O bílých groších s letopočtem 1617
Pokud se rozhodnete obrátit svou sběratelskou pozornost k bílým grošům, brzy si všimnete, že k těm nejběžnějším patří ročníky 1617 z mincoven v Praze a Kutné Hoře.
Toto zjištění nápadně kontrastuje se skutečností, že předcházející ročníky Matyášových bílých grošů z let 1612–1616 ze všech tří českých mincoven buď vůbec raženy nebyly nebo jsou extrémně vzácné. Bílé groše s letopočtem 1618 se ve srovnání s předchozím ročníkem vyskytují méně často a poslední ražby bílých grošů ročníku 1619 jsou opět vzácné. Co zapříčinilo náhlé a krátkodobé navýšení objemu ražby v letech 1617–1618?
Ražba bílých grošů byla ve všech čtyřech českých mincovnách zahájena v roce 1573. V prvních letech se ve všech mincovních provozech, částečně s výjimkou českobudějovické mincovny, jednalo o masovou ražbu v rozsahu okolo 300 tisíc vyražených kusů ročně. Již po několika letech a v přímé návaznosti na zahájení rozsáhlé ražby malých grošů v roce 1578 se objem ražby bílých grošů začal snižovat. Útlum postihl nejdříve pražskou mincovnu. Ta přestala razit bílé groše již v roce 1578. V mezidobí let 1579–1616 byly bílé groše v Praze raženy jen několikrát a všechny ročníky jsou mimořádně vzácné. V jáchymovské a také českobudějovické mincovně nastal výrazný útlum ražby bílých grošů po roce 1586, v roce 1594 ražba ustala. V českobudějovické mincovně, uzavřené v roce 1611, již obnovena nikdy nebyla, v jáchymovské bylo zcela okrajově raženo ještě před rokem 1619. Nejdéle produkovala v masovém měřítku bílé groše mincovna v Kutné Hoře. Výrazný pokles objemu ražby zde nastal až po roce 1604. V roce 1611 byla ale i zde ražba prakticky zastavena.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2014.
HERALDIKA NA MINCÍCH A MEDAILÍCH (16) Koalice oltáře a trůnu
Sestup katolické církve po schodišti společenského významu, započatý koncem 18. století, pokračoval.
Vývoj směřující k sekularizaci se v druhé polovině 19. století zdál nezvratný, zejména ve většině západoevropských zemí. Shodou různých okolností se tento trend uplatňoval ve střední Evropě trochu jinak.
„...Pane, dej mi sílu, abych dokázal čelit neznabohům a ochránit tvou církev...“ Z kaple se ozývaly úryvky šeptané modlitby. Několik bezesných listopadových nocí roku 1848 dovedlo modlícího se člověka k pocitu bezmoci a zoufalství. Hrabě Giovanni Maria Mastei – Ferreti, který jako papež už dva roky užíval jméno Pius IX., zažíval chvíle velké životní zkoušky. Byl v obležení povstalců v paláci Qurinal. K boji proti útočníkům neměl prostředky a pasivní obětí se stát nechtěl. Nazítří v převlečení uprchl na jih, daleko od Říma, kde byla mezitím vyhlášena republika. Z Neapole pak požádal císaře o pomoc proti osnovatelům krvavé revolty. Dostalo se mu jí. Rok 1848 byl osudný nejen pro rakouského císaře, ale i pro papeže. Pius IX. byl na stolci sv. Petra už dva roky a svou tolerancí vzbuzoval naděje světských liberálů a církevních modernistů. Šok z revoluce ho však radikálně a na celý život proměnil. Od zmíněného roku, už jako přesvědčený konzervativec, blokoval, brzdil a zatlačoval až do konce svých dnů. Rychle se tak dostal na pozice sil, které po roce 1848 ovládly habsburskou monarchii.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2017.