároveň jako šéfredaktor převzal stranický list Pravda a začal vystupovat pod krycím jménem Stalin (to mělo evokovat jeho tvrdost, stal totiž rusky znamená ocel).
O dva roky později byl Stalin opět zatčen a poslán do vyhnanství na Sibiř, odkud se vrátil až po abdikaci cara Mikuláše III. v roce 1917. V květnu už byl členem byra, nejužšího vedení strany řízené Leninem. V době jeho krátkého pobytu v ilegalitě Stalin byro sám vedl. V říjnu 1917 bolševici obsadili Zimní palác v Petrohradě a chopili se moci. Stalin se stal komisařem pro národnostní problematiku, po vypuknutí občanské války ale odjel do Caricynu (později Stalingrad, dnešní Volgograd), který měl bránit a zároveň zajišťovat přísuny obilí pro centrální Rusko. Již tehdy přitom prosazoval vůči obyvatelstvu, hlavně zemědělcům, kruté metody, kvůli kterým se častou bouřili i jeho spolustraníci. Své odpůrce však Stalin postupně likvidoval a v Caricynu si zbudoval neomezenou moc. Tam se také oženil.
Do konfliktů se Stalin kvůli své surovosti dostával i s velitelem Rudé armády Trockým, který si na něho stěžoval u Lenina. Ten mu vyhověl a Stalina odvolal nejprve na Sibiř a poté do Petrohradu. Na obou místech se ale despotický revolucionář choval stejně nevybíravě a odpůrce bez milosti masakroval.
Stalin je považován za hlavního viníka prohrané války s Polskem (1919 - 1921). Kromě nesmyslných konfliktů s Trockým, oslabil Tuchačevského severní armádu stojící už před Varšavou tím, že jí v rozhodujícím okamžiku odebral elitní jezdectvo. Stalin sám velel jižnímu křídlu útočícímu na Lvov a chtěl město dobýt dříve, než Tuchačevský obsadí Varšavu.
Polský maršál Piłsudski však prudkou ofenzívou Tuchačevského rozdrtil a potom porazil i vojsko vedené Stalinem.
V roce 1922 se Stalin stal generálním tajemníkem strany a pomocí intrik upevňoval svoji vzrůstající moc. Do rozporu se dostal i s Leninem, který před ním spolustraníky varoval a doporučoval ho odvolat, bylo však už pozdě. Lenin zakrátko zemřel a Stalin začal systematicky likvidovat všechny mu nepohodlné členy vedení, mezi nimiž byli často i jeho spolubojovníci. Brzy ze země vypudil také Lva Trockého, kterého později v mexickém exilu nechal zabít.
Teror vyvrcholil po XVII. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, na němž delegáti vyjádřili podporu Stalinovu konkurentovi Sergeji Kirovovi, který prosazoval umírněnou politiku. Stalin nechal Kirova tajně zavraždit a atentát pak využil jako záminku k nebývalým čistkám. Po vykonstruovaných procesech bylo popraveno množství komunistických funkcionářů, velitelů Rudé armády, do lágrů putovaly statisíce nevinných lidí.
23. května uzavřel Sovětský svaz s Německem smlouvu o neútočení. Když pak Hitler 22. června 1941 takzvaný pakt Ribbentrop – Molotov porušil a vpadl do Sovětského svazu, nebyla Rudá armáda, zdecimovaná čistkami velení, schopna německé agresi efektivně čelit.
Přesto Stalin dokázal díky stoprocentnímu ovládnutí sdělovacích prostředků upevňovat svůj kult a v očích obyčejných Rusů a příslušníků dalších národů Sovětského svazu se stával nedotknutelnou a uctívanou ikonou, kterou si ztotožňovali s porážkou nacistů. Svoji tvrdost demonstroval, když se dozvěděl, že nacisté zajali jeho syna Jakova. Odmítl ho vyměnit za německé zajaté důstojníky.
Po válce Stalin rozpoutal další násilí, při němž docházelo ke stěhování celých národů podezřelých z kolaborace s Němci. Obětí poslední čistky měli být lékaři, které chorobně podezíravý Stalin na začátku roku 1953 obvinil z přípravy atentátu vůči jeho osobě. Popravám a vykonstruovaným procesům ale 5. března 1953zabránila Stalinova smrt.
Z naší nabídky vybíráme:
