Původně jste vystudoval obor rytecký. Kdy jste se sám stal aktivním tvůrcem numizmatiky?
K navrhování medailí a mincí do soutěží jsem se dostal až při práci učitele na Střední uměleckoprůmyslové škole v Jablonci nad Nisou, kde se soutěží zúčastňovalo více výtvarníků i studentů. Abych se přiznal, tak se nepovažuji za výtvarníka, ale především za řemeslníka. Vždy mě velice bavilo především rytectví.

K nízkému reliéfu se však pravidelně vracíte a vaše návrhy rozhodně v propadlišti dějin nekončí. Čím vás práce medailéra přitahuje?
Takhle. Když jsme se na škole učili medaili, tak se vůbec neuvažovalo, že se to bude nejprve dělat do sádry. Rylo se jedna ku jedné rovnou do oceli. Právě ta titěrnost a detailnost práce v kovu mě bavila a člověk se mohl takříkajíc vydovádět. Samozřejmě dnes je to jednodušší, když se třeba něco zkazí, tak se sádra odleje znovu, dolepí se kousek, a tak podobně. Myslím si, že tohle už není takový kumšt. Dnes je kumšt spíše vymyslet kvalitní návrh.

Byla nějaká umělecká tradice v rodině? Inspiroval vás někdo?
Tradice v rodině nebyla, ale já jsem měl rozhodování jednoduché. Už od dětství jsem se zabýval modelářstvím, kreslil jsem, takže se rozhodlo, že půjdu na nějakou výtvarnou školu. Samozřejmě nebylo ještě jasné na jakou, protože těch škol bylo více. Jednou jsem v televizi viděl rytce, asi to byl pan Herčík, jak ryje známky, a to mě zaujalo. Tak jsme se pídili a zjistili, že rytecký obor nabízí turnovská škola.

Co bylo dál?
Kupodivu mě přijali. Pamatuji, že když jsem přijel na talentové zkoušky, hned mě zaujaly vystavené rytiny. Přiznám se, že odloučení z domova jsem zpočátku těžko snášel, ale škola mě bavila, těšil jsem se na dílny a ta radost mě v podstatě zůstala dodnes. Tenkrát jsem si říkal, že až skončím školu, chtěl bych dělat medaile. Když se dnes dětí ptáme, proč šly k nám na školu, často odpovídají, že neví. Že jim to určili rodiče. V tomto směru jsem měl tedy výhodu.