|
|
Vznik Československé měny.
Takzvaným měnovým zákonem z 10. dubna 1919 byla zavedena koruna československá
(Kč) a stanoveno, že „jedna koruna československá se počítá za jednu
korunu rakousko-uherskou“. Přijalo se dosavadní označení „koruna“. Další
cestou k provedení měnové restrikce a k postupnému zhodnocování
nové měny byla dávka z majetku a z přírůstku majetku podle zákona
z 8. dubna 1920, kterou Rašín považoval
za „korunu reformní politiky“. Měla odčerpat inflační peníze,
které přišly do oběhu během války. předpokládal se výnos v rozsahu
20-25 mld. Kč.Tento záměr se však nezdařil, docházelo k daňovým únikům
a k potížím s inkasem dávky. Prvním penízem nového státu byla stokorunová státovka s datem 15. dubna 1919. Prvními
mincemi byly dvacetihaléře a padesátihaléře vydané v únoru 1922.
První korunová mince byla uvedena do oběhu v roce 1922. První bankovkou
byla dvacetikoruna s datem 1. října 1926, která šla do oběhu až v roce
1927.
|
Poslední portrét Dr. A. Rašína
kreslil Viktor Stretti
|
Měnová stabilizace.
Restrikce peněžního oběhu při měnové reformě v březnu 1919 a při
zavádění dávky z majetku nepřinesla žádoucí efekt pro realizaci základní
koncepce Rašínivy politiky, kterou bylo snižování cenové hladiny. Po Rašínově
tragické smrti v únoru 1923 byl zvolen jiný postup – a to zvyšování
kurzu koruny v zahraničí tak, aby vysoký měnový kurz působil přes
tlak na vývozní ceny deflačně na domácí cenovou hladinu. Pro podporu kurzu
koruny byly přijaty i zahraniční
devizové úvěry. Nastalo údobí deflační politiky. Snižovala se domácí
cenová hladina, ale s vážným negativním dopadem na export, na výrobu
i zaměstnanost. Státní rozpočet se dostal do deficitu a banky do vážné
krize likvidity. Musela být přijata řada sanačních opatření. Negativní
jevy nakonec natolik převážily, že vláda na jaře 1925 opustila koncepci
deflační politiky, a to i formálně při návrhu zákona o založení Národní
banky Československé striktním požadavkem stabilizovat měnový kurz. Přešlo
se k politice měnové stabilizace.
Vznik centrální banky.
Novou československou měnu bylo zapotřebí spolehlivě řídit, a za tím
účelem měla vznilnout klasická centrální emisní banka. 14. dubna 1920 byl
přijat zákon o akciové bance cedulové (tzv. bankovní zákon). Velmi podrobně
určoval právní postavení banky, její řízení, zásady pro vydávání
bankovek i pravidla jejich krytí. Základním úkolem banky bylo spravovat československou
měnu a v souvislosti s tím provozovat určité, zákonem přesně vymezené
úvěrové a devizové obchody. Přestože zákon obsahoval i stanovy banky, správu
banky, jednací řád Bankovní rady, státní dozor, zásady účetnictví
banky, fakticky cedulovou banku ještě nezakládal. Důvodem byla dosud
nestabilní hospodářská, finanční, měnová situace. Vláda byla zmocněna,
aby „zřidila akciovou banku cedulovou“ v době, kdy k tomu budou
dány hospodářské předpoklady. To se stalo teprve v březnu 1926 po opuštění
deflační politiky a po přechodu ke koncepci měnové stabilizace.
Národní banka Československá.
Národní banka Československá Byla akciovou společností s kapitálem
12 milionů zlatých dolarů USA, rozdělených na 120 000 akcií po 100 zlatých
dolarech.V čele banky byl guvernér jmenovaný na návrh vlády
prezidentem republiky na pět roků. Vedoucí orgánem byla Bankovní rada, v níž
kromě guvernéra bylo dalších devět členů, šest volených na valné
hromadě akcionářů a tři jmenovaní prezidentem republiky na návrh vlády.
Členy Bankovní rady byli představitelé průmyslu, zemědělství, obchodu a
pěněžnictví. Národní banka byla autonomním emisním orgánem, protože jí
bylo uděleno „výhradní právo vydávat bankovky a pečovat o peněžní a
úvěrový oběh“.Národní banka byla pověřena řízením devizového
hospodářství v dobách devizové vázanosti, vytvářením podmínek pro
zavedení zlaté měny a byla poninna udržovat určitý poměr čs. Koruny k cizím
měnám. Hlavním nástrojem emisní peněžní politiky byl krátkodobý úvěr
poskytovaný obchodním bankám a
diskontní úroková politika. Ze zákona bylo zakázáno poskytovat jakékoliv
úvěry vládě.
|
Akcie Národní banky Československé z roku 1926
|
Zlatá rezerva.
Základním cílem měnové politiky Rašína a jeho nástupců bylo dosáhnout
spojení české koruny se zlatem a zařadit Československo mezi země zlatého
standardu. Program postupného přechodu ke zlaté měně byl závislý na vytvoření
dostatečné zlaté rezervy budoucí emisní banky. V zájmu urychlení
tohoto procesu postupoval Rašín trojí cestou:
- Výzva k vytvoření
„zlatého pokladu republiky“ dobrovolnými dary. Vhodně se využilo poválečného
vlasteneckého nadšení. I když se sešlo například 94 520 zlatých mincí a
medailí či 65 kg ryzího zlata ve zlomcích, výsledek byl spíše
psychologicko-politický než měnový a z hlediska množství nehrál ve
zlaté rezervě roli.
- Vypsání vnitřní
valutové půjčky zákonem z 25. února 1919, kterým byla vláda zmocněna
vypsat čtyřprocentní půjčku ve zlatě a ve valutách. Setkala se s nečekaným
úspěchem (3260 kg ryzího zlata,
270025 kg stříbra atd.). Byla splacena do roku 1926, přičemž věřitelé
běžně požadovali splácení v korunách.
- Vyhlášení nabídkové
povinnosti valut a deviz a zákaz vývozu zlatých mincí a nezpracovaného
zlata a stříbra.
Teprve stabilizace měnového vývoje ve druhé polovině 20. let při vyrovnaném
státním rozpočtu a při vyrovnané platební bilanci umožnila spojit českoslovanskou
korunu se zlatem, a zařadit se tak mezi státy zlatého standardu. Přímá směnitelnost
bankovek za zlato však zavedena nebyla. Šlo o směnitelnost za devizy, které
byly spojeny se zlatem Koruna se stala měnou zlaté devizy.
Konjunktura ekonomiky.
Období od ukončení deflační politiky v roce 1925 až do počátku
světové hospodářské krize v letech 1929 a 1930 bylo obdobím vysoké
konjunktury československé ekonomiky, finanční a devizové rovnováhy a měnové
stability. Příznivý vývoj umožnil již v srpnu 1928 liberalizovat
devizové hospodářství. Národní banka vystupovala na devizovém trhu jako
regulátor jen typicky tržními metodami – nákupem a prodejem deviz, aby tak
působila na udržení stabilního kurzu. Československo se zařadilo mezi
hospodářsky vyspělé země světa a jména jako Baťa, Kolben, Ringhoffer,
Laurin a Klement se stala synonymem podnikatelského důvtipu, píle, vynalézavosti
a uznával je celý svět.
Hospodářská krize.
Období konjunktury a měnové stability netrvalo dlouho. Světová hospodářská
krize v letech 1929 až 1934 zasáhla i Československo. Během této krize
se zvyšovala cena zlata na světových trzích. Důsledkem tohoto vývoje byl
silný deflační tlak na všechny měny, které byly vázány na zlato. Do
tohoto proudu byla stržena i československá koruna. Názory na účinný
postup Národní banky při řešení této deflační situace se lišily a posléze
se vyhrotily do dvou směrů: buď
ponechat zlatý obsah koruny a přizpůsobovat se jejímu znehodnocování
postupně úrokovou, mzdovou, rozpočtovou, devizovou a cenovou politikou anebo
prostřednictvím snížením zlatého obsahu iniciovat takové znehodnocení
koruny, které by obnovilo soulad její kupní síly s kupní silou zlata,
a vyhnout se tak dlouhodobému procesu adaptace všech hospodářských čísel.
Vláda se rozhodla pro devalvační řešení. V únoru
1934 podal guvernér Národní banky Vilém Pospíšil a celou bankovní
radou demisi. Novým guvernérem byl 23. února 1934 jmenován Karel Engliš. V únoru
1934 byl snížen zlatý obsah koruny o šestinu – na 37,15 mg. Některé státy
– země zlatého bloku – však setrvávaly na dosavadní peněžní politice
a přikročily k devalvačnímu řešení později. Tomu se přizpůsobil i
postup Národní banky, zlatý obsah koruny byl proto snížen později znovu
druhou devalvací v říjnu 1936, a to opět o šestinu – na 31,21 mg. Po
těchto devalvacích se cenový i měnový vývoj stabilizoval.
Hlaví aktivity bank.
Obchodní banky v českých zemích byly univerzálními bankami, které
plnily funkci jak depozitních a úvěrních peněžních ústavů, tak i
zakladatelských bank. Bankovní kapitál se silně podílel na průmyslových,
obchodních a dopravních společnostech. U některých ústavů hrál významnou
úlohu obchod s pozemky a realitami. Novou činností po vzniku Československa
bylo zajišťování finančních transakcí při exportu a importu, transakce
se státními obligacemi a aktivita velkých bank sdružených v konsorciu
pro státní úvěrové operace při mezinárodních hospodářských jednáních
a transakcích. Přes rozšířenou škálu činností zůstalo těžiště
aktivit bank v soustřeďování finančních prostředků a poskytování
úvěrů průmyslu, dopravě, velkoobchodu a velkým pozemkovým vlastníkům.
Finanční prostředky bank pocházely z prostředků svěřených bankám,
z vlastního akciového kapitálu, z úroků, z úvěrové činnosti
a poplatků za služby. Nejvýznamnější byly první dva zdroje. Na vkladní
knížky ukládaly své úspory hlavně domácnosti. O vkladatele bojovaly banky
nabídkou výhodných podmínek. Bankovní úvěr se stal běžnou součástí
průmyslového a obchodního podnikání. Výrazně se rozšiřovala také
zakladatelská činnost bank.
Vývoj národního hospodářství.
V rozvoji národního hospodářství bylo za první republiky dosaženo
pozoruhodných výsledků, které Československo zařadilo mezi hospodářsky
vyspělé země. Průmyslová výroba v roce
1929 překročila o více než 40% předválečnou úroveň, zemědělská
produkce vzrostla za stejné období
o 28%. Pokročila hospodářská integrace a Československo se zejména díky
rozvoji vnitřního trhu měnilo v jednotný ekonomický celek, i když stále
ještě regionálně nevyvážený. Limity domácího trhu nutily československý
průmysl stále více bojovat také o trhy zahraniční a čelit silné mezinárodní
konkurenci. Do příznivého vývoje zasáhly během roku 1929 první odbytové
potíže. Světová hospodářská krize se projevila s určitým zpožděním.
Pokles výroby byl zpočátku pozvolný, teprve v polovině
roku 1931 došlo k prudkému zlomu a plnému dopadu světové úvěrové
a měnové krize. Průmyslová výroba Československa se snížila na 60% předkrizového
stavu. Teprve v roce 1934 se projevil pozvolný vzestup výroby, který
mimo jiné podpořil vývoz zbraní a státní objednávky pro armádu jako důsledek
hrozící německé agrese. Oživení vrcholilo v roce 1937, avšak hospodářský
cyklus už nestačil přejít do konjunktury. Potíže na světových trzích a
posléze rozpad Československa ukončily slibný ekonomický vývoj první Československé
republiky.
Výtvarné
návrhy.
Nový československý stát měl od samého počátku své existence štěstí
na výrazné umělecké osobnosti, které byly ochotny podílet se na přípravě
peněz nového státu. Alfons Mucha, Otakar Španihel, Maxmilián Švabinský či
Otto Guttfreund vytvořili řadu návrhů platidel, které z výtvarného
hlediska neměly v Evropě obdobu. Na jejich práci pak navázali další
generace umělců včetně vynikajících tvůrců současnosti.
Český bankovní systém.
České banky se v meziválečném období postupně zbavovaly
provincionalismu. První náraz deflační krize řadu ústavů těžce postihl,
ale následující konjunktura pomohla k celkové konsolidaci
českého bankovnictví. Léta velké hospodářské krize zastihla
bankovní sektor připravený lépe než jiné oblasti hospodářství.
Charakteristickým rysem čs. Obchodních bank meziválečného období byl
jejich masivní přechod k univerzalismu. Přiblížily se tím k západoevropským
standardům. Ve 30. letech pomáhal bankovní sektor udržovat rovnováhu státních
financí zatěžovaných vojenskými výdaji na obranu proti nacistické agresi.
Bankovní sektor měl ovšem i své slabé stránky. Zaostávání a přežívající
provincionalismus se projevovali především v menší informovanosti a předvídavosti,
neexistence poboček a filiálek v bezpečných částech Evropy a USA, kam
by bylo možné v případě potřeby přesunout zdroje k perspektivnímu
financování strategických politických cílů. Slabinou bylo i zařazení českého
bankovního systému do mezinárodního kontextu. Zahraniční kapitál v českých
bankách měl spíše spekulační než investiční charakter. V kritických
okamžicích se stahoval a nebyl přínosem ani pro banku, ani pro ekonomiku
jako celek. Bankovní soustava však v meziválečném období své poslání
v zásadě splnila. Ve třicátých letech byla již natolik stabilizovaná
a silná, že měla reálné šance být finančním a řídícím centrem
hospodářského dění v ČR.
Rozpad Československa.
Nebezpečí agrese ze strany nacistického Německa zmařilo nadějný
hospodářský a měnový vývoj po překonání důsledků světové hospodářské
krize. Vedení Národní banky rozhodlo dislokovat svou zlatou rezervu a uložit
ji v bezpečnější cizině. V Praze zůstala jen malá část, jejíž
součástí byla vzácná numismatická sbírka. Ani tu se později nepodařilo
zachránit. Politická krize vyvrcholila v září 1938. Mnichovský diktát
ukončil dvacet let existence a suverenity první Československé republiky. Na
základě dohody představitelů vlád Francie, Velké Británie a Itálie s říšským
kancléřem Adolfem Hitlerem uzavřené v Mnichově 29. září 1938 byla Německu
postoupena rozsáhlá pohraniční území. Obdobně byla 2. listopadu 1938 uzavřena
ve Vídni dohoda s vládou Maďarska o
postoupení pohraničního území na jihu Slovenska a celé Podkarpatské Rusi
a s vládou Polska o postoupení oblastí na severní Moravě. Na zabraných
územích byly staženy z oběhu československé peníze a nahrazeny:
- říšskou markou
v poměru 100 Kč = 12RM
- maďarským pengö
v poměru 100 Kč = 14,28 pgö
- polským zlotým v poměru
100 Kč = 16 zl
6.
října 1938 bylo Slovensko prohlášeno autonomním a vzniklo Česko-Slovensko.
Německá okupace českých zemí.
Německá hospodářská expanze začala ihned po Mnichovu. Množily se požadavky
na vydání průmyslových podniků do rukou německého kapitálu. Kapitálové
přesuny byly uskutečňovány prostřednictvím německých a českých akciových
bank, které jim vytvářely zdání zákonné povahy. Říšská banka přišla
s požadavkem, aby úhrn staženého čs. Oběživa v odstoupených
pohraničních územích byl Československem nahrazen ve zlatě a devizách. Německé
ultimátum vyústilo v dohodu ze 4.3. 1939, podle které bylo na Říšskou banku převedeno 14 tun zlata. 14.
března byl vyhlášen Slovenský štát a jeho peněžní jednotkou se stala“
koruna slovenská – Ks“. 15. března 1939 byl zbytek českých zemí obsazen
německou armádou a říšský kancléř Adolf Hitler vydal výnos o zřízení
„Protektorátu Čechy a Morava“. V tomto výnosu bylo stanoveno, že
„zákonným platidlem jest vedle říšské marky až na další koruna“. Říšská
banka určila kurz koruny na 1 RM =
10K. Bylo to záměrné podhodnocení koruny, když v posledním mírovém
roce platila jedna říšská marka 7,40 K a podle poměru cenových hladin
v Německu a v Čechách se odhadoval reálný kurz marky pouze na 6 až
7 K. Národní banka Česko-Slovenská byla 31. března přejmenována na Národní
banku pro Čechy a Moravu a podřízena Říšské bance v Berlíně. Její
zmocněnec určoval činnost banky.
Měnové škody způsobené okupací.
Německá okupační moc dokonale využila svou peněžní politiku k hospodářskému
vykořisťování země militarizací a cenovým diktátem. Dnem okupace přestala
být koruna samostatnou měnou, stala se fakticky – a po vyhlášení tzv.
celní unie s „Říší“ od 1. října 1940 i právně – nominálním
zlomkem říšské marky. Stanovení kurzu marky na 1 RM = 10 K znamenalo
podhodnocení české koruny o 30%, a to usnadnilo tak drancování českého
hospodářství. Marky, za, které německá armáda, němečtí občané a německé
podniky kupovali české zboží, byly Národní bankou odváděny Říšské
bance do Berlína a ukládány na tzv. Interimkonto bez jakékoliv úhrady či
vyrovnání. Ke konci války byla na tomto účtu česká pohledávka ve výši
15 mld. K. Stala se tak inflačním zdrojem korunového peněžního oběhu.
Marky, kterými se platilo českým podnikům dodávky zboží pro německé odběratele,
zejména pro armádu, byly rovněž odváděny Národní bankou Říšské bance
do Berlína a soustřeďovaly se na zvláštním tzv. Girokontu, aniž se plně
uhrazovaly. Ke konci války vykazovalo toto konto pohledávku ve výši 58 mld.
K.Byl to rovněž zdroj korunové inflace. Byly zabrány zásoby měnového
zlata v zemích, které německá vláda obsazovala, i zbytek zlaté
rezervy, který byl ponechán v roce 1938 v Praze. Celkem představovalo
uloupené československé měnové
zlato 45,5 tuny. V roce 1940 byl zaveden tzv. matrikulární příspěvek,
který musela protektorátní vláda odvádět říšskému ministerstvu financí
jako „příspěvek na německé válečné výdaje“. Celkem bylo zaplaceno
53,6 mld. K.
Příprava poválečné měnové politiky.
Během války zřídila československá exilová vláda v Anglii dekretem
prezidenta republiky Edvarda Beneše z 12. listopadu 1944 Československý
měnový úřad v Londýně, který připravoval obnovu našich měnových
poměrů po skončení války. Podléhal ministru financí, kterým byl do roku
1941 Eduard Outrata a po něm Ladislav Feierabend. Významným příspěvkem
exilové vlády ke konsolidaci poválečných měnových poměrů byla příprava
a výroba nových československých peněz, které byly dány do oběhu po
osvobození při peněžní reformě 1. listopadu 1945. Představitelé londýnské
exilové vlády se podíleli na přípravě založení Mezinárodního měnového
fondu a Světové banky. Delegace vlády pod vedením ministra financí
Ladislava Feierabenda podepsala v červenci 1944 v Bretton Woods
ustavující dokumenty těchto institucí.
Inflace a peněžní chaos.
Konec války byl poznamenán nejen inflací, ale i peněžním chaosem na území
osvobozeného Československa. Oproti březnu 1939 se do dubna 1945 zvýšila
hladina přísně řízených velkoobchodních cen o 59% a kladina přísně řízených
spotřebitelských cen o 62%. Vedle těchto úředních cen však byly mnohem vyšší
ceny na černém trhu. Koncem války obíhalo na území Československa těchto
šest měn:
- Protektorátní
koruny
- Slovenské koruny
- Německé marky
- Maďarské pengö
- Polské zloté
- Korunové poukázky
Uspořádání měnových poměrů.
Prvotním úkolem po skončení války bylo obnovení rozvráceného hospodářství
a likvidace chaotického peněžního oběhu. 4. dubna 1945 byla v Košicích
na společném jednání londýnské exilové vlády prezidenta Edvarda Beneše
a moskevského exilového vedení Komunistické strany Československa v čele
s Klementem Gottwaldem sestavena nová vláda a byl přijat její program,
tzv. Košický vládní program. Obsahoval prvotní představy o novém uspořádání
státu. Byl kompromisem mezi požadavky a představami různých politických
sil. Znamenal posun k centrálně řízenému hospodářství. Prvním úkolem
bylo likvidovat poválečný peněžní chaos a položit základy nové měnové
politiky.
- Byl vyhlášen zákaz
oběhu německých marek na území bývalého Protektorátu Čechy a Morava
- Platnost protektorátních
platidel se rozšířila na celé území českých zemí včetně bývalého
tzv. sudetského pohraničí
- Byla rozšířena
platnost korunových poukázek z roku 1944, které byly vydány při
osvobozování Československa, na celé území republiky
- Byl vyhlášen zákaz
oběhu maďarských pengö
- Platnost slovenských
platidel byla rozšířena na celé území Slovenska
- Byla obnovena
platnost některých platidel z doby první republiky.
Po těchto úpravách byl mezi českými a slovenskými korunami stanoven kurz
1:1. Dílčí opatření vyvrcholila opětným zavedením jednotné československé
měny – koruny československé (Kč) – k 1. listopadu 1945 na základě
dekretu prezidenta republiky z 19. října 1945. V prosinci 1945 schválilo
Prozatímní národní shromáždění přistoupení Československa k Mezinárodnímu
měnovému fondu (MMF) a Světové bance.
Socializace peněžnictví.
Košický vládní program postavil peněžní i úvěrový systém „pod všeobecné
státní vybavení a do služeb znovuvýstavby národního hospodářství“. Tím
výrazně určil směr k postupné socializaci peněžnictví – ke znárodnění
bank a centrálnímu direktivnímu řízení.
- Prvním krokem
bylo zrušení české banky UNION, České eskompní banky a německých peněžních
ústavů. Zároveň byly zrušeny filiálky říšsko-německých bank a úvěrová
družstva v pohraničí.
- Byly obnoveny Pražská
úvěrní banka a Legionbanka, které byly zrušeny během německé okupace.
- Do velkých bank
byly zaváděny národní správy.
- Přípravou ke znárodnění
bylo snížení počtu bank a jejich sloučení na osm bank v českých zemích
a šest bank na Slovensku.
- Znárodňovacím
dekretem prezidenta republiky ze dne 24. října 1945
- Bylo rozhodnuto o
přeměně velkých bank na národní podniky.
Pokračovala příprava radikální transformace bankovního systému na sovětský
model. V červenci 1946 přijalo Národní shromáždění na návrh
Komunistické strany Československa dvouletý hospodářský plán obnovy na léta
1947-1948, tzv.dvouletku. Směřoval k socializaci ekonomiky a koncentraci
znárodněných bank. V českých zemích zůstaly tři banky (Živnobanka,
Legiobanka, Moravská banka) a na Slovensku dvě banky (Slovenská banka a
Tatrabanka). Byly pověřeny poskytováním provozních úvěrů. Poskytováním
investičních úvěrů se zatím zabýval Československý reeskontní ústav a
Zemská banka.
Únor 1948 a centrální řízení.
Proces bankovní centralizace byl urychlen po politickém převratu v únoru
1948. Vládním usnesením z 25. března 1948 byl počet bank dále snížen
a byly vytvořeny dvě provozní banky: Živnostenská banka pro země české a
Slovenská Tatrabanka pro Slovensko. V červenci 1948 Byla zřízena
Investiční banka pro financování a kontrolu investic a pro poskytování
dlouhodobých úvěrů. Zákonem o reorganizaci peněžnictví byly všechny
banky podřízeny jednotnému řízení ministerstvem financí. V roce 1948
bylo centralizováno i lidové peněžnictví. Vznikly Okresní spořitelny a záložny
sloučením všech záložen a spořitelen v okrese a Záložny a kampeličky
místo dřívějších kampeliček. Centrální emisní bankou zůstávala Národní
banka československá, která byla zestátněna. Vyvrcholením centralizace peněžnictví
byl zákon z 9. března 1950 o
Státní bance československé, kterým bylo československé bankovnictví
reorganizováno podle sovětského vzoru jediné banky, tzv. monobanky v souladu
s principem centrálního direktivního řízení ekonomiky. Základní
funkcí státní banky měla být
účast na sestavování hospodářského a finančního plánu státu, kontrola
hospodářského plánu korunou, soustředění, řízení a kontrola oběhu
platidel, plánování, řízení a sestavování platební bilance, řízení a
usměrňování finančního a úvěrového a platebního styku s cizinou
podle potřeb hospodářského plánu. Aby mohla tyto funkce plnit, měla banka
proniknout celým hospodářstvím a podchytit akumulaci peněžních prostředků
tak, aby je mohla podle směrnic ministerstva financí ditribuovat na místa plánované
potřeby. Proto měla převzít funkci provozních bank a řídit činnost lidového
peněžnictví jako sběrné sítě úsporných vkladů. Provádění měnové
politiky a řízení peněžního oběhu bylo podřízeno centrálnímu řízení
ekonomiky. Měnová politika a funkce peněz dostaly nové pojetí odpovídající
nárokům na socialistické, direktivní řízení společnosti.
Direktivní řízení peněžních vztahů.
Uspořádání měnových poměrů a jejich řízení po roce 1948 ( a zejména
po roce 1953) odpovídalo zásadní změně v názorech na peníze a na
jejich funkce v socialistickém státě. Byl vyloučen peněžní, kapitálový
a devizový trh. Nahradilo je direktivní řízení všech peněžních vztahů,
které se staly pouze odrazem direktivně
určovaných hmotných proporcí při tvorbě a rozdělování společenského
produktu. Hmotné proporce státního plánu měly prioritu. Peníze sice měly
své obvyklé formy (jako hotovostní oběživo, jako prostředky na bankovních
účtech a jako devizy), ale jejich funkce byly zcela jiné. Nebyly faktorem,
který působí na utváření reálných proporcí v ekonomice, na jejich
růst, strukturu a rovnováhu. Úrok nebyl cenou kapitálového trhu a měnový
kurz nebyl výsledkem devizového trhu. Funkce peněz byly přesně vymezeny co
do rozsahu svého působení i co do směrů svého působení v centrálním
národohospodářském plánu.
Peněžní reforma 1953.
Pro důsledné vytvoření „socialistického“
peněžnictví a pro přechod k řízení peněžního vývoje v systému
direktivního centrálního plánování se ukázalo jako nezbytné zbavit se
„balastu“ labilní peněžní situace, jak se utvářela po měnové reformě
v listopadu 1945. Nový systém „řízení peněžního oběhu“ chtěl
začít s čistým, minulostí nezatíženým peněžním stavem. Bylo
rozhodnuto o provedení peněžní reformy
k 1. červnu 1953. Byla připravena ve velmi krátké době úzkou
pracovní skupinou a postavena na těchto základech:
- Platidla z roku
1945 a z dalších let byla v částce 52,1 mld. Kč vyměněna za nová
v silně redukovaném poměru, a to na 1,4 mld. Kč. Občanům, kteří
nezaměstnávali žádnou pracovní sílu, bylo vyměněno na osobu 300 Kč starých
peněz v poměru 5:1, jejich ostatní hotovosti a všechny hotovosti občanů,
kteří někoho zaměstnávali se měnily v poměru 50:1.
- Prostředky , které
byly na zablokovaných (vázaných) vkladech z měnové reformy
v roce 1945 v částce 80 mld. Kč, byly anulovány.
- Mzdy a příjmy
zemědělců za dodávky, sociální dávky a starobní důchody atd. se proplácely
v poměru 5:1.
- Byl stanoven zlatý
obsah koruny na 0,123426 g zlata. Podle toho se určil i poměr koruny k cizím
měnám, např. 7,20 Kč k americkému dolaru. Bylo to zcela neadekvátní
řešení. Starému kurzu 50 Kč/USD by reálně odpovídal nový kurz 10 Kč/USD.Koncem
roku 1954 přestalo být Československo členem Mezinárodního měnového
fondu a Světové banky.
Centrální plán.
Řízení měnového vývoje – redukované ve specifickém pojetí peněžních
funkcí na striktní a administrativní řízení vývoje oběživa, cen, mezd,
deviz a měnového kurzu – bylo součástí centrálních národohospodářských
plánů, které byly konstruovány jako pětileté plány
a upřesňovány pro jednotlivé roky jako roční prováděcí plány.
Zvlášť pečlivě byl regulován vývoj spotřebitelských cen a mezd. Složitější
situace nastala v určování devizového kurzu a v řízení devizových
vztahů vůbec. Nereálné stanovení ceny kurzu koruny v roce 1953 ve
vztahu k dolaru jako reprezentantu volně směnitelných měn a hlavní světové
rezervní měně mělo závažné důsledky v narušení celého systému
hodnotových vztahů – cen vstupů do ekonomické kalkulace, cen výstupů z ekonomické
kalkulace a úplné odtržení vnitřních cen od zahraničních cen, a to navíc
ještě zvlášť k socialistickým a nesocialistickým zemím.
Administrativní metody řízení jen těžko udržovaly rovnováhu obchodní
bilance. Cenové rozdíly ve vývozu a dovozu- tj. dovozní a vývozní ceny přepočtené
oficiálním kurzem oproti vnitřním velkoobchodním cenám – se vyrovnávaly
automaticky se státním rozpočtem, a to přímo u monopolních organizací
zahraničního obchodu. Část těchto cenových rozdílů se přenášela do
velkoobchodních a maloobchodních cen.
Izolace.
Už v polovině 60. let bylo zřejmé, že naléhavé řešení vyžaduje
zejména devizová oblast, která byla jak kurzovým režimem, tak přísnou
regulací devizových poměrů zcela izolována od světového cenového i finančního
vývoje. Základem korunových vztahů byl od roku 1953 zlatý obsah koruny a
poměřování koruny s cizími měnami na bázi zlaté parity, kdy byl
stanoven kurz dolaru ve výši 7,20 Kč a k sovětskému rublu ve výši
1,80 Kč. Problém nutně nastal, když některé státy změnily určení zlatého
obsahu své peněžní jednotky (např. Sovětský svaz)nebo upustily od vazby
své peněžní jednotky na zlato (např. USA). Začal se proto měnit tzv.
oficiální kurz. Jakmile se vývoj cen a hospodářských čísel v Československu
a ve světě začínal odchylovat od předpokladů, ze, kterých se při stanovení
zlatého obsahu koruny a jemu odpovídajícímu kurzu vycházelo, prosadil se názor,
že je třeba oficiální kurz pro vnitřní potřeby napravovat tak, aby alespoň
zhruba vyjadřoval paritu kupní síly koruny a cizích měn, a to odděleně ve
vztahu k tzv. socialistickým zemím (, které byly reprezentovány nejprve
sovětským rublem, později tzv. převoditelným rublem jako, společnou mezinárodní
měnovou jednotku zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci – RVHP) a ve
vztahu k nesocialistickým zemím (, které byly reprezentovány americkým
dolarem). Řešení bylo přijato v roce 1967 zavedením kurzového
koeficientu, tedy příplatku k oficiálnímu kurzu, označovaného jako
„vnitřní reprodukční cenové vyrovnání – VRCV“. Šlo o vnitřní
kurzové poměry pro nekonvertibilní československou korunu.
Reformní snahy.
Neúspěchy v úsilí řídit direktivně národní hospodářství pětiletými
a ročními plány vyvolalo už v polovině 50. let nový trend, který lze
označit jako počátek pokusů o ústup od centrálního plánovacího sebevědomí
a jako hledání iniciativ v podnikových a osobních zájmech. Přišla
vlna reformního hnutí let 1956 – 1958. Začalo se diskutovat o „zbožně-peněžních
vztazích, o větším využití „hodnotových vztahů“ a „nepřímých nástrojů
řízení“. Toto reformní hnutí se samozřejmě dotklo i způsobů práce s penězi,
mělo uvolnit prostor zejména pro práci s bankovním úvěrem. Hledaly se
nové cesty, jak zdokonalit úvěrový systém, aby působil účinněji při
zajišťování státního plánu v podnicích. Tyto reformní snahy však
byly počátkem 60. let politicky potlačeny, ale jen na krátkou dobu. Potíže,
do, kterých se dostával ekonomický vývoj, se projevily zvlášť výrazně v měnové
oblasti. Až doposud skrytá inflace se ukazovala koncem 60. let zřetelněji.
Inflační vzedmutí se projevilo v oblastech, které byly až dosud velmi
stroze regulovány – v maloobchodních cenách a ve mzdách, a vyústilo
v inflační přebytek kupní síly odložené v úsporách domácností.
Snahy o reformu systému direktivního plánování kulminovaly v letech
1966-1968. I po zmaření těchto snah po okupaci Československa armádami sovětského
bloku v srpnu 1968 však znovu a stále intenzivněji pronikaly do metod
centrálního řízení prvky, které měly vytvořit širší prostor pro
fungování peněz.
„Normalizace“.
V období normalizace se
neustále přijímaly různé stranické dokumenty mobilizačního charakteru.
Ale i po zmaření reformních snah v roce 1969 stále více pronikaly do
metod centrálního řízení prvky, které měly vytvořit širší prostor pro
fungování peněz. Významnou změnou byl zákon z roku 1970 o Státní
bance československé, která se stala méně závislou na ostatních centrálních
orgánech a byla vedle nich vázána přímo na vládu. Zároveň byl upraven zákon
o národohospodářském plánování, podle, kterého byl měnový plán ČSSR
zařazen do soustavy centrálních národohospodářských plánů. Bylo to výslovné
přiznání významu měnové politiky i pro direktivní centrální řízení
hmotných hospodářských procesů. Ve druhé polovině 80. let se začaly
propracovávat předpoklady širší konvertibility koruny a začalo navazování
opatrných, neformálních kontaktů s Mezinárodním měnovým fondem.
Hospodářské problémy.
Opětovným akcelerátorem reformního myšlení se stávaly narůstající
hospodářské problémy, které se zvláště zřetelně projevovaly i při přetrvávající
direktivnosti centrálního řízení právě v měnové a finanční
oblasti. Především ekonomické vztahy k zahraničí a přetrvávající
izolace výrobní struktury, cenových a mzdových relací i celkového hospodářského
uspořádání od prudkých změn ve světovém dění vyvolávaly napětí v devizové
oblasti s velmi negativními dopady na vnitřní měnové poměry. Peněžní
emise se dostávala do výrazně inflačního trendu. Hlavním inflačním
faktorem se stával vysoký nárůst zásob v podnicích, zejména tzv.
rozpracovanosti, na, kterou se vyplácely mzdy, aniž proti nim stál odpovídající
nárůst nabídky na trhu zboží a služeb. Stejný účinek měl stále problémový
růst nedokončené investiční výstavby.Struktura výroby i její rozsah
neodpovídaly poptávkovým, zejména exportním zájmům a potřebám.
Neefektivnost a nerozvážnost, ekonomického vývoje v centrálně plánované
ekonomice nastolily nezbytnost nových ekonomických reforem. V rámci
reformních pokusů byly v roce 1988 zahájeny také přípravné práce na
reformě čs. bankovnictví. Politicko-ideologické limity však byly při přípravě
změn v ekonomice nepřekročitelné. Zásadní formování moderního
bankovního systému umožnil teprve listopad 1989.
Ekonomická transformace.
V listopadu 1989 došlo k historickému
zlomu v politickém, hospodářském a kulturním životě národa. Systém
centrálního ekonomického řízení, který i přes snahu o zavádění tržních
prvků do některých oblastí hospodářského života v závěru 80. let
nebyl schopen překročit svůj stín a dát ekonomice reálný směr k prosperitě,
byl nahrazen návratem k demokratickým a liberálním principům. Dědictví
systému centrálního direktivního řízení bylo ve srovnání se západoevropskými
zeměmi v kritickém stavu. Výkonnost ekonomiky – vyjádřená hrubým
domácím produktem na obyvatele – byla v roce 1989 zhruba na úrovni 30
až 35%, ve struktuře výroby převažovaly obory s nízkým stupněm
zhodnocování vloženého kapitálu, podnikovému řízení i technice výroby
chybělo moderní „know-how“, cenové a mzdové poměry byly zcela odtrženy
od vývoje na světových trzích. V diskusích o strategii k překonání
této situace byl posléze odmítnut názor o postupném reformování dosavadního
systému. Převládlo přesvědčení o nezbytnosti jeho radiální a komplexní
transformace, a to s nejnižšími společenskými, sociálními a
ekonomickými náklady. V květnu 1990 projednala federální vláda
koncepci základních směrů ekonomické transformace. Tato koncepce byla dále
upřesněna a v září 1990 přijata Federálním shromážděním. Prïoritní
oblastí se stala měnová politika spolu s fiskální politikou.
Změny v řízení měnové politiky.
Zákon o Státní bance československé z prosince 1991 stanovil jako
hlavní cíl měnové politiky zabezpečovat stabilitu měny, tj. relativní
stabilitu cenové hladiny (vyjádřenou nízkou inflací) a kurzu koruny. Šlo o
náročnou měnovou koncepci, jejíž realizace probíhala počátkem 90. let v podmínkách
radikální transformace ekonomiky, pro, kterou byla charakteristická ještě
nedokončená náprava cenových relací, pomalá restrukturalizace výroby,
nedostatečně rozvinutý finanční trh, přetrvávající institucionální a
legislativní prostředí a velmi nízká liberalizace kapitálových toků. K tomu
přistupoval i počátek dalekosáhlé privatizace státního majetku v bankovní
a výrobní sféře. Této situaci odpovídal i vývoj schématu a nástrojů řízení
měnové politiky. Bylo proto nezbytné opírat se zpočátku o přímé,
administrativní metody emisní politiky, především o určování úvěrových
a úrokových limitů, jimiž byl řízen celkový objem a maximální cena úvěrů,
které mohly obchodní banky poskytovat podnikům. Od počátku roku 1991 bylo
určování celkového objemu úvěrů nahrazováno jednak určováním vývoje
peněžní zásoby, tedy celkového množství peněz v zemi, a jednak fixním
kurzem koruny. Využívání fixního kurzu jako „nominální kotvy“ měnového
vývoje vyplývalo z jeho vlivu na vývoj cenové hladiny v podmínkách
malé otevřené ekonomiky a bylo důležité i pro politiku postupné
liberalizace státem regulovaných cen. Přímé měnové nástroje byly potupně
rušeny a nahrazovány nepřímýmí nástroji. Změny v kurzové oblasti
směřovaly k dosažení takové úrovně kurzu koruny, která by byla
jednotná pro všechny subjekty a pro všechny devizové operace v podmínkách
omezené vnitřní směnitelnosti koruny, jak byla zavedena v rámci
liberalizačních kroků od počátku roku 1991, a kterou by bylo možné udržovat
beze změny co nejdelší dobu.
Vývoj kurzu koruny.
Měnový koš je základna, na, kterou může být vázán kurz domácí měny
v režimu pevného (fixního) kurzu v případě, že není z některých
důvodů žádoucí vázat jej na jedinou cizí měnu. Měnový koš je tvořen
minimálně dvěma měnami. Tyto měny jsou obvykle měnami zemí nejvýznamnějších
obchodních partnerů. Proporce jednotlivých měn v měnovém koši se
obvykle odvíjejí od jejich podílu na obratu obchodní bilance či běžného
účtu platební bilance.
Rozvoj bankovního systému.
Vznik samostatné České republiky a krátce poté provedena měnová
odluka znamenaly i vznik samostatného bankovního systému. Ten zahrnuje Českou
národní banku jako centrální banku, komerční banky a pobočky zahraničních
bank. Chod národního hospodářství je každý den spojen s miliony peněžnich
transakcí v objemu stovek miliard korun. Ten spolu s privatizací, pokračujícím
rozvojem soukromého sektoru i dynamickým růstem liberalizovaného zahraničního
obchodu vytvářel velkou poptávku po službách bank. Banky nabízely podnikům
i široké veřejnosti stále se rozšiřující a stále modernější škálu
produktů a služeb. Bankomat a platební karta se rychle staly běžnou součástí
života, stejně jako počítače, Internet, mobilní telefony a s nimi i
služby elektronického bankovnictví. Transformace bankovnictví v moderní
tržní odvětví neproběhla bez otřesů. Šestnáct bank zbankrotovalo nebo
bylo zlikvidováno. Stát musel vynaložit nemalé prostředky na ozdravení některých
bank před jejich privatizací. Na některé banky bylo nutné uvalit nucenou
správu. Vysokou cenu za stabilizaci bankovního sektoru zaplatily prakticky všechny
transformující se země. Od roku 1989 zaznamenalo bankovnictví nebývalý
rozmach a technický pokrok. Bankovnictví je dnes moderní, technicky velmi dobře
vybavené odvětví, které je propojeno s mezinárodními finančními
toky. Je to i odvětví, které se v rozhodující míře spoléhá na zázemí,
know-how a nepřerušenou tradici kvalitního poskytování služeb představovanou
silnými zahraničními partnery, jejichž obchodní jména mají vysokou prestiž.
Vývoj v letech 1990-1992.
Hospodářský a měnový vývoj České a Slovenské Federativní Republiky
v těchto letech byl poměrně příznivý. Zvláště v náročném
prostředí prvních kroků ekonomické transformace, zejména radikálního
vstupu do dalekosáhlé privatizace, cenové liberalizace, zavádění vnitřní
směnitelnosti koruny, prosazování tržních principů atp. Docházelo zároveň
k pronikavým změnám ve struktuře zahraničních obchodních vztahů,
když se po rozpadu socialisticky konstruované Rady vzájemné hospodářské
pomoci v Moskvě orientovaly na vyspělé západoevropské země. Pokles výkonnosti
ekonomiky měřený meziroční změnou reálného hrubého domácího produktu
byl relativně malý a trval krátce.Byl poznamenán i výraznějším snížením
produkce neprodejných výrobků, která byla typická pro dřívější systém
(tzv. výroba na sklad), neměla užití, takže pouze opticky zvětšovala výkonnost
ekonomiky. Příznivý vývoj inflace byl do jisté míry předznamenán příznivými
výchozími podmínkami. Československá ekonomika si i v systému centrálního
řízení i před rokem 1989 zachovala poměrně rovnovážný měnový vývoj.
Významnou úlohu při stabilizaci cenového vývoje sehrála restriktivní –
od roku 1992 spíše neutrální – měnová politika a v jejím rámci
fixní kurz koruny jako „nominální kotva“, tedy jako stabilizátor cen
obchodovatelného zboží. Příznivý vývoj účtu platební bilance i první
signály zvýšeného přílivu zahraničního kapitálu ve formě přímých
investic a posilování devizových rezerv čerpáním prostředků od nadnárodních
institucí, zejména od Mezinárodního měnového fondu, umožňovaly postupně
zmírňovat či dokonce rušit některé nástroje řízení devizového hospodářství.
Rozdělení ČSFR.
Po složitých politických jednáních bylo rozhodnuto o rozdělení České
a Slovenské Federativní Republiky k 1. lednu 1993. Vznikla Česká
republika. K tomuto datu vznikla na základě zákona č. 6/1993 Sb. Česká
národní banka, která v plné míře navázala na činnost bývalé Státní
banky československé, vykonávající podle zákona z prosince 1991 všechny
standardní funkce centrální banky. Rozdělení společné federativní
republiky proto nemělo významnější vliv na transformaci ekonomického systému
a bankovnictví. Bilance Státní banky československé byla rozdělena mezi
oba nástupnické státy. Úvěry poskytnuté bankám (resp.depozita bank) byly
rozděleny územně podle sídla bank, aktiva či pasiva vůči Mezinárodnímu
měnovému fondu v poměru 2,29:1, pohledávky za federálním rozpočtem a
devizové rezervy v poměru 2:1. O oddělení české měny od dřívější
československé měny bylo rozhodnuto zvláštním zákonem v únoru 1993.
Tímto dnem vznikla české měna, jejíž jednotkou se stala koruna česká. Přechod
na novou měnu zahrnoval především:
- převedení všech
vzájemných závazků a pohledávek k tomuto dni v poměru 1:1
- kolkování federálních
bankovek nejvyšších nominálů (100, 500, 1000)
- fyzickou výměnu
bankovek podléhajících okolkování rezidentům i nerezidentům
- přípravu
soustavy bankovek a mincí nové české měny, zajištění jejich výroby, a
to zčásti v zahraničí, jejich transport, uložení a vydání do oběhu
- stahování a ničení
bankovek a mincí dosavadní měny vč. okolkovaných bankovek
Vznik české koruny.
V září roku 1992 bylo již zřejmé, že Česká a Slovenská
Federativní Republika se brzy rozdělí na dva samostatné státy. Bylo třeba
započít neodkladně s přípravou vlastních peněz České republiky.
Zatímco práce na návrzích bankovek byly již zahájeny, neboť bylo možné
využít připravovaných návrhů nové soustavy československých peněz a výsledků
soutěže, v níž zvítězil akademický malíř Oldřich Kulhánek, u
mincí byla situace jiná. Obvyklý způsob vyhlášení veřejné anonymní
soutěže nebyl pro krátkost doby možný. Bylo proto vyzváno šest osvědčených
účastníků soutěží na československé mince, aby vypracovali návrhy na
korunovou minci, budoucí peněžní jednotku České republiky. Všichni autoři
požadovaný termín přes nezvykle krátkou obu splnili. Předložené práce
posoudili nezávislí odborní experti, kteří za nejlepší označili návrh
akad. sochařky Jarmily Truhlíkové-Spěvákové se stylizovanou svatováclavskou
korunou. Dále nevrhli, aby na příštích oběžných mincích České
republiky byl používán symbol českého lva bez štítu. Bankovní rada
stanovisko expertů potvrdila a požádala, aby strana korunové mince byla
doplněna textem „KORUNA ČESKÁ“. Základ soustavy oběžných mincí České
republiky byl položen.
Řízení měnové politiky.
Postupný vývoj a liberalizace finančních trhů i škály instrumentů
společně s postupující liberalizací kapitálových toků vytvářely
pro řízení měnové politiky kvalitativně odlišné prostředí ve srovnání
s počátečními roky transformace. To si vyžadovalo provedení zásadních
změn ve schématu řízení měnové politiky, obzvláště v oblasti
zprostředkujících cílů. Využívání dvou zprostředkujících cílů odlišného
typu (peněžní zásoby a fixního kurzu) je účinné pouze v případě
velmi omezených kapitálových pohybů. Jsou-li ovšem kapitálové toky do značné
míry liberalizovány, pak např. zvýšení úrokových sazeb sledující jako
cíl omezení růstu peněžní zásoby má za následek zvýšení atraktivity
domácí měny, promítající se ve zvýšeném přílivu zahraničního kapitálu.
Udržování fixního kurzu si ovšem vyžaduje odkup přebytečných deviz za
domácí měnu, čímž roste peněžní zásoba. Odčerpání přebytečných
peněz však opětovně zvyšuje úrokové sazby a ty přitahují další
zahraniční kapitála celý koloběh se opakuje. S rostoucím počtem
opakování klesá účinnost měnové politiky. ČNB se snažila zvýšit účinnost
měnové politiky rozšířením fluktuačního pásma pro pohyb kurzu koruny z +-0,5% na +-7,5% (od února 1996). Zvýšení nejistoty
ohledně budoucího vývoje kurzu mělo snižovat atraktivnost korunových
investic plynoucí z jejich vyššího úrokového výnosu ve srovnání s investicemi
v měnách vyspělých zemí. Tohoto cíle bylo dosaženo jen částečně
– příliv dluhového kapitálu se sice snížil, celkový příliv zahraničního
kapitálu však nadále převyšoval potřeby krytí deficitu běžného účtu
platební bilance. Řízení měnové politiky v novém prostředí se
dotklo rovněž oblasti operativních cílů. Již v průběhu roku 1994 se
stále zřetelněji projevovala nestabilita vazby mezi peněžní zásobou a měnovou
bází, což snižovalo její využitelnost coby operativního cíle. Nahrazení
měnové báze krátkodobou úrokovou sazbou peněžního trhu však s ohledem
na jeho tehdejší stupeň rozvoje zatím nabylo možné. Proto v říjnu
1994 došlo pouze k dílčí změně – k zúžení měnové báze
jen na rezervy bank u ČNB. K využívání krátkodobé úrokové sazby
peněžního trhu (1T PRIBOR) bylo možné přistoupit až od ledna 1996. ČNB v dalších
letech postupně zdokonalovala rovněž systém svých měnových nástrojů s cílem
přiblížit jejich strukturu, konkrétní podobu a způsob jejich využívání
měnovému instrumentáriu centrálních bank ve vyspělých zemích, obzvláště
pak Evropské centrální banky.
Mezinárodní spolupráce.
Mezinárodní spolupráce má pro Českou národní banku klíčový význam,
spočívající ve sbližování českých bankovních standardů se standardy
světovými. ČNB udržuje též kontakty s centrálními bankami celého
světa, spočívající zejména ve výměně informací a zkušeností. Zvláště
důležitou oblastí je integrace do struktur EU. Bývalá ČSFR byla členem
Mezinárodního měnového fondu, Světové banky, Banky pro mezinárodní
platby a Evropské banky pro obnovu a rozvoj. Do těchto organizací byla pak ČR
přijata ihned se svým vznikem. V prosinci 1995 byla dále ČR do Organizaci pro ekonomickou spolupráci a rozvoj. Zvlášť
významným krokem bylo v říjnu 1993 podepsání Dohody o přidružení k Evropské
unii a v lednu 1996 podání žádosti o plné členství v Evropské
unii. Od roku 1990 je Česká republika rovněž příjemcem technické pomoci
od mezinárodních finančních institucí a Česká národní banka je od roku
1994 poskytovatelem technické pomoci centrálním bankám zemí střední a východní
Evropy.
Prameny :
Lidé a Peníze, ČNB
|
Z naší nabídky vybíráme:
