Mezinárodní význam českých pravopisných soustav.
Mezinárodní význam českých pravopisných soustav
Všecky jazyky evropské, které použily od středověku písma latinského, musily
sáhnouti k t. zv. spřežkám (digrafy), t. j. ke kombinacím 2 — 4 písmen, k vyjádření
jedné hlásky, hlavně souhlásek, jež chyběly fonetické soustavě latiny.
V češtině to byly měkké souhlásky, vzniklé palatalisací ze základních tvrdých.
Pro ně se časem v písařské praksi ustálily typické spřežky a takovýto pravopis
šířil se z Čech, Moravy a Slezska do dvou sousedních zemí: do starých Uher
a do Polska. V severních Uhrách usedlí Slováci uznávali až do poloviny 19.
stol. češtinu i za svůj spisovný jazyk, zvláště od doby husitské a na půdě
protestantismu. Tamější rukopisy (hlavně listiny a městské zápisy) i tisky zůstaly však v zásadě
věrny všem zvláštnostem české grafiky i po vybudování spisovné slovenštiny, takže o této přirozené
souvislosti pravopisné se již dále nebudeme zmiňovati.
Ale i do maďarského území Uher zasáhl zvláště od 15. st. vliv českého způsobu psaní, z něhož bylo tam převzato spřežkové označování souhlásek: cz, nahrazené později variantou cs, dále ny, ty i dy, vystřídané nověji sprežkou gy.
Branou Těšínska, jež patřilo od r. 1335 celé k zemím koruny české, šla křesťanská kultura ze západnějších Čech do východnějšího, též slovanského království polského. Je-li staropolská literatura náboženská pod silným vlivem českým, je podobná závislost i v počátcích knihtisku polského, a koncem 15. a v 16. stol. se čeština stává oblíbeným jazykem u dvora a šlechty, zvláště protestanské, k čemuž přistupuje od r. 1547 i vliv emigrace z české Jednoty bratrské (Unitas Fratrum), která v Polsku tiskne literaturu českou i polskou. Jsme tedy plně oprávněni viděti „bohemismy“ také v přijetí sprežek: cz, rz, ∏ (záhy nahrazené sprežkou sz, asi podle německého β), a v označování měkkosti: ny(e), sy(e), zy(e), nebo ni(e), si(e), zi(e), což od r. 1500 převládlo. (K jiné závislosti na českém usu, která se už nejeví v nynějším pravopise polském, zde nehledíme, na př. k užívání g místo j, th místo t a j. ve starší polštině.)
Specifickým znakem české grafiky, nepřevzatým z latiny ani z němčiny, jest snaha staročeských písařů od 13. století vyjádřiti nějak délku samohlásek, která má v češtině význam strukturální, t. j. hodnotu semasiologickou. Nejstarší náš způsob zdvojování písmen: aa atp. se vyskýtá i v maďarských listinách už od 12. stol. a nemusí být českého původu, protože je každému na snadě a vznikl samostatně i u jiných národů. Ale od 14. stol. se u nás ujímá způsob označování délky čárkou, kterou převzal do své soustavy pravopisné J. Hus, nazývaje ji „virgulí“, která byla původně v rukopisech i ve starších tiscích delší než francouzský accent aigu. A tento usus (á, é, í, ó, ú) ovládl od pol. 16. stol. v maďarštině a byl převzat i do polštiny, byť ne v platnosti kvantity, nýbrž k označení fonetické kvality. To je původ t. zv. „pochylonych, kreskowanych“ samohlásek staropolských: á, é, ó, z nichž se dosud v praksi udrželo jen ó (vyslovované u ).
Prvním teoretikem českého pravopisu (i fonetikem a ortoepikem) byl náboženský reformátor Jan Hus, profesor i rektor naší university v Praze. Jeho péče o usnadnění práce „žákům“ a jeho racionalistický odpor k anarchii písařské, spojený se sklonem k důslednosti a prostotě, projevily se v geniálním spisku „Orthographia bohemica“ z r. 1412. Tam, inspirován příkladem českých rukopisů, transkribovaných písmem hlaholským v klášteře emauzském (založeném v Praze Karlem IV. r. 1348 pro obřad slovanským jazykem), zavrhl Hus užívání spřežek (až na ch v platnosti německého Ach-lautu), doporučil označování délky samohlásek čárkou a měkkosti souhlásek, jakož i tvrdého l „nabodeníčkem“, t. j. tečkou (punctus rotundus) nad příbuzným písmenem latinky. Tato Husova radikální oprava sice narazila na konservativnost písařů, ale nezapadla již u nás, takže se pak v knihtisku českém vytvořilo kompromisní psaní, na př. místo: ċ — cż, r (s tečkou) — rż, ne(,n‘ s tečkou) — nie, později: nė atp.; l bylo nahrazeno t. zv. zavřeným typem P. Místo tečky se záhy ujala dvojtečka na koncovém s (vedle vnitroslovné spřežky ∏) a na jiných písmenech zvítězily v tisku nad tečkou výraznější kličky (háčky): z, ň, ě, ť atp. V tomto útvaru byl Husův systém, nazvaný „diakritickým“, důsledně proveden v češtině až počátkem 19. století po opuštění „švabachu“ (t. j. fraktury) a po zavedení latinky, v čemž pak tohoto příkladu následovala i spisovná slovenština, vytvořivši si ještě znak pro měkké ľ (a převzavši ä z němčiny a ô z franštiny).
Tato grafická soustava česká projevila největší sílu expansivní, ačkoli v cizině narážela na překážky jednak pro svůj „kacířský“ původ, jednak ze zásadního odporu proti „zatěžování“ klasické latinky pomocnými značkami, přerušujícími ovšem plynulost psaní a vyžadujícími v tisku (i ve psaní strojem) nových typů. (Nicméně i němčina si zavedla místo staršího :a, o, u (s tečkou) „přehlasované“ samohlásky: ä, ö, ü, franština své accenty : é, è, ô, rumunština pak po vzoru „cédille“ diakritikon pod písmeny: ş, ţ .)
Od pol. 15. do pol. 16. století se uplatňuje tento způsob označování měkkého d, t, n (,n‘ s tečkou) v maďarštině (zvláště v první t. zv. husitské bibli), ale nepronikl tam, ač pak převzaty z němčiny diakritické litery o, ü. V téže době pronikl náš diakritický systém i do polštiny: v jednom rukopise bible královny Žofie z pol. 15. století se užívá písmen: ń, ź, ś a také w, l. St. Zaborowski koncem 15. století zavádí: s (s tečkou), ċ (= š, č) na rozdíl od „přehláskovaných“ s, c (= ś, ć). V knihtisku se od r. 1500 vlivem českým sází: ś, cż, cź, ń, ń, c, ć; ł . Z těchto typů se dodnes udržely: ż = ź, ź, ś, ć, ń, ł , ale jinak se v Polsku lpí na pravopise spřežkovém. Vyskytují se sice pokusy o důsledné psaní úspornými českými diakritiky (E. Bogusławski, A. Cieszyński), ale toto volání (i z kruhů knihtiskařských a nakladatelských) nemá naděje na úspěch při konservativnosti a protičeském cítění rozhodujících činitelů vědeckých i úředních v národě polském. Roku 1583 se pokusil Dalmatinec Šimo Budinić o zavedení našich diakritik do charvátského pravopisu, ale marně.
Ale mnohem vetší rozšíření českého diakritického principu přineslo až století 19., především u národů slovanských, kteří tehdy procházeli obdobím svého obrození a vlivem Čecha J. Dobrovského, Slováka J. Kollára, Slovince B. Kopitara a j. začali pěstovati „slovanskou vzájemnost“ právě na poli literárním. Nejbližší zeměpisně i jazykově Čechům Srbové lužičtí psali do té doby těžkopádnými spřežkami německými. Byly sice již v 17. století učiněny kroky k nápodobě pravopisu českého (evangelický spisovatel M. Frencel (Brancel) v překladu evangelia z r. 1670 a jesuita ]. X. Ticin v mluvnici „Principia linguae vendicae“, tištěné v Praze 1679), ale neprorazily, zvláště pro odpor zaujatého Z. Běrlinga. Užívalo se pak ve fraktuře kompromisní grafiky. Teprve přičiněním M. Hórnika, J. A. Smoleŕe a zejména A. Muky a B. Šwely se koncem 19. století ustálil t. zv. analogický pravopis, nazvaný tak proto, že do něho byla převzata diakritická písmena z češtiny i polštiny. Jsou to:
1. v horní lužičtině: a) z češtiny: ě, š, ž, č, ř, b) z polštiny: ó, dź, ć, ń, ł, c) přitvořeno: ŕ;
2. v dolní lužičtině: a) z češtiny: ě, š, ž, b) z polštiny: ó, ś, ź, ć, ń, ł, c) přitvořeno: ř, m, w.
Ale i mezi jižními Slovany, pokud ovšem užívají písma latinského, pronikl český způsob diakritický. Stalo se tak v souvislosti s t. zv. hnutím ilyrským, které se snažilo vytlačiti dosavadní neslovanské (t. j. německé, maďarské a italské) spřežky, že přičiněním Lj. Gaje, J. Bleiweise a j. zavedeny r. 1839 litery: ě (záhy opuštěné) a š, ž, č, jichž dodnes všeobecně užívá slovinština i charvátština, která si zavedla mimo to ještě polské ć a v t. zv. akademickém pravopise Daničićově též: ń, g, l, đ za spřežky nj, dž, lj a dj nebo gj, jinak běžné u katolíků v Jugoslavii.
Také zbytek Pomořanů na Baltu t. zv. Kašubové, pokud se chtějí odlišiti od Poláků, sáhli po některých dalších písmenech diakritických po způsobu českém, třebaže ne zcela v témž významu; na př. se od počátku 20. století v knihách a časopisech kašubských vyskýtá: ě (nyní ė, t. j. temné ә),ê, ô (dlouhé) v (na rozdíl od polského w, které tu znamená retoretné polosamohláskové u). Katoličtí Bělorusové, kteří pod vlivem polským užívají latinky, převzali do své abecedy česká písmena: š, ž, č a také jednoduché v, vedle polských: ś, ź, ć, ń, ł. Rovněž tak užívají š ž č karpatoruští vystěhovalci, kteří tisknou v Americe své časopisy latinkou.
Ale největší vítězství, které zasáhlo i svět neslovanský, znamená převzetí diakritických písmen š, ž, č do vědecké transkripce srovnávacího jazykozpytu. Doporučil je první E. Rask, dánský orientalista, ve své latinské rozpravě z r. 1832, a zavedl je hned r. 1833 F. Bopp ve své Vergleichende Grammatik, kteroužto mezinárodni praksi utvrdil svým dílem K. Brugmann a j. Jejich příkladu následovali němečtí orientalisté (Caspari, Fleischer a j.), zvláště při transkripci sanskrtu, kde se užilo i označování délky čárkou. Že se tohoto způsobu pak s radostí uchopila slovanská filologie, je samozřejmé, zvláště v jejích základních dílech, vydaných po němečku Slovincem Miklosichem, Charvátem Jagićem, Čechem Vondrákem a j. Písmen š, ž, č, ě (nebo ve tvaru pofrancouzštělém: ê) se nyní obecně používá k transliteraci azbuky ruské, bulharské a srbské, a to nejen v literatuře vědecké, ale i v bibliografii praktické (na př. v katalozích knihkupeckých). Na půdě indoevropského jazykozpytu a dialektologie slovanské se tomu přizpůsobili před válkou i Rusové (na př. Bogorodickij, Ščerba) a Poláci (Baudouin de Courtenay, Nitsch). Pro potřeby fonetické transkripce takto rozmnožena latinská abeceda diakritickými znaky: ʒ, Ʒ, p, ǵ, č a j. Po světové válce připojili se k oné praktické transliteraci i slavisté ostatních národů a tak se zmíněná písmena jako „pomocná“ tisknou nyní v odborných spisech a časopisech francouzských (Revue des Etudes slaves, Le Monde Slave), italských (Pubblicazioni dell’ Istituto per l’Europa Orientale, Bulgaria) a j.
Touto filologickou cestou se však dostala některá naše diakritická písmena i do denního pravopisu dvou baltských národů, kteří až do počátku našeho stolelí těžce zápasili o pěstování svého starobylého indoevropského jazyka. Jsou to Litvané a Lotyši, kteří se teprve nedávno emancipovali od nařizované jim grafiky německé nebo ruské (cyrilské) a bez odporu přijali š ž č. Z evropských řečí sem patří ještě pokus o zavedení š a r (s tečkou) (vedle toho i k’, l', g’) do albánštiny (severního nářečí Ghegů), ač byl zatlačen jinými vlivy.
Náš systém však nastoupil kulturně dobyvatelskou cestu i do jiných světadílů od té doby, co jej doporučili potřebám misionářů německý jazykozpytec R. Lepsius (ve své rozpravě Das allgemeine linguistische Alphabet, Berlin 1855) a anglický linguista M. Müller(The languages of the seat of war in the East, London 1855). A tak použila diakritických písmen : š, ž, č, n (s tečkou), ď, ť, ć, í, á Britická a zahraniční biblická společnost ve svých překladech Písma do těchto domorodých jazyků, tištěných latinkou:
a) asijských: cikánského (v Bulharsku), bengálského (Santali), osťjáckého;
b) afrických kmenů: Accra (Ga), Dahomey (Gu), Hausa, Gabun (Ongom), Kunama, Ndonga, Nyamwezi, Ronga, Basuto (Sesuto), Thonga (Gwamba).
Také i Židé v Polsku užívají v transkripci své národní řeči písmene š (v. Šriftn fun yidišn visnšaftlexn institut, Wilno), což bylo navrženo (ovšem bez úspěchu) i pro zjednodušení pravopisu německého.
Konečně měla tato stará česká grafika vliv i na abecedu umělého jazyka mezinárodního: esperanto užívá písmen: ĉ (místo č), ŝ (m. š). Je tedy její význam dnes už skutečně světový, a sjednotí-li se na ní v budoucnu pravopis všech 200 milionů Slovanů, nabude významu epochálního.
Ale i do maďarského území Uher zasáhl zvláště od 15. st. vliv českého způsobu psaní, z něhož bylo tam převzato spřežkové označování souhlásek: cz, nahrazené později variantou cs, dále ny, ty i dy, vystřídané nověji sprežkou gy.
Branou Těšínska, jež patřilo od r. 1335 celé k zemím koruny české, šla křesťanská kultura ze západnějších Čech do východnějšího, též slovanského království polského. Je-li staropolská literatura náboženská pod silným vlivem českým, je podobná závislost i v počátcích knihtisku polského, a koncem 15. a v 16. stol. se čeština stává oblíbeným jazykem u dvora a šlechty, zvláště protestanské, k čemuž přistupuje od r. 1547 i vliv emigrace z české Jednoty bratrské (Unitas Fratrum), která v Polsku tiskne literaturu českou i polskou. Jsme tedy plně oprávněni viděti „bohemismy“ také v přijetí sprežek: cz, rz, ∏ (záhy nahrazené sprežkou sz, asi podle německého β), a v označování měkkosti: ny(e), sy(e), zy(e), nebo ni(e), si(e), zi(e), což od r. 1500 převládlo. (K jiné závislosti na českém usu, která se už nejeví v nynějším pravopise polském, zde nehledíme, na př. k užívání g místo j, th místo t a j. ve starší polštině.)
Specifickým znakem české grafiky, nepřevzatým z latiny ani z němčiny, jest snaha staročeských písařů od 13. století vyjádřiti nějak délku samohlásek, která má v češtině význam strukturální, t. j. hodnotu semasiologickou. Nejstarší náš způsob zdvojování písmen: aa atp. se vyskýtá i v maďarských listinách už od 12. stol. a nemusí být českého původu, protože je každému na snadě a vznikl samostatně i u jiných národů. Ale od 14. stol. se u nás ujímá způsob označování délky čárkou, kterou převzal do své soustavy pravopisné J. Hus, nazývaje ji „virgulí“, která byla původně v rukopisech i ve starších tiscích delší než francouzský accent aigu. A tento usus (á, é, í, ó, ú) ovládl od pol. 16. stol. v maďarštině a byl převzat i do polštiny, byť ne v platnosti kvantity, nýbrž k označení fonetické kvality. To je původ t. zv. „pochylonych, kreskowanych“ samohlásek staropolských: á, é, ó, z nichž se dosud v praksi udrželo jen ó (vyslovované u ).
Prvním teoretikem českého pravopisu (i fonetikem a ortoepikem) byl náboženský reformátor Jan Hus, profesor i rektor naší university v Praze. Jeho péče o usnadnění práce „žákům“ a jeho racionalistický odpor k anarchii písařské, spojený se sklonem k důslednosti a prostotě, projevily se v geniálním spisku „Orthographia bohemica“ z r. 1412. Tam, inspirován příkladem českých rukopisů, transkribovaných písmem hlaholským v klášteře emauzském (založeném v Praze Karlem IV. r. 1348 pro obřad slovanským jazykem), zavrhl Hus užívání spřežek (až na ch v platnosti německého Ach-lautu), doporučil označování délky samohlásek čárkou a měkkosti souhlásek, jakož i tvrdého l „nabodeníčkem“, t. j. tečkou (punctus rotundus) nad příbuzným písmenem latinky. Tato Husova radikální oprava sice narazila na konservativnost písařů, ale nezapadla již u nás, takže se pak v knihtisku českém vytvořilo kompromisní psaní, na př. místo: ċ — cż, r (s tečkou) — rż, ne(,n‘ s tečkou) — nie, později: nė atp.; l bylo nahrazeno t. zv. zavřeným typem P. Místo tečky se záhy ujala dvojtečka na koncovém s (vedle vnitroslovné spřežky ∏) a na jiných písmenech zvítězily v tisku nad tečkou výraznější kličky (háčky): z, ň, ě, ť atp. V tomto útvaru byl Husův systém, nazvaný „diakritickým“, důsledně proveden v češtině až počátkem 19. století po opuštění „švabachu“ (t. j. fraktury) a po zavedení latinky, v čemž pak tohoto příkladu následovala i spisovná slovenština, vytvořivši si ještě znak pro měkké ľ (a převzavši ä z němčiny a ô z franštiny).
Tato grafická soustava česká projevila největší sílu expansivní, ačkoli v cizině narážela na překážky jednak pro svůj „kacířský“ původ, jednak ze zásadního odporu proti „zatěžování“ klasické latinky pomocnými značkami, přerušujícími ovšem plynulost psaní a vyžadujícími v tisku (i ve psaní strojem) nových typů. (Nicméně i němčina si zavedla místo staršího :a, o, u (s tečkou) „přehlasované“ samohlásky: ä, ö, ü, franština své accenty : é, è, ô, rumunština pak po vzoru „cédille“ diakritikon pod písmeny: ş, ţ .)
Od pol. 15. do pol. 16. století se uplatňuje tento způsob označování měkkého d, t, n (,n‘ s tečkou) v maďarštině (zvláště v první t. zv. husitské bibli), ale nepronikl tam, ač pak převzaty z němčiny diakritické litery o, ü. V téže době pronikl náš diakritický systém i do polštiny: v jednom rukopise bible královny Žofie z pol. 15. století se užívá písmen: ń, ź, ś a také w, l. St. Zaborowski koncem 15. století zavádí: s (s tečkou), ċ (= š, č) na rozdíl od „přehláskovaných“ s, c (= ś, ć). V knihtisku se od r. 1500 vlivem českým sází: ś, cż, cź, ń, ń, c, ć; ł . Z těchto typů se dodnes udržely: ż = ź, ź, ś, ć, ń, ł , ale jinak se v Polsku lpí na pravopise spřežkovém. Vyskytují se sice pokusy o důsledné psaní úspornými českými diakritiky (E. Bogusławski, A. Cieszyński), ale toto volání (i z kruhů knihtiskařských a nakladatelských) nemá naděje na úspěch při konservativnosti a protičeském cítění rozhodujících činitelů vědeckých i úředních v národě polském. Roku 1583 se pokusil Dalmatinec Šimo Budinić o zavedení našich diakritik do charvátského pravopisu, ale marně.
Ale mnohem vetší rozšíření českého diakritického principu přineslo až století 19., především u národů slovanských, kteří tehdy procházeli obdobím svého obrození a vlivem Čecha J. Dobrovského, Slováka J. Kollára, Slovince B. Kopitara a j. začali pěstovati „slovanskou vzájemnost“ právě na poli literárním. Nejbližší zeměpisně i jazykově Čechům Srbové lužičtí psali do té doby těžkopádnými spřežkami německými. Byly sice již v 17. století učiněny kroky k nápodobě pravopisu českého (evangelický spisovatel M. Frencel (Brancel) v překladu evangelia z r. 1670 a jesuita ]. X. Ticin v mluvnici „Principia linguae vendicae“, tištěné v Praze 1679), ale neprorazily, zvláště pro odpor zaujatého Z. Běrlinga. Užívalo se pak ve fraktuře kompromisní grafiky. Teprve přičiněním M. Hórnika, J. A. Smoleŕe a zejména A. Muky a B. Šwely se koncem 19. století ustálil t. zv. analogický pravopis, nazvaný tak proto, že do něho byla převzata diakritická písmena z češtiny i polštiny. Jsou to:
1. v horní lužičtině: a) z češtiny: ě, š, ž, č, ř, b) z polštiny: ó, dź, ć, ń, ł, c) přitvořeno: ŕ;
2. v dolní lužičtině: a) z češtiny: ě, š, ž, b) z polštiny: ó, ś, ź, ć, ń, ł, c) přitvořeno: ř, m, w.
Ale i mezi jižními Slovany, pokud ovšem užívají písma latinského, pronikl český způsob diakritický. Stalo se tak v souvislosti s t. zv. hnutím ilyrským, které se snažilo vytlačiti dosavadní neslovanské (t. j. německé, maďarské a italské) spřežky, že přičiněním Lj. Gaje, J. Bleiweise a j. zavedeny r. 1839 litery: ě (záhy opuštěné) a š, ž, č, jichž dodnes všeobecně užívá slovinština i charvátština, která si zavedla mimo to ještě polské ć a v t. zv. akademickém pravopise Daničićově též: ń, g, l, đ za spřežky nj, dž, lj a dj nebo gj, jinak běžné u katolíků v Jugoslavii.
Také zbytek Pomořanů na Baltu t. zv. Kašubové, pokud se chtějí odlišiti od Poláků, sáhli po některých dalších písmenech diakritických po způsobu českém, třebaže ne zcela v témž významu; na př. se od počátku 20. století v knihách a časopisech kašubských vyskýtá: ě (nyní ė, t. j. temné ә),ê, ô (dlouhé) v (na rozdíl od polského w, které tu znamená retoretné polosamohláskové u). Katoličtí Bělorusové, kteří pod vlivem polským užívají latinky, převzali do své abecedy česká písmena: š, ž, č a také jednoduché v, vedle polských: ś, ź, ć, ń, ł. Rovněž tak užívají š ž č karpatoruští vystěhovalci, kteří tisknou v Americe své časopisy latinkou.
Ale největší vítězství, které zasáhlo i svět neslovanský, znamená převzetí diakritických písmen š, ž, č do vědecké transkripce srovnávacího jazykozpytu. Doporučil je první E. Rask, dánský orientalista, ve své latinské rozpravě z r. 1832, a zavedl je hned r. 1833 F. Bopp ve své Vergleichende Grammatik, kteroužto mezinárodni praksi utvrdil svým dílem K. Brugmann a j. Jejich příkladu následovali němečtí orientalisté (Caspari, Fleischer a j.), zvláště při transkripci sanskrtu, kde se užilo i označování délky čárkou. Že se tohoto způsobu pak s radostí uchopila slovanská filologie, je samozřejmé, zvláště v jejích základních dílech, vydaných po němečku Slovincem Miklosichem, Charvátem Jagićem, Čechem Vondrákem a j. Písmen š, ž, č, ě (nebo ve tvaru pofrancouzštělém: ê) se nyní obecně používá k transliteraci azbuky ruské, bulharské a srbské, a to nejen v literatuře vědecké, ale i v bibliografii praktické (na př. v katalozích knihkupeckých). Na půdě indoevropského jazykozpytu a dialektologie slovanské se tomu přizpůsobili před válkou i Rusové (na př. Bogorodickij, Ščerba) a Poláci (Baudouin de Courtenay, Nitsch). Pro potřeby fonetické transkripce takto rozmnožena latinská abeceda diakritickými znaky: ʒ, Ʒ, p, ǵ, č a j. Po světové válce připojili se k oné praktické transliteraci i slavisté ostatních národů a tak se zmíněná písmena jako „pomocná“ tisknou nyní v odborných spisech a časopisech francouzských (Revue des Etudes slaves, Le Monde Slave), italských (Pubblicazioni dell’ Istituto per l’Europa Orientale, Bulgaria) a j.
Touto filologickou cestou se však dostala některá naše diakritická písmena i do denního pravopisu dvou baltských národů, kteří až do počátku našeho stolelí těžce zápasili o pěstování svého starobylého indoevropského jazyka. Jsou to Litvané a Lotyši, kteří se teprve nedávno emancipovali od nařizované jim grafiky německé nebo ruské (cyrilské) a bez odporu přijali š ž č. Z evropských řečí sem patří ještě pokus o zavedení š a r (s tečkou) (vedle toho i k’, l', g’) do albánštiny (severního nářečí Ghegů), ač byl zatlačen jinými vlivy.
Náš systém však nastoupil kulturně dobyvatelskou cestu i do jiných světadílů od té doby, co jej doporučili potřebám misionářů německý jazykozpytec R. Lepsius (ve své rozpravě Das allgemeine linguistische Alphabet, Berlin 1855) a anglický linguista M. Müller(The languages of the seat of war in the East, London 1855). A tak použila diakritických písmen : š, ž, č, n (s tečkou), ď, ť, ć, í, á Britická a zahraniční biblická společnost ve svých překladech Písma do těchto domorodých jazyků, tištěných latinkou:
a) asijských: cikánského (v Bulharsku), bengálského (Santali), osťjáckého;
b) afrických kmenů: Accra (Ga), Dahomey (Gu), Hausa, Gabun (Ongom), Kunama, Ndonga, Nyamwezi, Ronga, Basuto (Sesuto), Thonga (Gwamba).
Také i Židé v Polsku užívají v transkripci své národní řeči písmene š (v. Šriftn fun yidišn visnšaftlexn institut, Wilno), což bylo navrženo (ovšem bez úspěchu) i pro zjednodušení pravopisu německého.
Konečně měla tato stará česká grafika vliv i na abecedu umělého jazyka mezinárodního: esperanto užívá písmen: ĉ (místo č), ŝ (m. š). Je tedy její význam dnes už skutečně světový, a sjednotí-li se na ní v budoucnu pravopis všech 200 milionů Slovanů, nabude významu epochálního.