Lucemburkové

Doba lucemburská, zejména druhá polovice století 14., v níž na hlavě českého krále spočinula koruna císařská, je dobou naplnění, která spatřila ke žni dozrávati to, co zasévala období předešlá. Znovu jako v době raného křesťanství se stalo naše území ohniskem, z něhož daleko k ostatním národům slovanským vycházely kulturní podněty, ale tentokrát šlo o vliv stálejší, neboť jeho kořeny byly dlouhou kulturní tradicí už pevně zapuštěny v domácí půdě. Jen z dlouhé kulturní tradice mohla vyrůst literatura tak bohatá a formálně tak vyspělá, jako je česká literatura 14. století, a jazyk tak vytříbený a pro tolik různých funkcí vyzbrojený, jako byla tehdejší spisovná čeština. Proto také přetrval tenkrát vliv české literatury a spisovné češtiny téměř o dvě století časovou hranici doby lucemburské a proto se šířil tak daleko. Zasáhl především oblast polskou, jež byla území českému nejbližší a jež české podněty ochotně přijímala. Slezsko tíhlo k Čechám a Krakovu byla nedostižným vzorem Praha, za Lucemburků rychle rostoucí a dychtivě absorbující všecky kulturní podněty západu. Není proto divu, že se v staré literatuře polské napořád setkáváme s vlivy českými. Byly to vlivy, které literatuře polské prospěly. Vyspělá slovesná kultura české gotiky vypěstovala, podle slov polského odborníka, mateřsky první plody literární tvorby polské, a když na domácí půdě byl další její vývoj přeťat revolucí husitskou, našla své opravdové pokračování ve skvělé poesii polské renesance. Vliv české literatury se však v těchto dobách mohutné kulturní expanse české nezastavil ani u východních hranic živlu polského, šel přes ně dál do oblasti ruské, především arci do přilehlých území západoruských, běloruského a ukrajinského. Jeho stopy tam ovšem nalézáme teprve v století 15. a 16. I k Slovanům jižním si našla cestu česká díla literární z doby lucemburské, jak dosvědčují překlady z náboženské a poučně prosaické literatury české, které nalézáme v hlaholských rukopisech chorvátských z 15. století. Mostem tu byl nejspíše slovanský klášter emauzský, do něhož Karel IV. povolal benediktiny z chorvátského pobřeží. Ruku v ruce s literaturou šel arci i jazyk. Vliv češtiny na jazyk polský, který se počal již v 10. století v období církevněslovanském, trval v oblasti církevní i dál, a se zesílením české kultury v století 14. a 15. se šířil také do jiných oblastí myšlenkových a zanechával trvalé stopy v spisovné polštině. Síla tehdejšího kulturního vlivu českého se zřetelně ukazuje v tom, že expanse spisovné češtiny zasahuje i do oblasti ruské, jak o tom svědčí netoliko ruské adaptace českých tekstů, nýbrž i česká vrstva slov ve spisovné ukrajinštině a ve spisovné ruštině. Je přirozené, že se český jazykový vliv projevil i na území lužickém, které patřilo k státu českému. V oblasti charvátské snad jen jeden typ přídavných jmen je původu českého. S expansí české literatury a spisovné češtiny těsné souvisí vliv českých soustav pravopisných. Platí to již o starém českém pravopisu spřežkovém, který se podnes zachoval v maďarštině a polštině. Jeho vliv byl ovšem později daleko předstižen vlivem diakritického pravopisu Husova, který byl v zásadě přijat nejen v praktickém pravopise různých národů evropských i mimoevropských, nýbrž se stal do značné míry i pravopisem moderních přepisů vědeckých. Husova pravopisná reforma vznikla ovšem už v nové Praze, vytvořené Karlem IV. Ta se stává velkým střediskem kulturním, působícím daleko do sousední ciziny. Pražská universita, založená v době, kdy universita pařížská a oxfordská ztrácely dřívější lesk, nedosáhla sice významem nikdy těchto dvou svých vzorů a zůstávala v srovnání s nimi universitou spíše provinciální, ale na dlouho to byla jediná universita v celé oblasti středoevropské. Z ní vznikly odštěpením četné university jiné a v prvních šedesáti letech své existence odchovala i zemím sousedním mnoho vynikajících politiků, státníků a příslušníků vysoké hierarchie. Dominující postavení Prahy se tehdy projevilo i v umění výtvarném. Již v dobách raného křesťanství vznikl v Čechách typ malé, jednoapsidové rotundy, který, jak se zdá, se odtud rozšířil i do zemí sousedních. Na vrcholu doby lucemburské vytvořil zase v Praze a v Čechách Šváb Petr Parléř, největší tehdejší architekt střední Evropy, svérázné rysy pozdní gotiky, které později v cizině byly plně rozvity, a také vysoký stupeň tehdejšího našeho malířství měl svou znatelnou ozvěnu v blízkém zahraničí. Dílo Petra Parléře, vzniklé v Čechách, ukazuje, jak dobrým domovem se tehdy mohla stát bohatá a kulturně vyspělá česká země tvořivě nadanému Němci ze zahraničí. Dějiny literární zase dosvědčují prospěch, který z obecného rozkvětu země měla kultura Němců, usedlých v Čechách trvale. V císařské kanceláři Karlově v Praze se tehdy vytvářejí tak příznivé poměry pro řečnickou prosu německou, že za jejich působení vzniká nejdůležitější německé literární dílo pozdního středověku, Ackermann aus Böhmen.