Určují hvězdá znamení náš osud?
Představa, že nebeská tělesa mají duši stejně jako lidé a že jejich duše se sbližují okamžikem lidského zrození vedla ke vzniku astrologie. Nauky o vlivu hvězd na osud člověka.
I když vlastní myšlenka předurčení našeho osudu hvězdami byla zpochyňována již v období antiky, dodnes se bádání v této oblasti věnuje řada osobností. S astrologií, česky též hvězdopravectvím, se setkáme nejčastěji
ve
formě horoskopů.
Slovo „horoskop“ je odvozeno z řeckého výrazu „horoskopos“ („znamení času“). Horoskopy mívají nejčastěji formu astrologické tabulky nebo obrazce; zachycuje postavení vesmírných těles v souvislosti s určitým okamžikem a místem na Zemi. Čím přesnější je určení těchto faktorů, tím přesnější má být předpověď.
Snaha
o
věštění
budoucnosti
jednotlivce
právě
podle
postavení
hvězd
není
nová. Tento fenomén provází lidstvo nejméně od časů, ze kterých se zachovaly nějaké písemné záznamy. Již několik tisíciletí před naším letopočtem sledovali hvězdy astrologové kolem východní části Středozemního moře – Babyloňané, Chaldejci, Sumerové, Židé i Egypťané V kultuře starého Egypta byla astrologie považována za dar bohů. Jednotlivá znamení se spojovala s různými bohy a jejich vlastnostmi.
Ve středověku musela astrologie kvůli silným arabským vlivům nejprve vyřešit spor s oficiální katolickou církví, čehož dosáhla zejména díky tomu, že ji uznali především dva významní teologové té doby - Albertus Magnus a Tomáš Akvinský. Na univerzitě v Boloni přitom existovala od r. 1125 významná astrologická fakulta, která trvala zhruba dvě století.
Velkého rozvoje dosáhla astrologie v období renesance.
Středověkou astrologii založenou na zprostředkovaných překladech klasických helénských astrologických spisů z arabštiny v té době obohatily přímé překlady ze znovuobjevených řeckých zdrojů. Astrologií se zabývalo i několik papežů.
Oficiálního uznání
v
českých
zemích se astrologii dostalo zejména ve 14. a 15. století za vlády lucemburských císařů Karla IV. a jeho následníka Václava IV..
Astrologie se studovala na nově založené pražské univerzitě, astrologii se prokazatelně věnoval její druhý rektor Jan Šindel, známý jako autor astrolábu Staroměstského orloje. Astrologické poznatky té doby se odrážely i v architektonické výzdobě mnoha významných gotických staveb Petra Parléře. Královská knihovna Václava IV. obsahovala několik velmi významných astrologických spisů (včetně tzv. Alfonsinských tabulek a Ptolemaiova spisu Tetrabiblos), z nichž se dodnes v zahraničí zachovaly tři sborníky.
Dalšího období velkého rozmachu se astrologie na českém území dočkala na přelomu 16. a 17. století za vlády císaře Rudolfa II., vyhlášeného mecenáše všech provozovatelů okultních nauk. V roli císařských astrologů v té době u pražského dvora působili i Tycho Brahe a Johannes Kepler, na českém území působili i další tehdejší proslulí učenci zabývající se astrologií (např. John Dee). K okruhu pražských rudolfinských zasvěcenců i krátké epizodě s vládou Fridricha Falckého lze vystopovat stopy založení rosekruciánského hnutí.
O
obnovení
astrologické
tradice
na
českém
území
ve
20.
století
se
postarali
zejména
členové
prvorepublikového
sdružení
hermetiků
Universalie.
Za
komunistického
režimu
byla
astrologie
v
Česku
potírána
a
pronásledována
jako
učení
neslučující
se
s
oficiálním
marxisticko-leninským
světonázorem.
Z naší nabídky vybíráme:
