Zlato Mince

Husitské válečnictví a cizina.

Husitské válečnictví a cizina


Husitství bylo záhy přinuceno chopiti se zbraně, chtělo-li si ubrániti nejen možnost dalšího vývoje, nýbrž pouze prostou existenci. A jeho obrana byla tím těžší, čím více bylo nepřátel, kteří proti němu povstali ve jménu víry katolické i církve římské. Jak hned počátky zápasu naznačovaly, bylo by snad stačilo na své odpůrce domácí, avšak nebezpečí nabývalo hrozivé povahy, když se k odporu domácímu připojili i hojní nepřátelé cizí, skoro z celého sousedství. Podněty k tomu podávala nejen okolnost, že nový král Zikmund byl zároveň králem uherským i králem římským a že z jeho četných spojenců hned od počátku nejvíce obav vzbuzovala energie a moc jeho rakouského zetě Albrechta Habsburského, nýbrž, že u českých sousedů na prohloubení odporu proti husitům kromě důvodů náboženských působilo též jednak odpor národnostní (zvláště u Němců), jednak však bázeň před sociálními důsledky revoluce husitské. Tím měl odpor proti husitům silný ráz mezinárodní, a husitům na prospěch byla jen jeho nejednotnost, která, těžce zápasíc s rozpory vlastními, nemohla náležitě svou číselnou převahu proti nim uplatniti ani vojensky, ačkoli i tak zůstávala nepřítelem mocným a nebezpečným.

Než ani husitství nebylo ve své obraně jednotné. Nedosáhnuvši toho, aby splynulo s češstvím vůbec, a majíc proto kromě Němců i v českém obyvatelstvu v Čechách i na Moravě proti sobě silnou katolickou menšinu, nebylo již od počátku ani samo zcela solidární, rozpadajíc se na strany a frakce, které leckdy ani společným nebezpečím se nedaly pohnouti k společnému postupu. Při tom pak hned na počátku dlouhé války padalo silně na váhu, že obrana nového přesvědčení náboženského se stala věcí lidu, sedláků a drobných městských řemeslníků, ježto ve většině měst královských vládnoucí zde patriciát německý i katolický zaujal proti husitství stanovisko nepřátelské a ježto i vyšší šlechta, panstvo, ve chvíli nebezpečí z největší části ve své reformní horlivosti ochladla a boji proti králi Zikmundovi i církvi se vyhnula. Lid byl živel v podstatě nevojenský, válce nezvyklý, protože z ní průběhem času většinou vyřazený, když i v našich zemích ve vojenství ovládla zásada vojska kvalitativního, rytířského, takže vedle jízdních rytířů neměl pěší lid vlastní hodnoty vojenské. Tím se husitství vedle své početné slabosti i nesjednocenosti ocitalo v nové nevýhodě proti rytířským vojskům katolických nepřátel, nestačíc jim ani takticky. Aby svůj nepoměr vyrovnalo, potřebovalo nového způsobu boje, jenž by jeho lidu pěšímu, chatrně vyzbrojenému a vojensky nezkušenému, umožnil odpor proti rytířské jízdě, a to co možná nejdříve, v čase nejkratším, ježto kruciáta, valící se r. 1420 na Čechy, nepřipouštěla odkladů. V tom mu přála šťastná okolnost, že množství drobné zemanské šlechty, svými sociálními podmínkami tak blízké lidu, nenásledovalo příkladu panského a zůstalo na straně lidu, i když se tak zároveň s ním vystavovalo nebezpečným důsledkům náboženské války; odtud lid dostával při svém odporu schopné vůdce, kteří již předtím v drobných sporech domácích i ve větších vojenských akcích cizích, jichž se účastnili, nabyli znamenitých zkušeností vojenských.

Leč i vůdcovství těchto zemanských praktiků by bylo zmohlo málo, kdyby se mezi nimi nebyl v Žižkovi vyskytl opravdový vojenský genius, jenž prostým a tak lidovým potřebám nejlépe vyhovujícím způsobem rozřešil otázku hlavní, zaváděje rychle novou soustavu vojenskou, novou taktiku, v níž se lid mohl s plnou důvěrou postaviti proti tradičním vojskům rytířským jako odpůrce rovnocenný, ne-Ii zdatnější. Husitské myšlence, projevující tolik zájmu o lid a mající tolik sklonů vpravdě již demokratických, se tak dostalo výrazné obdoby i po stránce vojenské, a Žižka se tak stal přední postavou celé historie husitské. A protože se jeho nový taktický způsob v obraně husitské po léta vítězně osvědčoval proti všem náporům katolické Evropy, učili se poražení i v tomto případě od vítězů, a Žižkovo válečnictví, s nímž a s jeho taktickou převahou měli zástupci většiny národů evropských nevítanou příležitost seznámiti se při různých kruciátách, se stalo i vzorem pro cizinu, stalo se významným vývojovým článkem evropské taktiky vůbec, třebas článkem, později v cizině ne vždy přímo a výslovně přiznávaným.

Aby se mohl náležitě oceniti význam toho, co Žižka učinil pro zlidovění vojenství proti dosavadnímu aristokratickému rázu vojenství rytířského, třeba uvážiti poměrně chatrné a pomíjivé výsledky, jež až dosud míval odpor lidových mas proti vojskům rytířským. Jestliže se tu a tam dostavovala i vítězství lidová, byly to úspěchy jen episodické, vysvětlitelné zvláštními příznivými okolnostmi, které se však v jiných případech již neopakovaly, takže s nimi nebyly spojeny změny ve vývoji vojenském. To platí stejně o bojích severofríských sedláků v Dithmarších proti holštýnským i dánským vojskům rytířským, jako o vítězství spojených měšťanů i sedláků ve Flandřích r. 1302 u Courtray a o vítězství skotských pěších kopiníků u Bannockburnu r. 1314. S číselnou převahou se tu kombinoval i výhodný terén, jenž překážel v boji těžkým jezdcům rytířským, zato však dodával sebedůvěřivé odvahy lidovým pěšákům, aby přešli k útoku na ně, což byl zjev ve středověku neslýchaný. V našem smyslu zaslouží povšimnutí i anglická taktika peších lukostřelců, jimž opory dodávali přimíšení k nim opěšalí rytíři: než ani tento způsob boje, vzniklý za válek s Walesem a Skotskem a přenesený pak i na pevninu do válek s Francií, omezený v podstatě jen na defensivu, při čemž nás opět zajímá i ochranné zatloukání ostrých kolů do země, se nestal východiskem nové taktiky vojenské, v niž by pěchota zaujala rozhodující místo.

Vysvětlení najdeme v tom, že v žádném z uvedených případů úspěšného boje pěšího ještě nebylo pozorovati pojmu taktického tělesa, který by teprve pěchotě byl mohl po příkladu starých vzorů klasických dodati pravého významu taktického, povzneseného nade všechny náhodné příležitosti počtu, terénu atd., jichž ovšem ani nová taktika, užívající již v praxi pojmu taktického tělesa, nemohla v určitých případech nedbati. Proto právě Švýcaři svou ukázněnou pěchotou, v níž byl již vtělen pojem taktického tělesa s jeho organickou soudržností i pohotovostí ke všem rozkazům velitelovým, byli již od 14. století, od nových vítězných bojů s rytířskými vojsky habsburskými, dobrým příkladem moderní pěchoty. A k nim se z téhož důvodu v 15. století znamenitým počinem Žižkovým připojila vojska husitská; samo spojení různých složek vojenských (pěchota, vozy, dělostřelba) nebylo by stačilo ke vzniku nové české taktiky, kdyby tu nebylo zároveň vůdčí myšlenky, která z nich vytvořila jednotný taktický organismus, ovládaný vůdčí vůlí. Tato ústřední myšlenka, důsledně uvedená ve skutečnost, sice husity stavěla Švýcarům po bok, přece však ne tak, aby její provedení bylo na obou stranách stejné. Než i když jsou podstatné rozdíly, přece srovnání obou těchto taktik, švýcarské i české, i výklad, jak se vyvinuly, poučí o leckterém charakteristickém rysu válečnictví Žižkova.

U Švýcarů je pozoruhodné, že kořeny jejich taktiky sahají daleko do minulosti, vyrůstajíce ze starého kmenového zřízení; v něm se (stejně jako u Frísů v Dithmarších) původní germánská bojovnost za zvláštních trvalých zeměpisných i hospodářských podmínek stále uchovávala, udržujíc smysl pro válku, vojenskou zkušenost i patriarchální poslušnost k starším, přirozeným to vůdcům, jejichž slovo platilo za míru i ve válce, takže tato tuhá pospolitost ve formě stálé hotovosti byla zajímavou obdobou pozdějším stálým vojskům. Sama hornatá příroda se svými dlouhými a snadno přehraditelnými údolními cestami podávala statečným horalům vítané možnosti účinné obrany, a to tím spíše, když autorita starších a jejich vojenský bystrozrak dovedly obratně disponovati mohutnými čtverhrany, z nichž, jako z ježka, hrozivě čněla dlouhá kopí, k vzájemné obraně i k útoku. Přísná kázeň, vlastní základ dobrého pořádku, byla výsledkem nejen vžité poslušnosti kmenových starších, nýbrž i dílem tuhé, neúprosné discipliny, neváhající sáhnouti k nejkrajnějším trestům, jen aby každého jednotlivce podřídila svým rozkazům a připoutala ho k jeho praporu; s tím souvisela značnou měrou i tvrdost švýcarského válečnictví nelítostným pobíjením nepřátel poražených, jejichž jímání se zakazovalo, aby vítězové tím nebyli sváděni od vlastního využití vítězství. Společného cviku mírového však tu ještě nebylo, a každý muž se sám cvičil v potřebných hmatech, ať šlo o dlouhé kopí, helebardu, nebo i samostříl, který, ač byl poměrně drahý, si jednotlivci sami ze svých prostředků opatřovali. Patrný z toho nedostatek veřejných prostředků se jevil dosti dlouho, zvláště u horských chudých kantonů, i v malém celkem počtu polních děl, z čehož plynul právě rozdíl od jejich velikého odpůrce Karla Smělého i od husitů, menší švýcarský zřetel k dělostřelbě vůbec. To bylo lze vysvětlit i zálibou v útočné nahé zbrani; zájem o dělostřelbu značně stoupl teprve od válek burgundských, za nichž padlo Švýcarům tolik děl Karlových za kořist. Dělostřelba, již dříve ve větší míře užitá, byla by Švýcarům také usnadnila přechod z ochranného horského terénu do roviny, která je již nechránila a v níž se musili spoléhati jen na své taktické prostředky, což se ani u nich s počátku neobešlo bez leckterých porážek. Těch však přece bylo méně, než se dalo čekati, a úspěchy ukázněné švýcarské taktiky se stávaly pravidelným zjevem, jenž pak sám byl mocným vznětem dalších vítězství, dodávajícím švýcarské statečnosti i rysu nad jiné k tomu žádoucího, sebedůvěry, přesvědčené o neodolatelnosti svého útoku.

O Žižkovi možno se pravděpodobně domýšleti, že o švýcarské taktice tří čtverhranů, obyčejně šachovitě nastupujících, slyšel; zato je pochybno, znal-li ji z vlastní zkušenosti. Větší vliv než tento teoretický předpoklad měly zajisté jeho zkušenosti polské z bojů s Řádem rytířů německých, které mu mohly podati zajímavé podněty jak k užití vozové hradby (v bitvě u Grunwaldu zatím ovšem jen k nezbytné defensivě), tak k ocenění působivosti dělostřelby; než ani tak nevymizel z jeho paměti dojem možnosti úspěšné taktiky vojska pěšího. Když po smrti krále Václava IV. si okamžitá potřeba obrany husitství žádala rychlého opatření branných prostředků k posile chatrně ozbrojeného i vojensky málo zkušeného lidu, v tvůrčí fantasii jednookého zemana, jenž věřil, že ho sama boží prozřetelnost postavila na odpovědné místo vůdčí, z kvasivé změti starších i nových námětů horlivě přetřásaných se rychle tvořily hlavní závěry o nové taktice husitské.

Při tom si zaslouží pozornosti známé místo z Biskupcovy „Kroniky táborské“ o „poradách mistrů pražských i kněží království českého“ o způsobu vedení války (nepochybně na podzim r. 1419), v nichž byly nejen stanoveny podmínky, za nichž se i křesťan může chopiti zbraně na obranu víry, nýbrž kde bylo i ukazováno na „příklad a pravidla starých dobrých válečníků“ — tedy na vojenskou teorii. Snad bylo při té příležitosti užito příkladu husitům tak drahého a autoritativního, jako byly četné doklady ze Starého zákona o vozech válečných, ale v platnosti zůstává i novější dohad, že tu asi bylo vzpomenuto i starověkého spisovatele Vegetia. Můžeme se toho držeti tím spíše, víme-li, že i v Praze na počátku války byl rukopis jeho díla o vojenství v rukou právě jednoho z mistrů, nezjištěného zatím dosud jinak M. Prokopa, jenž snad byl mezi účastníky zmíněných porad, a že se i v jednom moravském rukopise českých kázání směru reformního z konce 14. století uvádí jeden doklad z „mistra Vegetia“. Z latinského spisu Vegetiova mohly Žižku zajímati rozličné podrobnosti, zprostředkované mu od jeho známých, literárně i jazykově vzdělanějších, nejen o pěchotě, o rozčlenění legie a o tom, jak se příkopem i valem z ležení tvoří „jaksi město nejpevnější“ i jak barbaři k témuž účelu užívali vozů, nýbrž i o sedlácích, jak jsou k válce nejschopnější.

Z vlastní vojenské tradice české mohl Žižka čerpati méně podnětů, třebas byl, jak dobře ukazují jeho listy, i v této věci ctitelem starých Čechů. Alespoň jeho poměr k vojenskému řádu Jana Hájka z Hodětína z r. 1413 právě v otázce nejdůležitější, při bojových vozech, je obrácený, nežli se donedávna myslilo, ježto se toho dotýkají jen pozdější vsuvky, vzniklé v řádu tom až pod dojmem Žižkových novot v této věci. Jestliže tedy byly to zvláště nárazy cizích příkladů a myšlenek, jejichž podnětný vliv lze více méně postihnouti v nové taktice Žižkově, je to nový doklad významného rysu české národní povahy, jejího přizpůsobovacího genia, jenž, přejímaje cizí podněty, přizpůsobuje si je svým svérázným způsobem, přetváří a rozvíjí je tak, že se stávají jeho vlastním majetkem i dílem. Je to kongeniální obdoba se současnými podstatnými přeměnami, jakých v české duši 15. století došly cizí myšlenky reformní. A tato obdoba je tím výraznější, že cizina sama v obou případech, v náboženství i ve vojenství, přejímajíc hlavní české výsledky nebo jejich širší vlivy s pozdějšího stanoviska posuzujíc, zřídka bývá ochotna přiznati českou zásluhu.

Postavíme-li vedle sebe pěchotu švýcarskou a pěchotu Žižkovu, vidíme u obou obdobný základ lidový (sedláky, k nimž účast drobných řemeslníků jen připojuje složku nevalně odlišnou), avšak rozdílnou náladu mravní, z níž vyrůstá poslušnost a kázeň vojska většinou selského. Kdežto u Švýcarů podřízení starším vyplývá z konservativního citu kmenové solidarity, u sedláků Žižkových je tento svazek mezi vojáky a veliteli nahrazen solidaritou vědomí náboženského; výkřik ženy na Vítkově r. 1420: „Neslušíť věrnému křesťanu ustupován před Antikristem“ je v této příčině doplněn svědectvím kronikářovým, jak sedláci, „třebas neodění, s cepy, palicemi, samostříly a sudlicemi jeho (Žižku) následovali a velmi rádi poslouchali“. Žižka nabyl velmi rychle svými úspěchy kouzelného prestiže božího vyvolence, jenž je „božímu lidu českému Bohem poslán, aby jej vyvedl z nebezpečí.“ A tato důvěra v nepřemožitelnost vůdcovu přecházela velmi rychle i na samo vojsko, jež, jsouc pevně přesvědčeno, že je vojskem božím, bojujícím za boží při, nabývalo i sebedůvěry, radostné víry ve vlastní nepřemožitelnost. To byla největší opora organisačního i taktickébo díla Žižkova, kterou ovšem Žižka sám, dobře znaje lidskou relativitu, neopomenul záhy posíliti i účelnými předpisy s doprovodem přísných trestů proti přestupníkům, ať to byl kdokoli a jakéhokoli stavu. Tak na základě mravní solidarity a přísné discipliny se přetvořil různorodý dav v jednotné vojsko, v ústrojný celek, jehož každá složka měla své místo, svůj úkol, a jímž zcela vládla vůle vrchního velitele prostředkem řádně uspořádané stupnice podřízených vůdců v jednotlivých skupinách i v jejich drobnějších oddílech. Proti aristokratickému individualismu vojsk rytířských, kde hlavním zřetelem byla čest a statečnost jednotlivcova beze všeho ukáznění celku, vystupovala tu řádná organisace kolektivní, která dodávala i početní menšině netušené síly, násobíc ji souhrnným jednotným řízením. Účinnou a trvalou soudržnost vojenského celku pak Žižka ještě zvýšil zřízením vojska stálého ve své straně východočeské, v t. zv. Menším Táboře, pozdějším to bratrstvu sirotčím, a jeho příkladu v zápětí následovalo i bratrstvo táborské. Obě tato stálá vojska polní byla pravým ztělesněním Žižkovy nové soustavy, obnoveného pojmu taktického tělesa, neboť teprve tu se mohl uplatniti základní předpoklad, stálý, pravidelný výcvik, bez něhož nebylo ani možno dosíci žádoucí obratnosti, zvláště při technicky složitějších a zvláštní praxe výcvikové vyžadujících skupinách (vozy a dělostřelba). Samo stálé vojsko si ani nelze mysliti bez pravidelných cvičení; na nich závisí jeho mravní duch, ona jsou jeho vlastním životním důvodem; bez této stálé mírové náhrady války, která je zároveň její nejlepší technickou přípravou, by se taktické těleso opět rychle rozpadlo ve své původní různorodé a nesouvislé složky.

Myšlenka ústrojné jednotky pronikala od samého počátku celé vojsko Žižkovo, i tehdy, kdy ještě bylo v primitivní formě selské pěchoty, jen s málo vozy, bez jízdy a bez dělostřelby. Než i tyto složky velmi brzo přistupovaly a rychle se rozvíjely jako nové články celé taktické soustavy, úměrně s velikými úkoly, jaké jí nastávaly, i s rychlostí tempa, s jakým v kritické osudové chvíli dozrávala, majíc přes všechny známky náhlé improvisace přece jen ráz soustavné a pronikavé promyšlenosti, která nemusí užívati marných a na scestí svádějících pokusů. I Žižka dovedl jako Švýcaři znamenitě užívati výhod místní situace hned na počátku i později, již v rozkvětu své soustavy, avšak tvrdá nutnost ho rychle vedla k tomu, aby výhody terénu, s jejichž pomocí nemohl v rovinatých Čechách počítati tou měrou jako Švýcaři, nahradil prostředky umělými. K tomu mu však nestačily příkopy a valy, ač se ani dále jejich pomoci nevzdával, a proto, chtěje za každé nutnosti své selské pěchotě podati záštitu, za níž by se proti obrněné jízdě mohla plně postaviti, užil geniálně vozů, nejen jako dopravního prostředku nebo jako nehybné ještě hradby táborové, nýbrž i ve formě pohyblivé, poskytující jeho vojsku ochranu při pochodu i útulek při ústupu před útokem nepřátelským a dokonce i jisté možnosti útočné, zvláště když operační důraznost vozové hradby byla neobyčejně rozšířena použitím hojné dělostřelby a když i jízda svými zvláštními, tehdy teprve náležitě užitými kvalitami, vhodně rozhojnila jeho taktický program. Tak bylo umožněno i pěchotě, aby, mohouc doufati v případnou ochranu hradby vozové, se již odvážila vyjíti z ní do pole přímo proti obrněným rytířům.

V pěchotě husitské vlastní obdobou švýcarských halapartníků byli sudličníci (sudlice s delším toporem, na němž byl nasazen plochý nůž nebo bodák, připomínala nejspíše švýcarskou halapartnu) a cepníci, při čemž zvláště tito dodávali vojsku husitskému rázu selského. Zčásti je nacházíme i v lidu přiděleném každému bojovému vozu, avšak jejich hlavní taktický význam byl ve volných houfech určených k boji mimo vozy. Chyběla tu sice ona velmi dlouhá kopí (mnohem delší než helebardy), jimiž v čtverhranu švýcarském byly opatřeny vnější řady, avšak pádné cepy i sudlice v rukou silných, vytrvalých a volně pohyblivých mlatců i bez toho stačily na obranu i útok proti těžké jízdě, na jejíž koně měli husitští pěšáci zvláště spadeno. Povaha hlavní taktické složky husitské, vozů, sice i v dalším průběhu vedla k tomu, že obrana bývala prvním stadiem bitev husitských, za nímž teprve po otřesení útočného ducha nepřátelského následoval výpad z hradby vozové; avšak již v prvních letech války husitské známe případy neodolatelných útoků cepníků, které jim u odpůrců zjednávaly obávanou pověst, jak to již ke konci r. 1420 před bitvou u Vyšehradu přímo vůči králi Zikmundovi vyslovil pan Jindřich z Plumlova („jáť se zajisté cepů selských velmi bojím“). Jeho důvodné obavy hrozně prokázala následující porážka Zikmundova, která byla pravým dnem cepů. Odtud je pochopitelné, že se cep pak nazýval zbraní českou („behemisch Drischflegel“, „der behmische Kornhammer“).

Právě však její symbolický český charakter vysvětluje leccos z dalšího vývoje, proč později s chlapským cepem i z vojska zase odstupuje jeho pravý uživatel, sedlák. Za války husitské byl selský, lidový ráz vojska i základem některých jevů vojensky příznivých, především povolnější poslušnosti, která selského vojáka bez rozpaků, jež s tím bývaly v té době sdruženy v případech jiných, přiměla k pracím zákopnickým, důležitým pro vozovou hradbu i pro obrannou pěší taktiku. S dalším vývojem stálých vojsk žoldnéřských, který opět vedl ke zdůraznění odborné kvalifikace vojenské, se však dostavily nové sociálně stavovské rozpory, takže voják-žoldnéř opět pohrdavě shlížel na selské chlapy a proto se vyhýbal užívati zbraně upomínající na selství. To ne tak ještě v Čechách, kde vzpomínky na vítězné cepy Žižkovy činily k nim veřejnost na delší dobu shovívavou, jako v cizině, kde sedlák, i když příležitostně bylo jeho vojenských služeb užíváno, nenabyl takového respektu jako v Čechách, vyřadilo cepy z vojenských zbraní a snad vrhalo to i jistý nepříznivý reflex na vozovou hradbu, ač tu pak rozhodující váhy nabyly zřetele jiné, technické.

Princip taktického tělesa, jenž v husitské pěchotě vedl k rozdělení jednodivých druhů zbraní ve zvláštní skupiny, uplatnil se ovšem i při jízdě a při vozech. Jako ve vojenské hymně husitské slyšíme u pěchoty o „sudličnících i cepnících lidu rozličného“, tak se tu i rozlišení jízdy označuje výrazem „střelci, kopiníci řádu rytířského“, při čemž výraz „řád“ jednak naznačuje, že tu šlo ze značné části o vojáky z tříd vyšších, jednak však ukazuje na to, že se tu míní jízda, ne sice shodná s jízdou rytířskou, přece však jí podobná. Jízda, jak již svědčí její malý počet, asi desítina pěchoty, měla v soustavě Žižkově místo zbraně vedlejší, přece však nikoli bezvýznamné, a právě její nové úkoly (hlídky, výzvědy, drobné harce atd.) si vyžadovaly kromě disciplinovaného rozčlenění i zvláštního cviku, hledícího spíše k výkonu kolektivnímu než k individuálnímu, jakého bylo zapotřebí u pěších cepníků a sudličníků, u nichž bylo hlavně třeba dbáti soudržnosti. Tím většího výcviku však vyžadovala služba při vozech a spojené s nimi dělostřelbě.

Lidé u vozů, kteří s příslušným vozem tvořili taktickou jednotku, nutně potřebovali výcviku stejně jako střelci, ať šlo o houfnice na vozích umístěné, o samostříly nebo o ručnice a hákovnice (jízdní střelci i pěší střelci ve volných houfech měli ovšem jen samostříly nebo kuše), nebo jako pavézníci, jimž v boji připadal těžký a nebezpečný úkol, krýti mezery mezi vozy, ať již tyto stály v podobě nehybné hradby nebo se dokonce pohybovaly při akcích přibližovacích nebo při útočných průlomech; ani práce zákopnické, které zajisté připadaly celé posádce, se neobešly bez praktické, cvikem dosažené obratnosti. Volnější spojení s vozy tvořily pojízdné houfnice, typická to děla husitská, která bývala v nehybné vozové hradbě stavěna mezi menšími skupinami vozů. Záležela-li jedna z předních taktických zásluh Žižkových v tom, že neobyčejně rozhojnil a zpohyblivěl polní dělostřelbu, k praktickému uplatnění toho nezbytně bylo třeba dobrých puškařů, kteří by nejen případně sami opatřili výrobu pušek i prachu, nýbrž kteří by dobrou a pokud možno rychlou střelbou nepříteli škodili a jeho mravní odvahu svými včasnými salvami ochromovali. Právě mistrnost a ukázněnost husitských puškařů byly nejlepším dokladem účinnosti Žižkova principu taktického tělesa, a v tom měli puškaři v husitských vojscích jediné rovnocenné soupeře v hlavním nervu vozové hradby, v jejích zručných a duchapřítomných vozatajích i jejich správcích, jejichž zkušená dovednost byla hlavním vysvětlením toho zázraku, jímž se cizincům zdálo české mistrovství v kladení vozů.

I když hodnocení tohoto nového prostředku Žižkova, kde myšlenka hradby městské byla transponována v polní hradbu vozovou, stojatou i pohyblivou, obrannou i útočnou, bylo značně přeháněno, zvláště od posuzovatelů pozdějších, kteří jemu přičítali nemožné tehdy (při koňském pohonu) pohyby a obraty, přece i přes technickou primitivnost a tím i akční omezenost vozové hradby třeba s plným uznáním přičísti Žižkovi zásluhu, jež byla z předních prostředků záchrany husitských Čech. Lze se přes všechny výhrady obdivovati umění Žižky i jeho žáků, s jakým z pomůcek tak prostých dovedli vyvoditi tak netušené výsledky, jsouce s to nejen ve chvíli potřeby skoro rázem vozovou hradbu před nepřítelem obrátiti, s ní přes řeky přecházeti, nýbrž mohouce i za vhodných okolností s dvouřadovou „špicí“ podnikati operace přibližovací i útočné nebo dokonce se v krajních případech a s hazardním využitím situace zvlášť příhodné středem nepřátelským probíti. Chápeme tu sebevědomý závěr kronikářův o zdárném výsledku jedné takové operace z r. 1468: „a to všechno skrze vozy!“ Mistrné ovládání taktiky vozové hradby umožňovalo též splnění strategicky obtížných složitých programů, vymykajících se jinak z dosahu možností vojenství středověkého, jako bylo útočné operování v několika proudech v Němcích za veliké rejsy 1429 — 30.

Technicky zatím nelze zjistiti, že by husitské pušky byly pokrokem v donosu i způsobu střelby nad dobou předešlou, zato u husitského vozu bojového čili krajního, jak se ho užívalo ještě za války husitské, ale i v letech dalších, možno se domýšleti, že to již nebyl původní fasuňkový vůz, nýbrž, že byl účelně konstruován, zvláště snad k tomu, aby k náhlému obratu šiku vozového bylo možno prostě koně zpředu dozadu přepřáhnouti. Podobně i cizí chvály husitského dobývání měst a hradů — Eneáš Silvius je v tom přímo nazývá mistry — i jejich hradebnictví, i když leckde s netajenou nepřízní vyznívaly jen jako neochotné uznání nových, vymyšlených, lstivých chytrostí kacířských, byly také zdůvodněny technickými novotami, o nichž, jako většinou o taktických pokrocích husitských, se ovšem musíme spokojiti jen náznaky a neuspokojivými narážkami, jako když slyšíme poznámku o četných vyčnělých baštách u zdí městských, z níž se lze domysliti jejich účelu, možnosti křížové palby na nepřítele, přilnuvšího již k hradbě. V tom smyslu ještě na počátku vlády Marie Terezie, jako ohlas staršího mínění veřejného zní chvála Tábora, jako prvního města moderně opevněného, z úst vévody de Chevreuse. Tato byť i skoupá uznání jsou svědectvím, jak se vojenský genius Žižky i jeho vyučenců neomezoval jen na jednu stránku a jednu složku, nýbrž, vycházeje z hlavní myšlenky taktického tělesa, byl universalistický a vztahoval se na všechno tehdejší vojenství, a to i tam, kde dnes nám k výkladu chybí pomocné doklady.

Tak se stalo, že cizina uznávala svou bezmocnost proti husitské nepřemožitelnosti a propadala psychose, prchajíc bez boje před blížícím se vojskem husitským. Proto známá tradice již Zikmundovi kladla v ústa ponižující doznání, že Čechy jen Češi mohou přemoci, jak r. 1434 ukázala katastrofa obou polních vojsk, táborského i sirotčího, u Lipan, kde lest českých vítězů, dobře znalých husitské taktiky i jejích slabin, správně předvídala, lákajíc bratry v předtuše vítězství k nevčasnému výpadu z hradby vozové i k spojenému s tím zmatku.

Než i cizina znovu musila uznati, že porážka polních vojsk nijak není ještě porážkou vlastní taktiky husitské. A jako již dříve při svých kruciátách do Čech v lecčems, avšak nesměle ji napodobila, jednak nechápajíc ještě hlavní myšlenky, z níž taktika ta vycházela, jednak však ještě nestačíc ideu taktického tělesa v českém smyslu správně realisovat, tak i potom průběhem století 15. a ještě ve století 16. byla v mnohém žákyní nové české taktiky, ať již uvědoměle nebo jen bezděčně. Přispěli k tomu namnoze i Češi sami, dobrodružíce v cizích službách a přenášejíce českou taktickou praxi do ciziny, kde se stávala cizím majetkem ani ne tak ve svém celku, jako v jednotlivých složkách. O nejnápadnější ze složek těch, o hradbě vozové, platí to zvláště ve východní Evropě, kde rovinatý ráz půdy i jezdecká z velké části povaha různých kombatantů, Poláků, Kozáků i jejich nepřátel tureckých a tatarských s náhlými přepady odůvodňovaly užití obranné záštity vozové hradby ještě na rozhraní 16. a 17. věku. Jakou měly účast vozy při balkánských výpravách protitureckých, ukazuje v polovině 15. století historie Jana Hunyada, jehož syn, král Matyáš, je pak nejlepším dokladem přejímání české taktiky nejen v užívání vozů, nýbrž i svým stálým vojskem, pověstnou „černou rotou“.

To uniká pozornosti německých historiků vojenských, zcela popírajících, že by husitská taktika mohla býti vývojovým článkem vojenství evropského. Tomuto skeptickému mínění odporují její patrné reflexy i ve střední Evropě a na západě, jak se tu odrážejí nejen v různých německých zřízeních vojenských a ve výmluvných dokladech cizí vojenské terminologie (srovnej píšťaly — pischzalen, pisschulen, pistolen, pistolet; houfnice — haufenitz, haubitz, obice, obus; hakovnice — hackebuse, arquebuse; tarasnice — tarassi, tarasca; tábor — teber; dráb — - trabant, draban), nýbrž i v konkrétních případech užívání vozů i hojné dělostřelby, kde je těžko nepřipustiti stopy vlivů českých. S ohlasem českých tradic v burgundském vojenství Karla Smělého věcně souvisí i zajímavý, byť i nezdařený pokus Filipa Klevského (zemřel 1527), uvésti vozovou hradbu, ovšem beze vší zmínky o jejím českém původu, do vojenství francouzského. Jestliže se v tomto případě proti této české taktice vzepřel sám duch francouzské chevalerie, nemohoucí se vzdáti boje jízdního, v jiném, starším, švýcarském a proto tím zajímavějším pokuse s vozy uprostřed 15. století, ovšem ne ve Švýcarsku samém, nýbrž v Němcích, můžeme se, tuším, dohadovati příčiny, proč tento případ Jindřicha von Malters zůstal celkem osamocen: bylo to z dotčené již výše okolnosti, z menšího ještě tehdy zájmu Švýcarů o polní dělostřelbu.

Než co z nové české taktiky působilo na cizinu nejvíce, třeba ne vždy dost patrně a většinou jen nepřímo, byla po válkách husitských její hlavní idea, pojem taktického tělesa. Tak vznikla tradice, která pak byla v střední i západní Evropě od válek husitských ve vzduchu a která, třebas anonymně, tak či onak, svými podněty zasahovala v další vývoj vojenství evropského. Genius Žižkův se tak stal nezmařitelným vznětem všem, kdo se zabývali a zabývají, teoreticky nebo prakticky, pokrokem vojenství, jak v poslední době výrazně dosvědčila otázka válečného tanku.
Zlatemince.cz - Investiční zlato. Zlaté investiční mince. Zlaté investiční slitky. Stříbrné mince. Limitované ražby a medaile Pražské mincovny, České mincovny a Mincovny Kremnica, mince ČNB a NBS. ©2003-2024 Zlaté mince - Numismatika. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování textů a fotografií je bez písemného souhlasu zakázáno.