1945 - 1953 Sada 8mi stříbrných mincí


Náhled Averzní strany - 1945 - 1953 Sada 8mi stříbrných mincí Náhled Reverzní strany - 1945 - 1953 Sada 8mi stříbrných mincí

Tato sada obsahuje celkem 8 mincí:

1947 50 Kčs Třetí výročí Slovenského národního povstání
1948 100 Kčs Šestisté výročí založení Univerzity Karlovy
1948 50 Kčs Třetí výročí pražského povstání
1948 100 Kčs Třicáté výročí vzniku Československé republiky
1949 100 Kčs Sedmisté výročí vydání jihlavského horního práva
1949 50 Kčs Sedmdesáté výročí narození Josefa Vysarijonoviče Stalina
1949 100 Kčs Sedmdesáté výročí narození Josefa Vysarijonoviče Stalina
1951 100 Kčs Třicáté výročí vzniku KSČ




r. 1949 Sedmdesáté výročí narození Josefa Visarijonoviče Stalina

Pamětní stříbrná mince v hodnotě 100 Kčs
autor Otakar Španiel

průměr: 31 mm
hmotnost: 14 g
ryzost: 500/1000 Ag
hrana: hladká
rok 1949 - 1 000 000 ks
pouze v sadě mincí




Chcete vědět, co znamenají zkratky Proof | B.k. | Patina ?



Josif Vissarionovič Stalin (21. 12. 1878 – 5. 3. 1953) – sovětský diktátor gruzínského původu. Je považován za jednoho z nejkrutějších vládců moderních světových dějin.

Stalin se narodil ve městě Gori jako Josif Džugašvili. Jeho psychický vývoj zřejmě poznamenal otec, který byl násilnické povahy a v opilosti často syna i svou ženu bil. Údajně pak zemřel při jedné z hospodských bitek. To měl mladý Džugašvili teprve jedenáct let. Matka, která byla pravoslavného vyznání, si přála, aby se syn stal knězem. Nastoupil proto do pravoslavného semináře, který ho však neuspokojoval. Zajímal se spíše o marxismus a církevními autoritami opovrhoval. Už za studií se připojil k radikální gruzínské organizaci Mesame Dasi a po předčasném ukončení semináře se stal profesionálním revolucionářem.

Džugašvili byl znám také pod přezdívkou Koba, kterou přijal podle legendárního gruzínského rebela bojujícího za svobodu země.
Od zimy 1900 ho stíhala carská policie. V policejním hlášení z roku 1902 byl uváděn jako vůdce radikální organizace z Batumi, kterou však v důsledku své brutality a despotismu rozštěpil. Ve stejném roce byl zatčen a odeslán do vyhnanství na Sibiř, odkud ovšem v lednu 1904 uprchnul a střídavě žil v Baku a Tbilisi. Konflikty s carskou policií ovšem pokračovaly nadále. V té době už pracoval pro Leninovu bolševickou stranu, která vznikla rozštěpením ruské sociální demokracie. Často pomocí vydírání a jiných mafiánských metod zajišťoval finance do stranické pokladny.

V roce 1912 se Džugašvili stal členem ústředního výboru strany na sjezdu, který Lenin svolal do Prahy. Zároveň jako šéfredaktor převzal stranický list Pravda a začal vystupovat pod krycím jménem Stalin (to mělo evokovat jeho tvrdost, stal totiž rusky znamená ocel).

O dva roky později byl Stalin opět zatčen a poslán do vyhnanství na Sibiř, odkud se vrátil až po abdikaci cara Mikuláše III. v roce 1917. V květnu už byl členem byra, nejužšího vedení strany řízené Leninem. V době jeho krátkého pobytu v ilegalitě Stalin byro sám vedl. V říjnu 1917 bolševici obsadili Zimní palác v Petrohradě a chopili se moci. Stalin se stal komisařem pro národnostní problematiku, po vypuknutí občanské války ale odjel do Caricynu (později Stalingrad, dnešní Volgograd), který měl bránit a zároveň zajišťovat přísuny obilí pro centrální Rusko. Již tehdy přitom prosazoval vůči obyvatelstvu, hlavně zemědělcům, kruté metody, kvůli kterým se častou bouřili i jeho spolustraníci. Své odpůrce však Stalin postupně likvidoval a v Caricynu si zbudoval neomezenou moc. Tam se také oženil.

Do konfliktů se Stalin kvůli své surovosti dostával i s velitelem Rudé armády Trockým, který si na něho stěžoval u Lenina. Ten mu vyhověl a Stalina odvolal nejprve na Sibiř a poté do Petrohradu. Na obou místech se ale despotický revolucionář choval stejně nevybíravě a odpůrce bez milosti masakroval.

Stalin je považován za hlavního viníka prohrané války s Polskem (1919 - 1921). Kromě nesmyslných konfliktů s Trockým, oslabil Tuchačevského severní armádu stojící už před Varšavou tím, že jí v rozhodujícím okamžiku odebral elitní jezdectvo. Stalin sám velel jižnímu křídlu útočícímu na Lvov a chtěl město dobýt dříve, než Tuchačevský obsadí Varšavu.

Polský maršál Piłsudski však prudkou ofenzívou Tuchačevského rozdrtil a potom porazil i vojsko vedené Stalinem.
V roce 1922 se Stalin stal generálním tajemníkem strany a pomocí intrik upevňoval svoji vzrůstající moc. Do rozporu se dostal i s Leninem, který před ním spolustraníky varoval a doporučoval ho odvolat, bylo však už pozdě. Lenin zakrátko zemřel a Stalin začal systematicky likvidovat všechny mu nepohodlné členy vedení, mezi nimiž byli často i jeho spolubojovníci. Brzy ze země vypudil také Lva Trockého, kterého později v mexickém exilu nechal zabít.

Teror vyvrcholil po XVII. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, na němž delegáti vyjádřili podporu Stalinovu konkurentovi Sergeji Kirovovi, který prosazoval umírněnou politiku. Stalin nechal Kirova tajně zavraždit a atentát pak využil jako záminku k nebývalým čistkám. Po vykonstruovaných procesech bylo popraveno množství komunistických funkcionářů, velitelů Rudé armády, do lágrů putovaly statisíce nevinných lidí.

23. května uzavřel Sovětský svaz s Německem smlouvu o neútočení. Když pak Hitler 22. června 1941 takzvaný pakt Ribbentrop – Molotov porušil a vpadl do Sovětského svazu, nebyla Rudá armáda, zdecimovaná čistkami velení, schopna německé agresi efektivně čelit.

Přesto Stalin dokázal díky stoprocentnímu ovládnutí sdělovacích prostředků upevňovat svůj kult a v očích obyčejných Rusů a příslušníků dalších národů Sovětského svazu se stával nedotknutelnou a uctívanou ikonou, kterou si ztotožňovali s porážkou nacistů. Svoji tvrdost demonstroval, když se dozvěděl, že nacisté zajali jeho syna Jakova. Odmítl ho vyměnit za německé zajaté důstojníky.

Po válce Stalin rozpoutal další násilí, při němž docházelo ke stěhování celých národů podezřelých z kolaborace s Němci. Obětí poslední čistky měli být lékaři, které chorobně podezíravý Stalin na začátku roku 1953 obvinil z přípravy atentátu vůči jeho osobě. Popravám a vykonstruovaným procesům ale 5. března 1953zabránila Stalinova smrt.

POZNÁMKA
Mince není zobrazena ve skutečné velikosti. Kliknutím na obrázek se zvětší.
K minci nebyl vydáván certifikát.

 


DPH 21% v ceně

KATEGORIE
- Československo > Stříbrné mince

DOSTUPNOST
Dostupnost zboží: Centrála - dostupnost na prodejnách ?
kód: KCSS02 - 1953 Sada 8mi stříbrných mincí - Vyprodáno.

KREDIT
Kredit pro věrnostní program ZLATÉ MINCE
kód: KCSS02 nákupem získáte +0,00 ZM




ČASOPIS MINCE A BANKOVKY
Jediný v Čechách a na Slovensku. Přinášíme dva úryvky z publikovaných článků:

Úvod do grošového období (10)
Zvolit vhodná kritéria pro vedení sbírky historických mincí není jednoduché.

Zvolit vhodná kritéria pro vedení sbírky historických mincí není jednoduché. Začínající sběratel by měl sbírat všechny mince všech států a období, které se k němu dostanou, aby získal co nejširší přehled a mohl následně co nejzodpovědněji na základě již určité zkušenosti zvolit užší specializaci na konkrétní stát nebo období nebo třeba druh mince. Součástí rozhodování o specializaci by mělo být i reálné posouzení vlastních možností a to jak odborných (hloubka zájmu, čas, který je v možnostech sběratele/badatele věnovat studiu), tak i finančních (výše finančních prostředků kterou sběratel může/je ochoten do sbírky investovat).

Co a proč sbírat?

Historické mince jsou nejen krásné a jejich sbírání nepřináší jen potěchu oka. Historické mince jsou současně starožitností a jako takové jsou hledaným zdrojem finančních investic. Historickou cenu starožitnosti nikdy nikdo nevezme a proto dokud budou na světě sběratelé starožitností, budou starožitnosti mít stále svou cenu. Mince je navíc mimořádně skladnou starožitností a sběratel mincí tedy nemusí řešit vpravdě nerudovské otázky, se kterými se může potýkat např. sběratel barokního nábytku. Navíc jsou mince investicí poměrně likvidní a ani v dobách finančních a jiných krizí neztrácejí na hodnotě tolik, jako akcie nebo devizy, často se naopak v těchto obdobích chovají jako komodity.

Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2012



Korunová bankovka
Papírové peníze nemají tak dlouhou historii jako mince. Připomeňme si jen, kdy se na našem území začalo platit papírovými penězi – bylo to od roku 1762, tedy před 250 lety.

Samozřejmě to nebyly úplně první papírové peníze na světě, ty se objevily v Číně údajně ve 12. století a jejich existenci dovezl do Evropy mořeplavec Marco Polo. Zatímco mince se používaly od 7. století před naším letopočtem. Od počátku historie našich papírových platidel se tiskly hodnoty 1 (zlatý nebo koruna).

Když se řekne jednokorunová bankovka, tak je to v dnešní době už prakticky nepředstavitelné spojení. Tím spíše, když jsme svědky rušení haléřových mincí (také platily 1 haléřové mince), rušení 20 korunových a dokonce 50 korunových bankovek.
Ještě je třeba říci, že z formálního hlediska existovaly bankovky a státovky. V praktickém životě si tohoto rozdílu v názvu většinou nikdo nevšiml, ale přeci jen je zde jakýsi rozdíl. Mnemotechnickou pomůckou je to, že bankovku vydává emisní (cedulová) banka, státovku vydává stát (ministerstvo financí apod.). Na bankovce je tedy podepsán guvernér, pokladník či obecně někdo z centrální banky, na státovce je podepsán ministr financí.
Při popisu papírových platidel bude dále použit vždy správný název bankovka/státovka, ale v běžném textu si dovolím používat slovo bankovka pro oba významy.
V historii Československa ale i dalších období jsme platili celou škálou hodnot, většinou od jednokorunových bankovek až po 5000 koruny. Například první československá emise (mimochodem státovek) s datem 15. 4. 1919 byla tištěna v celé řadě tiskáren, různými tiskovými technikami a také na různé úrovni. Škála nominálů byla 1 Kč, 5, 10, 20, 50, 100, 500, 1000 a 5000 Kč. Větší rozptyl hodnot v naší historii již možný nebyl a není.

Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2013.

www.Zlate-Mince.cz - Investiční zlato. Zlaté mince. Zlaté slitky. Stříbrné mince. Limitované ražby a medaile Pražské mincovny, České mincovny a Mincovny Kremnica, mince ČNB a NBS. ©2003-2017 Zlaté mince - Numismatika