Konvenční měna 260 let od zavedení
Většina evropských panovníků při nástupu na trůn obvykle slibovala, že bude dbát o pevnou a stabilní měnu, že nepřipustí zlehčování a znehodnocování vydávané mince.
Obvyklým tématem byl na druhou stranu boj proti přílivu cizí nehodnotné mince do země. Ale těžko hledat panovníka, kterému by se to povedlo...
Někteří vladaři po zahájení ražby nové mince nějaký čas, zejména pokud měli k dispozici dostatečně bohaté zdroje jako např. stříbrné doly, skutečně drželi obsah stříbra v minci tak, jak bylo stanoveno v mincovních řádech či podobných nařízeních o minci. Jakmile však potřebovali peníze (většinou na válečné výdaje), pak bez ohledu na své sliby a předsevzetí nikdy neváhali minci zlehčit a znehodnotit. Zmatek a nepřehlednost měnových poměrů v římsko-německé říši byly umocňovány tím, že každý panovník (držitel mincovního regálu) si na svém území vydával mince tak, jak to považoval pro svoji zemi a hlavně pro sebe za nejvýhodnější.
Pokus zavést pro střední Evropu v mincovnictví jednotný systém zaznamenáváme například na počátku druhé poloviny 16. století. Tehdy chtěl císař Ferdinand I. (1526-1564) upevnit ústřední královskou moc a omezit vliv stavů. Jeho cílem bylo vytvoření hospodářsky a nábožensky jednotné říše pod nadvládou Habsburků. Nový říšský mincovní řád byl nejprve uveden do života v rakouských zemích (1560) a o rok později byl přijat i pro všechny země Koruny české. Byla zavedena jednotná měna, jejímž základem byl říšský zlatník/gulden (60 krejcarů). Tento měnový systém sjednocoval mincovnictví všech habsburských zemí mimo uherské království. Zhruba po deseti letech však tento projekt ztroskotal. Například země Koruny české se vrátily zpět k původní tolarové měně v roce 1573. A tak potom následovalo velmi dlouhé období, v němž stálé kolísání hodnoty stříbrných a zlatých mincí, ražba nejrůznějších druhů drobných mincí, jejichž hodnota málokdy odpovídala jejímu označení na minci, byly jevy, které nepříznivě ovlivňovaly hospodářskou situaci v zemi.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2013.
Ze světa kovových známek (2) Platidla internačních táborů
Platidla s platností zřetelně ohraničenou plotem z ostnatého drátu nebo vysokou zdí prorostlou palebnými posty, to jsou táborová platidla – platební prostředky moderní společnosti.
Převážná většina těchto platidel vznikla ve XX. století1, kdy četné válečné konflikty, počínajíce búrskou válkou (1899–1902), byly příznivou dobou pro vznik a široké rozšíření platidel zejména zajateckých táborů, které pro internované nepřátelské vojáky tiskly či razily obě bojující strany2. Totalitní režimy XX. století zavedly v koncentračních a pracovních táborech a věznicích speciální platidla i v mírových dobách3, zvláštní platidla s označením Quittung (potvrzenka) obíhala v Němci zřízených židovských ghetech druhé světové války.
Většina táborových platidel – poukázky a potvrzenky, patří do oblasti notafilie. Mince a kovové známky byly ve válečných dobách raženy pro nedostatek kvalitních barevných kovů ponejvíce ze zinku, železa a hliníku4, a tak vzhledově připomínají soudobá nouzová platidla. Táborová platidla však nebyla vydána pro nedostatek oběživa v době krize peněžního systému a nejsou tudíž nouzovými platidly, s nimiž byla v minulosti často i na základě vnější podoby v numismatické literatuře spojována a zaměňována. Měla většinou charakter peněžních pracovních známek5, které byly popsány v M+B 1/2011. Jejich nominální hodnota zněla na domácí měnu, nemusela ale být striktně závislá na jejím kurzu.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2011
