Komenský a němečtí pietisté.
Komenský a němečtí pietisté.
K nejdůležitějším náboženským proudům na sklonku 17. a na začátku 18.
století patří pietismus. Vznikl v 17. stol. v Holandsku a v Anglii a šířil se ke
konci tohoto století v Německu, kde Ph. J. Spener a August H. Francke byli
jeho nejpřednějšími zástupci a kde se mu též dostalo názvu pietismus. Pietismus
staví proti všemu formálnímu pojímání náboženskosti v ortodoxně
protestantských směrech ideál vnitřní zbožnosti, odvrací se však také rozhodným
způsobem od dosavadního pojetí náboženské obce. Pietisté pojímají
obec jako mravně-náboženskou jednotu a odmítají dosavadní představy o jednotě
vyznavačské nebo svátostní jako základu křesťanské pospolitosti. Se stanoviska své subjektivní
zbožnosti, často sentimentálně zabarvené, musili se přibližovat mystickým proudům. Jedním ze základních
pojmů náboženské psychologie pietistů se stává znovuzrození, pojem to, který hodně připomíná
mystické představy. Nové pojetí obce vede k požadavkům přetvoření života na všech
polích; usiluje se o ideál křesťanské rodiny, křesťanské výchovy, křesťanské společnosti. Praktické
výsledky těchto snah, které jdou od pietistické pedagogiky až po pietistickou misi v celém světě (jako
na př. pod vedením geniálního organisátora Aug. H. Franckeho), dorůstají často neuvěřitelných
rozměrů. Mystické zabarvení pietistické zbožnosti na jedné straně a praktická činnost pietistů na
straně druhé jsou pokládány od zástupců protestantské ortodoxie často za odklon od protestantské
tradice ke katolicismu. Vskutku často dokázali pietističtí vůdcové to, že hranice konfesí byly
překročeny. Stačí připomenouti, že pietisté čerpali mnohé podněty z katolické a mystické literatury nebo,
že pietisté se uvnitř východní církve, třeba v Rusku, nepokoušeli o pěstování protestantské mise,
nýbrž se naopak snažili posíliti evangelické prvky uvnitř pravoslaví.
Už tento krátký přehled musí dokonale objasniti každému, kdo zná teologické snahy Komenského, že pietisté byli zastánci myšlenek, které se jevily u Komenského již od roku 1630. Nebyla to náhoda, že Komenský navázal v posledních letech svého života spojení s Labadiem, vedoucím zástupcem holandského pietismu. Ostatně již v mladších letech svého života přijal Komenský podněty od švábského teologa Joh. V. Andreae, jehož později oslavovali pietisté jako jednoho ze svých předchůdců. Komenský měl značný vliv na některé rané německé pietisty, ale i později, jako třeba u Franckého, patřil k těm duchovním autorům, jejichž děl užívali pietisté ke své propagandě. Francke přejal mnoho z Komenského pedagogiky a byl, jak se zdá, v 18. století poslední, kdo měl zájem o pansofické dílo Komenského jako celek. Francke zachránil hlavní dílo Komenského pro naši dobu; ale i další pietistická generace až do konce 18. století si Komenského vážila. Komenský má jako duchovní autor značnou úlohu v německém pietismu.
Za předpietistické můžeme označit poučné spisy známého německého barokního básníka Zesena (1609 — 89): stojí nejen pod přímým vlivem Komenského, nýbrž přejímají vedle pietistických motivů Komenského děl také řadu jeho dalších myšlenek, především jako irenické snahy. První z vlastního kruhu pietistů, jehož pozornost se obrátila ke Komenskému, byl, jak se zdá, zbožný augšpurský přítel Spenerův Theophil Spizel (1639 — 91). Vyhledal Komenského již roku 1660 v Amsterodamě a vybudoval své vlastní dílo Ideál zbožného žití v ústraní (Pius literati hominis secessus) na díle Komenského Unum necessarium. Spizelovo dílo nezůstalo bez vlivu na Spenera a působilo, jak se zdá, také na Leibnize. Ve svých pozdějších dílech (jako Felix literatus, 1676, Infelix literatus, 1680, Literatus felicissimus, 1685) odvolává se Spizel znovu a znovu na Komenského a vzbuzuje tak vzpomínky na něho v kruzích pietistického tábora.
Opatrný Spener, proti němuž vystupovali hned od počátku četní odpůrci a o němž se vyskytly mnohé utrhačné řeči, nemluví raději o svých předchůdcích příliš zevrubně. O díle Komenského se ovšem zmiňuje několikrát. Ještě za života Komenského se zdržoval Spenerův švakr a přívrženec Horb v Amsterodamě. Navštívil Komenského a bavil se s ním o církevních otázkách. Pohříchu nevíme nic jistého o tom, kolik z této rozmluvy se Spener dověděl. Avšak díla a myšlenky Komenského znal Spener beze vší pochyby. Záhy po smrti Komenského rozmlouval Spener s Leibnizem právě o těch otázkách, jež ležely Komenskému obzvláště na srdci. Od Spenera se dověděl Leibniz také o popravě prešpurského věštce Drabíka, kterého znali oba zajisté jen ze spisů Komenského. Roku 1671 byl Spener také tázán, co smýšlí o Komenského Unum necessarium. Velmi tuto knihu vychvaloval a pravil, že ji několikráte přečetl, ačkoliv s mnohou myšlenkou Komenského nesouhlasí, jako na př. s jeho očekáváním tisícileté říše. Také ve smírném postoji vůči sektám jde Komenský pro Spenera příliš daleko. Unum necessarium stalo se jednou z nejoblíbenějších poučných knih v pietistických kruzích. Prostřednictvím Spenerovým obdržel knihu také známý pietistický právník Ahasverus Fritsch (1629 — 1701), který obstaral její nové vydání. Můžeme soudit, že k tomu dal snad popud Spener. — Mnohem důležitější než toto uznání spisu Unum necessarium je však to, co napsal Spener o Komenském v dopise z r. 1678. Spener zde mluví o otázce církevní kázně a zná se k názoru Českých bratří, jak jej vylíčil Komenský. Obrací se tím vlastně, což je velmi zajímavé, proti Lutherovi. Názor Komenského, že reformace ještě není ukončena, dochází v tomto dopise také souhlasu Spenerova. Tím se Spener vlastně zná k myšlence Komenského o všestranné křesťanské reformě života, to jest k myšlence, pro niž Komenský bojoval po celý svůj život a jež vlastně tvoří jádro ideálu křesťanského života u Komenského. Při tom chce Spener jít zcela vědomě s Komenským nad Luthera. Nerozhodnost Lutherovu v těchto otázkách chce však Spener omlouvat obtížemi, které stavěla Lutherovi v cestu jeho doba.
Velmi mnohostranný je vliv Komenského na Aug. Herm. Franckeho a jeho okruh. Nevíme, kdy se Francke po prvé něco o Komenském dověděl. Snad ve škole v Gothě, kde bylo používáno netoliko metody Komenského, nýbrž kde chtěli také poznávat pietismus před Spenerem. Snad u profesora D. Morhofa v Kielu, který ve svém tehdy proslaveném díle Polyhistor pojednává také o Komenském; zajisté byl zájem Franckeho o Komenského velmi všestranný. V pedagogické činnosti Franckeho byl zjištěn značný vliv Komenského, při čemž především nutno upozornit na totožnost mravně-náboženského cíle: „vzdělání, ctnost a zbožnost“ jsou účelem výchovy u obou a pro oba je zbožnost stejným způsobem ideál základní. Mnohem zajímavější však je, že Francke projevuje zájem o Komenského v celku. Když mu navrhl roku 1698 jeden přítel, aby se postaral o nové vytištění známé sbírky věšteb Lux e tenebris, vydané Komenským, nepřistoupil sice na tento návrh, ale již roku 1702 vyšlo nákladem Sirotčince vydání Komenského Dějin českých bratří, pořízené péčí Budeovou. Jako příloha je tu otištěn prvý díl Komenského pansofického díla Panegersia, které obsahuje obšírný nástin Komenského plánu pro reformu vědy a jeho plánů pro zlepšení světa. Při četbě Panegersií píše Francke svému příteli: „Nemohu ani říci, jak mne Panegersia osvěžila. Jestliže tomu odpovídají ostatní části celého díla, jsme zavázáni svým svědomím vydati je úplně.“ Francke si dělal další plány o novém vydání také jiných děl Komenského a obstaral si z Holandska rukopis celého díla. Z jeho doby pochází výborná sbírka comenián v knihovně Franckeho nadace v Halle, která obsahuje mnoho vzácností a především jako unikum první vydání Panegersií. Také Unum necessarium chtěl Francke uveřejnit. Tisk hlavního díla pansofického se ovšem neuskutečnil, pravděpodobně proto, že rukopis, který byl po ruce, vykazoval nejednu mezeru. Rukopis Pansofie jakož i jiného pansofického díla Komenského, nazvaného Lexicon reale pansophicum, jsou uchovány v archivu Sirotčince a na jejich existenci upozornil během 18. století nejeden autor, zejména z okruhu Franckeho. Tisk jednotlivých děl Komenského pokračoval ovšem pomaleji, než si toho Francke zprvu přál. Každým způsobem se však dá mluvit o malé comeniovské renesanci, která vycházela z hallského pietistického kruhu. Tak vytiskl roku 1709 Joach. Lange (1670 — 1714) část Komenského Fysiky a také Thomasius přednášel na hallské universitě fysiku podle Komenského. Roku 1711 vyšel Wichtiger und schriftlicher Traktat von den wahren und falschen Propheten, spis to, který je příznačný pro Komenského pojetí o reformaci dosud nedokončené. Také jiná myšlenka tohoto traktátu, který není ničím jiným než teoretickou částí Lux e tenebris, myšlenka, že prorokování není ukončeno Novým zákonem, nýbrž vždy znovu propukává v průběhu dějin, je velevýznamná — ne sice pro hallské pietisty — ale pro pozdější vývoj pietismu, jako na př. v švábském pietismu u Bengela a Oetingera a ještě v 19. století u Jung-Stillinga. Bylo tedy i Lux e tenebris, dílo Komenského, jež bývá obyčejně odmítáno jako nesrozumitelné a fantastické, svou teologicko-teoretickou částí velmi působivé v duchovních dějinách. Především však došel Komenský obrození jako náboženský spisovatel a se zřetelem na vysoké slovesné umění jeho poučných děl dalo by se téměř říci jako náboženský básník. Roku 1713 vyšlo nové latinské vydání spisu Unum necessarium a roku 1725 německý překlad téhož spisu. Později se tiskly v němčině i české spisy Komenského: Hlubina bezpečnosti roku 1737 a Labyrint světa roku 1738; tento spis, který již před tím vyšel polsky a holandsky, byl ovšem zprvu vydán jen ve zkrácené formě (pozdější rozšířené německé výtisky jsou z roku 1774, 1781 a 1787 dvakrát).
Výpočtem spisů překročili jsme již vlastně dobu Franckeho, jenž zemřel roku 1727. Ale i jeho přátelé a dědicové měli Komenského dále ve velké vážnosti. Heinrich Milde, jenž byl jakýmsi referentem Franckeho pro slovanské záležitosti, měl ve své knihovně řadu cenných comenián a šířil Unum necessarium jako klenot poučné literatury. Syn Franckeho se účastnil berlínského tisku Komenského spisů v českém jazyce. Dva spisy Komenského zůstaly nám zachovány tímto berlínským vydáním z r. 1765 (Přemyšlování o dokonalosti křesťanské a Nedobytelný hrad Jméno Hospodinovo), neboť ze starších vydání nezůstal zachován ani jediný exemplář. O popularitě Komenského v Halle svědčí také několik pochvalných básní na Komenského z této doby od inspektora sirotčinské tiskárny (před r. 1756). Zvláštního významu došlo svrchu zmíněné vydání Komenského Dějin Českých bratří (1702), neboť na základě tohoto přetisku Budeova vznikly pak oboje velké Dějiny Českých bratří od Davida Cranze a především od švábského pietisty G. K. Riegera. Kdežto ve Würtembersku existoval již dříve zájem o Komenského a sklon k eschatologii přiměl Würtemberské ke četbě spisu Lux e tenebris, vykládají Riegrovy knihy různé věci o ostatních stránkách činnosti Komenského. V polovině 18. století byl však obraz Komenského a Českých bratří pokřiven polemikou o obec ochranovskou. V století 19. je působení Komenského na pietismus jen ojedinělé a nikoliv bezprostřední.
Nechceme-li mluvit o Komenském toliko jako o inspirátorovi německého pietismu v 18. století, chceme-li také vidět, do jaké míry jej lze označit za jeho předchůdce, můžeme objevit ke každé základní myšlence německého pietismu souběžná místa v teologických spisech Komenského. Existuje však spisek, ve kterém Komenský rozvíjí již r. 1632 jakýsi ucelený systém pietismu. Je to Haggaeus redivivus. Tento malý spis zůstal německým pietistům neznám a byl objeven teprve ke konci 19. století v žitavském opise. Haggaeus redivivus obsahuje však systematický výklad téměř všech myšlenek, kterými jsme začali svůj rozbor Komenského a německého pietismu. Komenský zde projevuje myšlenku, že reformace zůstala stát na půl cestě a že vývoj protestantské myšlenky zatemněl světlo evangelia tím, že protestantská scholastika nastoupila na místo pravého poznání Boha. Je tedy podle něho zapotřebí církevní obnovy. Této obnovy chce Komenský dosáhnout reformací života. Chce nejenom vroucí zbožnost, nýbrž také křesťanské utváření celého života. — Kteroukoli z těchto myšlenek mohli oba vedoucí němečtí pietisté, Spener a Francke, beze všeho podepsat. Je však na místě zdůrazniti, že Haggaeus redivivus vznikl také před počátkem nizozemského a anglického pietismu. V tomto případě snad bude moci být Komenský označen za předchůdce netoliko pietismu německého, nýbrž pietismu vůbec.
Už tento krátký přehled musí dokonale objasniti každému, kdo zná teologické snahy Komenského, že pietisté byli zastánci myšlenek, které se jevily u Komenského již od roku 1630. Nebyla to náhoda, že Komenský navázal v posledních letech svého života spojení s Labadiem, vedoucím zástupcem holandského pietismu. Ostatně již v mladších letech svého života přijal Komenský podněty od švábského teologa Joh. V. Andreae, jehož později oslavovali pietisté jako jednoho ze svých předchůdců. Komenský měl značný vliv na některé rané německé pietisty, ale i později, jako třeba u Franckého, patřil k těm duchovním autorům, jejichž děl užívali pietisté ke své propagandě. Francke přejal mnoho z Komenského pedagogiky a byl, jak se zdá, v 18. století poslední, kdo měl zájem o pansofické dílo Komenského jako celek. Francke zachránil hlavní dílo Komenského pro naši dobu; ale i další pietistická generace až do konce 18. století si Komenského vážila. Komenský má jako duchovní autor značnou úlohu v německém pietismu.
Za předpietistické můžeme označit poučné spisy známého německého barokního básníka Zesena (1609 — 89): stojí nejen pod přímým vlivem Komenského, nýbrž přejímají vedle pietistických motivů Komenského děl také řadu jeho dalších myšlenek, především jako irenické snahy. První z vlastního kruhu pietistů, jehož pozornost se obrátila ke Komenskému, byl, jak se zdá, zbožný augšpurský přítel Spenerův Theophil Spizel (1639 — 91). Vyhledal Komenského již roku 1660 v Amsterodamě a vybudoval své vlastní dílo Ideál zbožného žití v ústraní (Pius literati hominis secessus) na díle Komenského Unum necessarium. Spizelovo dílo nezůstalo bez vlivu na Spenera a působilo, jak se zdá, také na Leibnize. Ve svých pozdějších dílech (jako Felix literatus, 1676, Infelix literatus, 1680, Literatus felicissimus, 1685) odvolává se Spizel znovu a znovu na Komenského a vzbuzuje tak vzpomínky na něho v kruzích pietistického tábora.
Opatrný Spener, proti němuž vystupovali hned od počátku četní odpůrci a o němž se vyskytly mnohé utrhačné řeči, nemluví raději o svých předchůdcích příliš zevrubně. O díle Komenského se ovšem zmiňuje několikrát. Ještě za života Komenského se zdržoval Spenerův švakr a přívrženec Horb v Amsterodamě. Navštívil Komenského a bavil se s ním o církevních otázkách. Pohříchu nevíme nic jistého o tom, kolik z této rozmluvy se Spener dověděl. Avšak díla a myšlenky Komenského znal Spener beze vší pochyby. Záhy po smrti Komenského rozmlouval Spener s Leibnizem právě o těch otázkách, jež ležely Komenskému obzvláště na srdci. Od Spenera se dověděl Leibniz také o popravě prešpurského věštce Drabíka, kterého znali oba zajisté jen ze spisů Komenského. Roku 1671 byl Spener také tázán, co smýšlí o Komenského Unum necessarium. Velmi tuto knihu vychvaloval a pravil, že ji několikráte přečetl, ačkoliv s mnohou myšlenkou Komenského nesouhlasí, jako na př. s jeho očekáváním tisícileté říše. Také ve smírném postoji vůči sektám jde Komenský pro Spenera příliš daleko. Unum necessarium stalo se jednou z nejoblíbenějších poučných knih v pietistických kruzích. Prostřednictvím Spenerovým obdržel knihu také známý pietistický právník Ahasverus Fritsch (1629 — 1701), který obstaral její nové vydání. Můžeme soudit, že k tomu dal snad popud Spener. — Mnohem důležitější než toto uznání spisu Unum necessarium je však to, co napsal Spener o Komenském v dopise z r. 1678. Spener zde mluví o otázce církevní kázně a zná se k názoru Českých bratří, jak jej vylíčil Komenský. Obrací se tím vlastně, což je velmi zajímavé, proti Lutherovi. Názor Komenského, že reformace ještě není ukončena, dochází v tomto dopise také souhlasu Spenerova. Tím se Spener vlastně zná k myšlence Komenského o všestranné křesťanské reformě života, to jest k myšlence, pro niž Komenský bojoval po celý svůj život a jež vlastně tvoří jádro ideálu křesťanského života u Komenského. Při tom chce Spener jít zcela vědomě s Komenským nad Luthera. Nerozhodnost Lutherovu v těchto otázkách chce však Spener omlouvat obtížemi, které stavěla Lutherovi v cestu jeho doba.
Velmi mnohostranný je vliv Komenského na Aug. Herm. Franckeho a jeho okruh. Nevíme, kdy se Francke po prvé něco o Komenském dověděl. Snad ve škole v Gothě, kde bylo používáno netoliko metody Komenského, nýbrž kde chtěli také poznávat pietismus před Spenerem. Snad u profesora D. Morhofa v Kielu, který ve svém tehdy proslaveném díle Polyhistor pojednává také o Komenském; zajisté byl zájem Franckeho o Komenského velmi všestranný. V pedagogické činnosti Franckeho byl zjištěn značný vliv Komenského, při čemž především nutno upozornit na totožnost mravně-náboženského cíle: „vzdělání, ctnost a zbožnost“ jsou účelem výchovy u obou a pro oba je zbožnost stejným způsobem ideál základní. Mnohem zajímavější však je, že Francke projevuje zájem o Komenského v celku. Když mu navrhl roku 1698 jeden přítel, aby se postaral o nové vytištění známé sbírky věšteb Lux e tenebris, vydané Komenským, nepřistoupil sice na tento návrh, ale již roku 1702 vyšlo nákladem Sirotčince vydání Komenského Dějin českých bratří, pořízené péčí Budeovou. Jako příloha je tu otištěn prvý díl Komenského pansofického díla Panegersia, které obsahuje obšírný nástin Komenského plánu pro reformu vědy a jeho plánů pro zlepšení světa. Při četbě Panegersií píše Francke svému příteli: „Nemohu ani říci, jak mne Panegersia osvěžila. Jestliže tomu odpovídají ostatní části celého díla, jsme zavázáni svým svědomím vydati je úplně.“ Francke si dělal další plány o novém vydání také jiných děl Komenského a obstaral si z Holandska rukopis celého díla. Z jeho doby pochází výborná sbírka comenián v knihovně Franckeho nadace v Halle, která obsahuje mnoho vzácností a především jako unikum první vydání Panegersií. Také Unum necessarium chtěl Francke uveřejnit. Tisk hlavního díla pansofického se ovšem neuskutečnil, pravděpodobně proto, že rukopis, který byl po ruce, vykazoval nejednu mezeru. Rukopis Pansofie jakož i jiného pansofického díla Komenského, nazvaného Lexicon reale pansophicum, jsou uchovány v archivu Sirotčince a na jejich existenci upozornil během 18. století nejeden autor, zejména z okruhu Franckeho. Tisk jednotlivých děl Komenského pokračoval ovšem pomaleji, než si toho Francke zprvu přál. Každým způsobem se však dá mluvit o malé comeniovské renesanci, která vycházela z hallského pietistického kruhu. Tak vytiskl roku 1709 Joach. Lange (1670 — 1714) část Komenského Fysiky a také Thomasius přednášel na hallské universitě fysiku podle Komenského. Roku 1711 vyšel Wichtiger und schriftlicher Traktat von den wahren und falschen Propheten, spis to, který je příznačný pro Komenského pojetí o reformaci dosud nedokončené. Také jiná myšlenka tohoto traktátu, který není ničím jiným než teoretickou částí Lux e tenebris, myšlenka, že prorokování není ukončeno Novým zákonem, nýbrž vždy znovu propukává v průběhu dějin, je velevýznamná — ne sice pro hallské pietisty — ale pro pozdější vývoj pietismu, jako na př. v švábském pietismu u Bengela a Oetingera a ještě v 19. století u Jung-Stillinga. Bylo tedy i Lux e tenebris, dílo Komenského, jež bývá obyčejně odmítáno jako nesrozumitelné a fantastické, svou teologicko-teoretickou částí velmi působivé v duchovních dějinách. Především však došel Komenský obrození jako náboženský spisovatel a se zřetelem na vysoké slovesné umění jeho poučných děl dalo by se téměř říci jako náboženský básník. Roku 1713 vyšlo nové latinské vydání spisu Unum necessarium a roku 1725 německý překlad téhož spisu. Později se tiskly v němčině i české spisy Komenského: Hlubina bezpečnosti roku 1737 a Labyrint světa roku 1738; tento spis, který již před tím vyšel polsky a holandsky, byl ovšem zprvu vydán jen ve zkrácené formě (pozdější rozšířené německé výtisky jsou z roku 1774, 1781 a 1787 dvakrát).
Výpočtem spisů překročili jsme již vlastně dobu Franckeho, jenž zemřel roku 1727. Ale i jeho přátelé a dědicové měli Komenského dále ve velké vážnosti. Heinrich Milde, jenž byl jakýmsi referentem Franckeho pro slovanské záležitosti, měl ve své knihovně řadu cenných comenián a šířil Unum necessarium jako klenot poučné literatury. Syn Franckeho se účastnil berlínského tisku Komenského spisů v českém jazyce. Dva spisy Komenského zůstaly nám zachovány tímto berlínským vydáním z r. 1765 (Přemyšlování o dokonalosti křesťanské a Nedobytelný hrad Jméno Hospodinovo), neboť ze starších vydání nezůstal zachován ani jediný exemplář. O popularitě Komenského v Halle svědčí také několik pochvalných básní na Komenského z této doby od inspektora sirotčinské tiskárny (před r. 1756). Zvláštního významu došlo svrchu zmíněné vydání Komenského Dějin Českých bratří (1702), neboť na základě tohoto přetisku Budeova vznikly pak oboje velké Dějiny Českých bratří od Davida Cranze a především od švábského pietisty G. K. Riegera. Kdežto ve Würtembersku existoval již dříve zájem o Komenského a sklon k eschatologii přiměl Würtemberské ke četbě spisu Lux e tenebris, vykládají Riegrovy knihy různé věci o ostatních stránkách činnosti Komenského. V polovině 18. století byl však obraz Komenského a Českých bratří pokřiven polemikou o obec ochranovskou. V století 19. je působení Komenského na pietismus jen ojedinělé a nikoliv bezprostřední.
Nechceme-li mluvit o Komenském toliko jako o inspirátorovi německého pietismu v 18. století, chceme-li také vidět, do jaké míry jej lze označit za jeho předchůdce, můžeme objevit ke každé základní myšlence německého pietismu souběžná místa v teologických spisech Komenského. Existuje však spisek, ve kterém Komenský rozvíjí již r. 1632 jakýsi ucelený systém pietismu. Je to Haggaeus redivivus. Tento malý spis zůstal německým pietistům neznám a byl objeven teprve ke konci 19. století v žitavském opise. Haggaeus redivivus obsahuje však systematický výklad téměř všech myšlenek, kterými jsme začali svůj rozbor Komenského a německého pietismu. Komenský zde projevuje myšlenku, že reformace zůstala stát na půl cestě a že vývoj protestantské myšlenky zatemněl světlo evangelia tím, že protestantská scholastika nastoupila na místo pravého poznání Boha. Je tedy podle něho zapotřebí církevní obnovy. Této obnovy chce Komenský dosáhnout reformací života. Chce nejenom vroucí zbožnost, nýbrž také křesťanské utváření celého života. — Kteroukoli z těchto myšlenek mohli oba vedoucí němečtí pietisté, Spener a Francke, beze všeho podepsat. Je však na místě zdůrazniti, že Haggaeus redivivus vznikl také před počátkem nizozemského a anglického pietismu. V tomto případě snad bude moci být Komenský označen za předchůdce netoliko pietismu německého, nýbrž pietismu vůbec.