UPOZORNĚNÍ: ÚPRAVA PROVOZNÍ DOBY Z DŮVODU DOVOLENÝCH V OBDOBÍ OD 11.6.-31.7.2018 V PRODEJNĚ ZLATÉ MINCE – NUMISMATIKA V OBECNÍM DOMĚ: PO-PÁ 8:00-16:00.




KUNSTSCHÄTZE OSTERREICHS
( 1 produktů v prodeji.)
ČASOPIS MINCE A BANKOVKY
Jediný v Čechách a na Slovensku. Úryvky z publikovaných článků:

Nejdéle obíhající bankovka
Stokoruna vzoru 1961 je v naší novodobé historii vůbec nejdéle platná bankovka a není tedy divu, že nás má stále čím překvapovat.

Vedle dosud nepublikovaného výskytu dvou typů číslovačů1 (secesní nový „1a“ a secesní malý „1c“) u série „R“, či ne zcela osvětlenou problematiku okolo sérií D jde tak i nově o bílý kolek, na nějž bychom tímto článkem chtěli upozornit.

Nejdříve si krátce shrňme historii této bankovky. Ta se de facto počíná již peněžní reformou z roku 1953, kdy se do oběhu dostaly státovky podle ruského vzoru, které svým provedením a ochranou proti falzifikaci ani zdaleka neodpovídaly tehdejším standardům2. Není proto divu, že se krátce po jejich uvedení do oběhu začaly vyskytovat více, či méně zdařilé padělky. Díky jejich narůstajícímu počtu tak už koncem téhož roku vláda a vedení centrální banky zvažovalo tisk nové, obměněné, emise, která by graficky vycházela ze vzorů 1953, ale pro větší ochranu by se líc vyvedl měditiskem. Ovšem tento plán, stejně tak jako soutěž z roku 19553, nedošel až do konečné fáze realizace. Namísto toho se Ministerstvo financí na přelomu února a března 1959 usneslo na vypsání zcela nové soutěže na nové padesáti a stokoruny. U stokoruny se k realizaci přijal návrh pplk. Heřmana, který byl po několika úpravách (změna barvy z hnědé na zelenou, uvažovaný sedmiciferný číslovač…) předán Státní tiskárně cenin (STC), která následně 1. února 1961 započala s jejím tiskem.
Zde v STC poté probíhal tisk všech variant sérií prvního vydání, vyjma let 1964/65, kdy se z kapacitních důvodů zadala výroba série D závodu Goznak4 v SSSR. Tisk prvního vydání byl následně ukončen až roku 1987 v souvislosti s nově připravovanou stokorunou brunovského emise. Ovšem vlivem politických událostí z přelomu let 1989/90 byla centrální banka přinucena ukončit produkci nově vydané 100 Kčs 1989 s portrétem Klementa Gottwalda a naopak zahájit výrobu druhého vydání stokoruny vzoru 1961. Rozdíly obou vydání, stejně tak jako varianty I. vydání, detailně popisuje ve svém katalogu Jan Bajer5 a není tedy nutné je podrobněji rozvádět. Pro upřesnění si uveďme jen detaily kolem II. vydání. V něm se tiskly celkem tři série, a to část sérií X25–X48, dále X49–X96, G01–G96 a konečně M01–M24, které více popisujeme v přiložené tabulce6.

Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2011



Výrobní defekty na mincích (1) Stručný pohled do historie výroby mincí
Mincovní technika je vždy charakteristická pro určité historické období a mění se s technickým pokrokem.

Budeme se proto nejprve zabývat způsoby odpovídajícími dobové technické úrovni, kterými bylo zejména v našich historických zemích v průběhu desíti staletí v mincovnách zajišťováno mincovní dílo. Konečným produktem tohoto souboru na sebe navazujících výrobních činností byla ražená mince.

Mincovní dílo se zjednodušeně řečeno skládalo ze třech základních fází: A - přípravné (příprava mincovního kovu: jeho čištění od zbytkových příměsí z hutní výroby, legování pro získání mincovní slitiny předepsané ryzosti, lití cánů a jejich žíhání), B – mincířské (výroba střížků: zhotovování plátů a jejich úprava klopováním a kvečováním, žíhání a bělení, vážení) a C – pregéřské (ražení mincí). Dříve než se mohlo přistoupit k finální fázi celého náročného technologického procesu tj. k vlastní ražbě mincí, bylo nutné, aby zvláštní, často nezávislá dílna zhotovila a dodala mincovní razidla. Je pochopitelné, že i výroba razidel prošla v průběhu staletí řadou proměn – od puncovní techniky 10. století, přes umělecky vrcholnou dobu rytých obrazů českých denárů 12. století zpět k puncovní technice doby grošové a tolarové až ke strojové výrobě již velmi blízké té dnešní. Pokud se týká vlastní ražby mincí i ona prošla složitým vývojem od ruční ražby přes první jednouché stroje k technicky vyspělým mechanickým ražebním lisům.

Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2014.

ZE SVĚTA KOVOVÝCH ZNÁMEK (38) Jídelní známky III
Nejmladšími známkami, za které bylo možné pořídit polední jídlo, jsou ražby s nominální hodnotou (1) OBĚD.

Existuje jich řada typů a možno konstatovat, že všechny jsou z minulého století, převážně však z období první republiky. Zatímco u předchozích ražeb s příbory lze o výrobcích nanejvýše spekulovat, největší podíl těchto známek tvoří produkty závodu Karnet a Kyselý založeného roku 1905. Pouze několik ražeb je přisouzeno firmě I. B. Pichl Praha, u části materiálu je zhotovitel zatím neznámý.

Publikace Známky pražských pohostinských podniků autorů Z. Likovský, B. Kuchař a I. Světlá-Dubská uvádí 28 známek s hodnotou OBĚD, z nichž je 26 takto označeno na rubu. Podle uveřejněné typologie razidel firmy Karnet a Kyselý, Praha Žižkov jde o rubní razidla 20–23 a 25 (Likovský – Karnet – Světlá-Dubská 2000, 1751). O oblibě těchto motivů vypovídají varianty, vzniklé při výrobě nových razidel, jež nahradila větším objemem ražby nástroje opotřebované či poškozené. Ražby z rubních razidel přisouzených firmě Karnet a Kyselý a jejich varianty jsou na vyobrazení č. 1, ruby známek pravděpodobně téhož původu viz vyobrazení č. 2. Vývoj v ikonografii jídelních známek patrně dokumentují ražby smíchovské pivovarské restaurace U Zlatého anděla (obr. 3) na Švarcenberkově tř. 1 (dnes Nádražní), čp. 2222.

Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2017.



Úvod do grošového období (7) Technologie výroby mince a numismatická terminologie
Pro období vrcholného středověku lze mincovní výrobu shrnout takto: Drahý kov byl po příchodu do mincovny dále zpracováván dočišťováním od zbytkových příměsí z hutní výroby.

Následovalo legování, zpravidla přídavkem mědi, pro získání mincovní slitiny o zákonem předepsané ryzosti.

Takto získaná slitina byla odlévaná do tzv. barchanu – zvláštní plátěné formy smáčené vodou. Po následujícím nutném žíhání byl odlitek – tzv. cán, roztepán do podoby pásku (plechu), z něhož mincíři vystřihovali již konkrétní polotovar pro ražbu – nejčastěji kruhový, ale např. i čtverhranného tvaru (mince s tzv. čtyřrázem).
Takto získaný polotovar, nazývaný dobovou terminologií střížkem, byl podroben dalším technologickým operacím, klopování a kvečování, jejichž účelem bylo otupení otřepů po obvodu a vyrovnání stříháním pokrouceného střížku. Po následném žíhání byla ještě zařazena operace bělení, kdy byly výrobní polotovary zbavovány okují vzniklých během žíhání, očištěny od nežádoucích nečistot a chemickou cestou byla vytvořena tenká povrchová vrstva jakostnějšího kovu.
Završením náročného technologického procesu výroby mince byla ražba. Dříve než k ní mohli přistoupit, bylo nutné, aby zvláštní, často nezávislá dílna zhotovila mincovní razidla.

Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2011

www.Zlate-Mince.cz - Investiční zlato. Zlaté mince. Zlaté slitky. Stříbrné mince. Limitované ražby a medaile Pražské mincovny, České mincovny a Mincovny Kremnica, mince ČNB a NBS. ©2003-2018 Zlaté mince - Numismatika