Zlato Mince

Konstantin Jireček a vědecké studium Balkánu.

Konstantin Jireček a vědecké studium Balkánu.


Pro osobní vývoj i pro vědecké dílo Jos. Konstantina Jirečka nesmírně důležité je to, že se nezabýval vědou ve své rodině první, nýbrž že měl v té věci tradici dvou generací, a to tradici právě v slavistických studiích převážně historického a kulturně-historického rázu. Jeho děd po matce, Pavel Jos. Šafařík, byl jedním z hlavních představitelů slovanské filologie v první polovici 19. století, a také v rodině jeho otce se pěstovala věda o Slovanech s láskou a s úspěchem. Jirečkův otec Josef i jeho strýc Hermenegild si získali velkých zásluh hlavně studiem slovanského a českého práva. J. K. Jireček (*24. VII. 1854, † 10. I. 1918) vyrostl v domově s pravou vědeckou atmosférou a nabyl kromě toho i nejlepšího odborného vzdělání. Již jako mladý člověk se naučil vedle jazyků klasických důkladně také mnoha jiným jazykům cizím a byl považován pro svůj široký zájem a pro své veliké znalosti za pravé „zázračné dítě“.

V tradici rodiny bylo i studium jihoslovanských a balkánských problémů. P. J. Šafařík zahájil svou vědeckou kariéru jako profesor a ředitel gymnasia v Novém Sadě pronikavou studií o jihoslovanské minulosti. Vědu jižních Slovanů si zavázal tím, že první vydával přesně staré texty a je zkoumal, a tím se stal v jistých směrech průkopníkem. Mladý Jireček po něm zdědil tento zájem o jižní Slovany a o Balkán a záhy se naučil i hlavním balkánským jazykům. Vedle latiny a řečtiny se v mládí naučil i srbocharvátsky a bulharsky, a to tak, že mohl v těchto jazycích nejen číst a mluvit, nýbrž i psát. Jireček zahájil vědeckou činnost směrem určeným předky a s jasně vypracovaným cílem. Slavistická tradice rodiny rozhodla o tom, že se i on oddal studiu slovanské minulosti a nikoli přírodním vědám, pro něž měl s počátku osobní sklony; a tradice Šafaříkových zájmů a poklady jeho vědeckých sbírek, speciálně starých jihoslovanských rukopisů, přiměly i Jirečka, aby se věnoval studiu zajímavého a na změny osudu bohatého Balkánského poloostrova. V tom směru na něj působily i osobní známosti s významnými jihoslovanskými učenci, s F. Miklošićem a hlavně s Dj. Daničićem, který ho první již r. 1871 představil vědeckému publiku jako mladého člověka s vědeckým zájmem.

Svou vědeckou práci začal Jireček velmi záhy; již jako mladý gymnasista r. 1871 píše referáty pro Časopis Musea království Českého, a to právě nejvíce o srbocharvátských a bulharských spisech, jakož i o dílech, která se týkala Balkánu. Ze všech balkánských národů ho v oné prvé době nejvíce zajímali Bulhaři a Srbové. Bulhaři nebyli tehdy ještě osvobozeni a právě v těch letech (1870 — 71) šlo o jejich oddělení od cařihradského ekumenického patriarchátu a o založení zvláštního slovanského exarchátu. O Bulharech se v Evropě vědělo málo, a i to, co bylo známo, bylo více geografické než historické. Jireček vycítil, jak vděčnou prací by bylo ponořiti se hlouběji do studia bulharské minulosti a předložiti Evropě skoro vědecký objev: vylíčiti dějiny národa, jehož stát vyvrátili Turci koncem 14. století, a jehož osud potom zakryla nesvoboda a tma zapomnění. Již r. 1872 uveřejnil bibliografii moderní bulharské literatury a r. 1876 vyšla v českém i německém jazyce jako doktorská práce jeho obsáhlá kniha Dějiny národa bulharského (Geschichte der Bulgaren). To jsou první vědecké dějiny bulharského národa, sepsané s velikou znalostí, s velikou dávkou literární svěžesti, ale ještě se značným užitím prací cizích. Upoutaly ihned na sebe pozornost všeho vědeckého světa, jak pro svou hodnotu tak i proto, že se objevily v pravý čas, za srbsko-turecké války s ruskou intervencí na Balkáně, která vedla r. 1877 — 78 k válce a postavila bulharskou otázku před Evropu. Kniha byla přeložena do několika jazyků a ruský oděský překlad spisovatel sám opravil a doplnil. Bulhaři podnes nemají lépe napsaných celkových dějin a proto ještě r. 1929 vydali nový překlad tohoto Jirečkova díla redakcí sofijského universitního profesora a člena akademie V. N. Zlatarského.

Po tomto svém díle se Jireček zabýval intensivněji historickým zeměpisem, který byl jeho nejsilnější stránkou a pravou vědeckou vášní. Jeho studie Die Heerstrasse von Belgrad nach Konstantinopel und die Balkanpässe (1877), na kterou se habilitoval v Praze, projevovala širokou erudici i jistou metodu práce a předčila daleko diletantské archeologické cestopisy F. Kanitze, v nichž odborníci hledali historicko-zeměpisné informace. V této práci pokračoval Jireček novým dílem Die Handelsstrassen und Bergwerke von Serbien und Bosnien während des Mittelalters (1879). Avšak toto nové stěžejní dílo liší se již zásadně od prvého spisu. Kdežto kniha o vojenské cestě byla napsána pouze na základě literatury, byla druhá plodem dlouhého a vyčerpávajícího archiválního bádání. Jireček nebyl první, kdo pracoval v bohatém a pro historii Balkánu drahocenném archivu Dubrovnické republiky, byl však první, který studoval archiv systematicky s potřebnou paleografickou přípravou, zajímaje se nejen o politické otázky, nýbrž i o problémy kulturní, hospodářské, etnografické a geografické. Proto bylo toto dílo pravým vědeckým objevem, a to nejen pro Srby samé, jejichž dějinami se zabývalo, nýbrž i pro všechny jiné odborníky. Z toho díla mladý srbský učenec Ljubomir Stojanović přeložil ihned hlavní partie a uveřejnil je v tehdejším hlavním časopise Srbska, v Otadžbině; později byla napsána o obchodních cestách a střediskách dvě jiná srbská díla, jdoucí v hlavních rysech v Jirečkových stopách a založená na jeho materiále.

Od r. 1879 — 84 dlel Jireček v Bulharsku jako sekretář ministerstva osvěty, jako ministr osvěty, jako ředitel Národní knihovny a jako předseda Osvětové rady. Tak měl dosti příležitosti, aby poznal zemi docela zblízka. Jeho osobní Bulharský denník (uveřejněný bulharsky redakcí St. Argirova ve dvou silných svazcích r. 1930 a 1932) je bohatým zdrojem vskutku neocenitelným pro kulturní historii tehdejšího Bulharska. Bulharský kníže Alexander Battenberg charakterisoval Jirečka velmi výstižně: Jireček ist wie stillè Gewässer, man merkt ihn gar nicht, aber er weiß alles, was geschieht.“ Dotavadní jeho studie z historického zeměpisu měly převážně kabinetní a archivní charakter; zkoumání terénu konal velmi málo a jen na ohraničeném prostoru několika měst. V Bulharsku vychází Jireček na terén, nachází zcela nové archeologické a epigrafické objevy, které vyvolávají hlavně pozornost H. Kieperta a T. Mommsena, a ve svých sděleních věnuje mnoho místa osobnímu pozorování. Jeho obsáhlé dílo Cesty po Bulharsku (1888), ve vlastním německém zpracování Das Fürstenthum Bulgarien (1891), je význačné tím, že se zakládá na osobním pozorování a na lokálním studiu, a proto zachovalo dodnes svou svěžest a hodnotu bezprostředního dokumentu. Jireček, člověk široké kultury, tu podává mnoho srovnávání, literárních i odborných vzpomínek a velmi bystře a hluboce proniká k věci. Ani jeden balkánský stát ani národ nemají díla takového rázu a takové hodnoty, kde by bylo tolik rozličných a znamenitých etnografických, zeměpisných a kulturně-historických prvků.

Když se Jireček na podzim 1884 vrátil do Prahy, aby přijal na universitě katedru obecných dějin, jal se uveřejňovati novou látku a zpracovávati archivní studie ze srbských dějin. Vydal celou řadu studií, drobných sice, avšak závažných výsledky a vědeckými perspektivami, které otvíraly. Když přešel r. 1893 z Prahy na vídeňskou universitu na katedru slovanské filologie a starožitností, uchopil se lepší příležitosti, aby kolem sebe utvořil ne početnou, ale vybranou školu. Hlavní dnešní představitelé historické vědy v Jugoslavii, na třech filosofických fakultách v Bělehradě, v Skoplji a v Subotici, jsou jeho žáci, vychovaní v jeho semináři.

Ve svých nových studiích se snaží obsáhnouti podle možností nejen jednotlivé kraje, nýbrž celé balkánské území. Jeho historicko-zeměpisná studie Das christliche Element in der topographischen Nomenclatur der Balkanländer (1897) ukazuje to již samým názvem. Ve své přednášce ve vídeňské akademii Die Bedeutung von Ragusa in der Handelsgeschichte des Mittelalters (1899) obsáhl jak význam samotného Dubrovníka, tak i jeho úlohy v obchodě balkánských zemí, právě tak jako ve velké studii Die Romanen in den Städten Dalmatiens (1901 — 03) řešil problém vlivu latinského jazyka na Balkáně a celou otázku románské kultury na tomto poloostrově. V této studii dotkl se také otázky o původu rumunského národa, jehož minulostí se zabýval sice mnohem méně než minulostí bulharskou a srbskou, třebaže ji také prostudoval.

Z balkánských národů Jirečka zajímaly také dějiny Albanie, které těsně souvisí s dějinami Srbů. Prvou svou studii z albánských dějin napsal r. 1899 do Archivu für slavische Philologie XXI, kde uveřejnil dvě listiny ze severní Albanie. Jako většina jeho prací mají i studie z albánských dějin ráz převážně historicko-zeměpisný. Jsou to vlastně části jeho obsáhlých přednášek, zahájených r. 1905 na vídeňské universitě, které se zabývaly historickým zeměpisem balkánských zemí. Tyto albánské studie shrnul v díle Illyrisch-albanische Forschungen I, 1916.

Jako pravý badatel o Balkánu a balkánské minulosti Jireček pochopitelně dlouho a svědomitě studoval dějiny Byzance a její mocný vliv na všechny národy Balkánského poloostrova. Nenapsal sice ani jediné velké studie nebo knihy o samé Byzanci nebo o nějaké její důležitější osobnosti nebo o nějakém důležitém politickém, kulturním nebo hospodářském problému, ale ve všech svých spisech se dotýkal též byzantských otázek a ukazoval, jak je důkladně zná. S profesorem K. Krumbacherem z Mnichova připravoval a vypracoval Plan eines Corpus der griechischen Urkunden des Mittelalters und der neuen Zeit (1903), ale nepodařilo se mu jej uskutečniti. Jak velký byl jeho podíl na této práci, dnes už nevíme; profesor F. Dölger, který počal r. 1924 tisknouti regesta těchto listin, nepodává nám o tom ve své předmluvě podrobnějších zpráv.

Svůj široký zájem prokázal Jireček též vydáváním pramenného materiálu pro balkánské dějiny. V XI. Spomeniku Srp. kraljev. akademie (1892) uveřejnil veliký počet srbských listin a dopisů ze středověku; společně s V. Bogišićem uveřejnil nákladem Jugoslavenské akademie v Záhřebě, 1904, Liber statutorum civitatis Ragusii, a s L. Thaloczym a s M. Šuflajem připravil Acta et Diplomata res Albaniae mediae aetatis illustrantia I, 1913, II, 1918. Mimoto podával téměř pravidelně ve svých spisech pod textem a v přílohách mnoho nového materiálu ve větším nebo menším rozsahu.

Korunu jeho práce tvoří Geschichte der Serben I, 1911 a II, 1918, psané s podivuhodnými znalostmi; dějiny ty nejsou dokončeny a sahají jen do r. 1537. Za tuto dobu pokračují kulturní dějiny Staat und Gesellschaft im mittelalterlichen Serbien, I — IV, 1912 — 19. Jeho bývalý žák, profesor J. Radonić, uveřejnil v překladě v Bělehradě obě tato díla jako jeden celek pod společným názvem Istoria Srba, ve čtyřech svazcích, 1922—23. Je to dílo zcela hotového vědce, velmi hluboké, v kterém se autor kromě srbských dějin dotýká též historie všech sousedních národů a celého Balkánu. Dílo je výsledkem dlouholeté práce a skýtá mnoho nových pohledů, nových výkladů a mnoho nového materiálu. Kulturně-historický díl je první svého druhu v celé historiografii Balkánu, s analogiemi i s komparacemi ze života celé oblasti východní Evropy.

Jireček odkryl balkánským národům, Srbům, Bulharům a Albáncům mnohé části jejich vlastní historie, ukázal jim metodické cesty: jak získávati nové a spolehlivé poznatky, a podal vzory historických děl kriticky, důkladně a hluboce promyšlených a napsaných. Srbům i Bulharům dal nejlépe napsané dějiny jejich národa. Kdežto Historie Bulharů, napsaná v Jirečkově mládí, na samém počátku jeho vědecké kariéry — i když dobrá a užitečná — byla vlastně více kompilací než samostatným vědeckým dílem, Historie Srbů je dílo, v němž Jireček shrnul své vědění a v němž vyvrcholilo jeho dějepisecké umění. Všeobecně se uznává, že v balkánské historiografii znamená jeho činnost nepochybně novou epochu.

Pro evropskou vědu je Jireček tvůrcem pravé balkanologie. Do 19. století se střední a západní Evropa zajímala (pokud tu vůbec nějaký zájem byl) pouze o Byzanc. Ve francouzské vědě to bylo k vůli latinskému císařství a francouzskému vlivu na Balkán a na blízký východ, v italské pro cařihradské vztahy k Římu na jedné a k italským republikám na druhé straně, německá věda se starala o Byzanc jako nástupce východořímské říše a její vztahy k střední Evropě a k Itálii. O slovanských národech na Balkáně se vědělo málo. Dokonce když ruská carevna Kateřina II. pomýšlela nahraditi tureckou říši novým balkánským státním organismem, neuvažovala o Slovanech, nýbrž o obnově byzantsko-řeckého impéria. V první polovici 19. století s rozkvětem slavistické vědy rozvíjel se i zájem o balkánské národy a o jejich dějiny. Srbská revoluce proti Turkům od r. 1804; příchod Francouzů na Balkán v době Napoleonově a vytvoření francouzského státního území v jeho oblasti; kult srbské epické poesie, který zachvátil po zájmu Goethově a romantiků soudobou literární Evropu; to vše způsobilo, že vědecký svět obrátil svou pozornost v ony strany. Klasické dílo L. Rankeho Die serbische Revolution (1829) bylo nejen prvním, nýbrž v oné době i znamenitým důkazem této pozornosti. Avšak toto skvělé historické dílo zůstalo bez následovníků. To, co se psalo o balkánských národech, vyjma o Byzanci, byly buď romanticky zabarvené synthesy s malým nebo žádným studiem pramenů nebo příliš speciální díla z úzkých oblastí. Teprve J. K. Jireček znamená pro evropskou vědu opravdový zisk. Jeho díla podávala soubor všeho positivního, co se do té doby vykonalo v oblastech, o nichž jednal. Každý jeho výklad spočíval na kriticky ověřených faktech, téměř vždycky pracoval s novým materiálem a s novými výzkumy, a všecka jeho díla tvořila bezpečný základ, na němž se mohlo budovati dále. Rumunský profesor a známý balkanolog N. Jorga řekl právem, že Jireček byl „le savant qui est le plus familiarisé avec l’histoire et la géographie des Balcans“. Jirečkovými pracemi pokročila význačně balkanologie; Jireček jí dal svou přísně vědeckou metodou a znalostí evropský význam a získal jí evropský zájem jako žádný jiný učenec 19. století ani doby novější. Balkánské dějiny nelze dnes studovati bez znalosti Jirečkových děl, z nichž každé, kterého jsme vzpomněli, je základní.

Vladimir Ćorović
Zlatemince.cz - Investiční zlato. Zlaté investiční mince. Zlaté investiční slitky. Stříbrné mince. Limitované ražby a medaile Pražské mincovny, České mincovny a Mincovny Kremnica, mince ČNB a NBS. ©2003-2024 Zlaté mince - Numismatika. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování textů a fotografií je bez písemného souhlasu zakázáno.