Edvard Beneš Poznámky k fenoménu oficiálního portrétu
Termín oficiální portrét dnes vzbuzuje buď nezájem nebo rovnou odpor.

Umělci na něj obvykle reagují smíchem, rozpaky, nebo bryskním odmítnutím. Pokud nechceme docházet k závěrům pomocí nějaké té rychlé a snadné cesty, pak bude užitečné napřed stručně rekapitulovat.

Oficiální portrét sice není starý jako umění samo, na jeskynních malbách ho neuvidíme, ale i tak jde o výtvarnou disciplinu s úctyhodným stářím. Ve stylizované formě ho najdeme v dílech velkých kulturách Mezopotámie a Egypta, v realistické podobě pak v pozdním antickém Římu. Odtud už pokračuje víceméně souvislá linie až do dneška.

Na zpodobeních faraónů a císařů pracovali tehdejší umělci podle podmínek, které se dodnes v zásadě nezměnily. Model si měl být podobný, ale to nebylo hlavní a jediné kritérium úspěchu. Přílišný realizmus mohl být naopak na škodu, jestliže výsledek evokoval u diváka jiné pocity než obdiv, úctu, případně i posvátnou hrůzu. Pravda, výjimky byli už tehdy. Faraón Achnaton údajně u svých portrétistů trval na realizmu a jeho portréty proto mají individuální, disharmonické rysy. Jinak ale naprostá většina panovníků trvala na takovém portrétu, který by upevňoval jejich autoritu u poddaných a tomu bylo vše podřízeno. Panovnický portrét, na kterém bychom zaznamenali lidské slabosti jeho modelu, to je protimluv.

Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2012