Od Jiřího z Poděbrad k Bílé hoře

Husitství byl první mohutný projev českého kulturního úsilí, který se obešel bez patronance nejvyšších tříd národa, dynastie, vysoké šlechty a vysokého duchovenstva, ba šel přímo proti nim. Byla to známka veliké síly základních vrstev národních, ale spolu též počátek neblahého rozdvojení, které nemohlo než oslabovat národ jako celek a které konec konců vedlo ke katastrofě. Jiří z Poděbrad je v důsledku toho poslední český král, který na širokém foru evropském vystupuje iniciativně jako representant svého národa. Myšlenka na spolek křesťanských knížat přišla odjinud, ale je Jiříkovou ctí a spolu známkou prohlubující se české tradice konsolidační, že ji přijal za svou a že ji ze všech sil hleděl realisovat. Nebezpečí tureckého dobyvatelství bylo v jejím pozadí a proti tomu nebezpečí se prokázali Češi a Slováci obětavými ochránci kulturní Evropy. Nesmí se zapomínat, že nával turecký zalil uherskou nížinu, ale zastavil se před slovenskými vrchy. Čeští vojáci obětovali životy a české vojenské umění nasazovalo všechnu svou dovednost ve válkách tureckých po celá století a český živel ovšem nechyběl ani při osvobození Vídně od Turků roku 1683. Financování habsburské obrany proti Turkům spočívalo také po celá století hlavně na českých zemích a lze směle říci, že bez jejich hospodářské zdatnosti nebyli by se mohli Habsburkové postavit proti tureckým útokům s náležitou silou. Myšlenka na nebezpečí turecké rozhodla i při povolání Habsburků na český trůn na počátku 16. stol. Tím přinesly české země bezpečnosti evropské nevědomky oběť největší, neboť na starobylý český trůn byl povolán panovnický rod, který s českým národem nikdy nesrostl. Rudolf II. jako kdysi Karel IV. zvýšil ovšem svým císařským dvorem na konci století šestnáctého a na počátku století sedmnáctého evropský význam Prahy jako kulturního střediska. Jeho hradčanské sbírky i jeho dvorní kapela měly větší důležitost než lokální a jeho záliba ve hvězdářství a v alchymii se zasloužila o pokrok vědeckého badání. Zejména v astronomii se stala Praha pohostinstvím, které poskytla Tyge Brahovi a J. Keplerovi, kolébkou moderního badání a můžeme být hrdi na to, že český astronom Tadeáš Hájek z Hájku, sám vynikající pracovník ve vědách přírodních, se vynasnažil o to, aby Tyge Brahe pozvání Rudolfovo přijal. Celkem však nelze říci, že by byla v době Rudolfově intensita duševního rozpětí v celé zemi kypěla tak obecně a tak všestranně jako v době Karlově. Rány, zasazené hospodářskému životu bouřemi husitskými, se zahojily a z českých zemí zase vycházely podněty k pokroku v zemědělském hospodaření. Úroveň vzdělání byla vysoká a kulturní popudy, přicházející ze západu, byly ochotně přijímány a dále šířeny. Češi první ze slovanských národů přijali knihtisk a první kniha česká byla o šest let dříve tištěna nežli první kniha anglická. Mimo oblast španělskou a vlašskou byla Praha první město v Evropě kde byly pořízeny tisky hebrejské. Český botanik Adam Zalužanský ze Zalužan si dobyl místa v obecných dějinách botaniky a český humanistický filolog Zikmund Hrubý z Jelení velmi platně přispěl k zdokonalení kritického postupu při edicích klasiků. České právo se šíří v zemích sousedních, trvá expanse češtiny jako jazyka vyšší kultury do Polska i do oblastí ruských a i v literatuře ukrajinské a ruské lze pozorovat vliv děl českých. Ale přes tyto známky nepolevujícího vyzařování obecných kulturních podnětů ze zemí českých leží v této době, jako v době předešlé hlavní těžiště českého usilování na poli náboženském, a to ve směru zcela protichůdném tomu, kterým chtěli vésti vývoj Habsburkové, sedící na českém trůně, především císař Rudolf II. Po té stránce jsou naše položky se stanoviska evropského vysoce aktivní, české usilováni o náboženskou toleranci, jež si vymohlo majestát Rudolfův z roku 1609 a jež došlo výmluvného výrazu v dobrovolném porovnání většiny protestantské a křídla katolického z téhož roku, předčí svou křesťanskou šíří i toleranční požadavky filosofa anglického liberalismu Johna Locka z konce století a snaha o omezení moci královské právy stavovskými, která toto usilování provázela, připomíná po nejedné stránce obdobné snahy tehdejší puritánské Anglie. Za obojí tuto myšlenku zvedli Češi boj zbraněmi, ale prohráli. Dějiny protireformace v zemích habsburských ukazují, že porážka Čechů neznamenala jen pohromu národní, nýbrž i škodu obecného pokroku kulturního. Dříve však ještě než přišla katastrofa, podal rozkvět Jednoty bratrské vzácný důkaz o čistotě a bohatosti českého ideálu náboženského. Poslední biskup Jednoty Jan Amos Komenský se stává jako největší postava české pobělohorské emigrace evropským apoštolem školských reforem, vše zlaďující pansofie, která předpovídá snahy Leibnitzovy, a niterné zbožnosti. Jeho myšlenky mají vliv na vznik německého pietismu, stejně jako hnutí ochranovské čerpá některé náboženské prvky z tradice bratrské a odevzdává je dále anglickému metodismu. Početná emigrace pobělohorská se ovšem uplatňuje v různých zemích evropských i jinak a přináší jim obohacení svými vojáky, učenci i umělci.