JAK SE DĚLÁ MINCOVNA (27) Ražba replik historických mincí
Jezdit v létě na dovolenou za teplým mořem se pro mě po roce 1989 stalo pravidelnou samozřejmostí.
Z drsného jabloneckého počasí to bylo více než příjemné. V zimě roku 1995 jsme s manželkou připravovali další letní dovolenou pro rok 1996, kdy se mi přiblížily narozeniny poprvé s pětkou na začátku počítadla.
Padesátku jsem si nikterak zvlášť nepřipouštěl, ale vybrat si dovolenou výhradně podle svého gusta mi nepřipadalo vůbec sobecké. Na otázku mé ženy, kam bych chtěl jet, nebo co bych si přál zažít, jsem měl jednoznačnou odpověď: „Chci jet na poznávací zájezd antickým Řeckem. Žádné válení u moře. Poletíme do Athén. Uvidíme Akropoli, Maratón, Thermopyly, Mykény, Epidauros, Delfy.“ Chtěl jsem si splnit dávný sen. Poznat místa, o kterých jsem se učil v dějepise jako malý kluk. Znova si oživit činy bájných hrdinů řecké mytologie. Podívat se na památky a poznat kulturu, která je základem evropské civilizace. V roce 1996 už třetím rokem mincovna úspěšně prosperovala a problematika ražby oběžných mincí se stávala běžnou rutinou. Začaly se dařit i pamětní ražby z drahých kovů. Na letní dovolené nebylo pro
mě nic lákavějšího, než navštívit muzeum antického umění v Athénách.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2016.
HERALDIKA NA MINCÍCH A MEDAILÍCH (13) Církev doby klasicismu – zmrazené naděje
Konzervativní katolická hierarchie závěru 18. a začátku 19. století spíš sledovala než určovala vývoj Evropy.
Už před revolucí byly ve Francii v katolické církvi patrné dva tábory, zjednodušeně řečeno modernisté a konzervativci. Podobně jako tomu bylo u státní a šlechtické heraldiky, i ta církevní na sebe vzala střízlivé klasicistní formy. Také její klid a vyváženost však byly ve zvláštním rozporu s dramatickým vývojem uvnitř církve i v jejích vztazích se světskými mocnostmi.
Ráno 29. září 1786 nasedli v Pistoji před biskupským palácem do kočáru dva muži. Zanedlouho už ujížděli krásnou toskánskou krajinou směrem k Florencii. Tajemník Paolo se s respektem zadíval na unavenou tvář svého pána, biskupa Pistoje a Prata, Scipiona d Ricci. V minulých dnech se vydal ze všech svých sil, když řídil synodu, které se zúčastnilo skoro tři sta biskupů. Ale stálo to za to. Schválené synodní dekrety, které vezou ukázat velkovévodovi Leopoldovi, s Boží pomocí konečně pohnou církví správným směrem. Toskánský velkovévoda Leopold, bratr císaře Josefa II., byl spokojen. Do jeho plánů církevní reformy, kterou uskutečňoval uvážlivěji než jeho bratr, zapadaly výsledky Pistojské synody do
cela dobře. Snad ale byly přece jen příliš radikální. Církev se vrací ke své původní čistotě, kterou přinesl Kristus, ruší se inkvizice, mše se mají celebrovat v národních jazycích, zavede se jediný řeholní řád a všechny ostatní se zruší, stejně, jako se nedávno stalo jezuitům... Leopoldovy rozpaky byly na místě.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2016.