Holdování v Namuru v 18. století
Pamětní ražby Karel VI.– František II.
Namur (valonsky Nameûr, nizozemsky Namen) je frankofonní město v Belgii, hlavní město Valonska a správní centrum provincie Namur. Dnes je třetím největším městem ve Valonsku. V Namuru sídlí Valonský parlament a Valonská vláda. Namur leží 50 km jihovýchodně od Bruselu a 40 km od Charleroi. Je bránou belgických Arden. Leží v ústí řek Sambry (francouzsky Sambre, valonsky Sambe) a Mázy (francouzsky Meuse, nizozemsky Maas, valonsky Moûse). Po dobu celé své historie sehrával strategicky významnou roli. Odolával četným obléháním včetně útoků Julia Césara v římské době až po okupaci v období druhé sv. války. Vysoko nad městem se tyčí vojenský symbol – citadela.
Namur ale existoval jako důležitá osada na křižovatce obchodních cest již v dobách Keltů. Význam Namuru vzrostl v ranném středověku, když Merovejci vybudovali hrad na skalnatém výběžku nad městem a nad soutokem řek Mázy a Sambry. V 10. století se stal Namur samostatným hrabstvím. Město se rozvíjelo nerovnoměrně, neboť namurská hrabata mohla stavět pouze na severním břehu řeky Mázy, zatímco jižní břeh, který patřil biskupství Lutych (francouzsky Liège, nizozemsky Luik) se vyvíjel pomaleji a vzniklo na něm město Jambes (dnes předměstí Namuru).
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2015.
HERALDIKA NA MINCÍCH A MEDAILÍCH (10) Klasicismus a empír – návrat k střízlivosti a uměřenosti
Jako každá pozdní slohová fáze, tak i končící barok se větvil a odumíral.
Jedna část vyrostla do zdrobnělého rokoka, druhá si naopak uložila přísnost a návrat ke klasickým hodnotám. Z té druhé vznikl nový sloh, klasicismus, který heraldice přinesl zjednodušení, oproštění od dekorací a tedy jisté ozdravění. Dá se vysledovat i na erbech mincí a medailí. Antickou inspiraci najdeme nejen v obecné snaze po klidu a harmonii, ale i v přímých citacích antických postav a symbolů.
Nevěsta se s ustrnutím dívala za odcházejícím důstojníkem. Pak se stejným úžasem pohlédla na hrst dukátů, který jí před chvilkou dal, spolu s gratulací ke svatbě. Bílý důstojnický kabát ještě ani nezmizel za rohem, když se mezi svatebčany stále hlasitěji ozývalo: „To byl určitě on! Ano ano, opravdu, byl to sám císař Josef!“ Toho listopadového dne roku 1778 se Josef II. v Benešově nad Ploučnicí zase jednou objevil ve své oblíbené roli. Rád jezdil inkognito po vsích a městečkách, aby poznával monarchii takříkajíc „zdola“. Tu obdaroval novomanžele, tam vyoral zapůjčeným pluhem brázdu na poli, jinde pochválil děti ve venkovské škole za správné odpovědi.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2016.
