|
Kirche am Steinhof
( kliknutím na fotografii se zvětší detail )
|
Otto Wagner
Secesní architekt, stavitel a urbanistický teoretik Otto
Wagner (1841 – 1918) se navzdory častému osočování stal jedním z nejúspěšnějších
vídeňských architektů. Bojovný autor ještě ve vysokém věku načrtnul
radikální ideje budoucího mega města.
Málokterý architekt se zapsal do historie architektury i do povědomí lidí jako Otto Wagner. Architektonická škola, kterou založil na Akademii výtvarných umění ve Vídni, dosáhla mezinárodního věhlasu, navštěvovali ji studenti z celé Evropy i ze zámoří. Celkem měl Wagner 191 žáků, z čehož 47 pocházelo z českých zemí (vedle významných představitelů Wiener Sezession Hoffmanna, Bauera, Gessnera, Deiningera také Jana Kotěru; k nim by bylo možno připočítat i opavského rodáka Josefa Maria Olbricha, Wagnerova nejbližšího spolupracovníka, který ovšem nebyl jeho žákem). Většina jich pocházela z Vídně, jen málo zde bylo Maďarů, kteří z národnostních důvodů dávali přednost studiu v Budapešti. Wagner zlehčoval nebo nevnímal, sám žijící v metropoli, narůstající národnostní konflikty v Evropě, přitom jeho žáci byli mnohem více vystaveni odstředivým silám a tvořili za zcela jiných podmínek. Dobrými příklady jsou Jan Kotěra, Viktor Kovačić a Vjekoslav Bastl nebo Jože Plečnik, ve svých zemích zakladatelé moderny.
Odlišnost Wagnerovy školy spočívala v přístupu ke studentům. Studium na technice představovalo zejména studium historických staveb, Wagnerovi žáci řešili praktické úlohy. Jako závěrečnou práci jim zadával architektonickou utopii – projekt katedrály, ideálního města nebo knížecího sídla. „V promrskávání všech stylových směrů, jak to přineslo poslední desetiletí, nemůže do budoucna spočívat spása,“ řekl Wagner již ve své vstupní přednášce. To neznamenalo, že a priori zavrhoval tradici, jen byl přesvědčen, že každý tvůrce by měl využívat možnosti a prostředky své doby. Byl si zároveň dobře vědom, že úspěchu škola nedosáhne jen novátorskými metodami výuky, ale že je potřeba i správná prezentace školy veřejnosti. Od samého počátku dbal, aby školní práce jeho žáků byly zveřejňovány v nejprestižnějších časopisech, později v samostatných pracích. Proto kladl důraz na grafické provedení návrhů i na přísný výběr studentů do své třídy. Těžko říci, zda to byla intuice nebo šťastná ruka, ale právě jeho schopnost rozpoznat talent se stala klíčovou pro úspěch školy. Wagner nakonec dosáhl svého, i když např. Kotěra a další o něm hovořili jako o „zdatném manipulátorovi“. Přilákal i část konzervativní veřejnosti, kterou by za normálních okolností bouřilo, nebo přinejmenším nezajímalo nějaké bourání tradic, a podařilo se mu vyvrátit zakořeněný názor, že architektura má v prvé řadě sloužit a až pak se líbit.
Když se procházíme Vídní, je duch wagnerovské moderny cítit na každém kroku. Ať už v okrajových čtvrtích, jako je Hiezing, nebo v centru na Karlově náměstí nebo u Bauerova pavilonu Vídeňské secese. Díky Wagnerovu revolučnímu projektu městské železnice (S-bahn) můžeme secesní pavilony obdivovat v různých koutech Vídně. Přitom tyto pavilony vzaly málem za své na konci šedesátých let v souvislosti s výstavbou uzlu vídeňského metra.
Z naší nabídky vybíráme:
