Alžběta Slámová: Medailérství je škola na celý život Mistři české numismatiky
Čtyřiadvacetiletá výtvarnice Alžběta Slámová patří k výrazným talentům nastupující generace mladých českých medailérů. Její první ražbou se stala plaketa, kterou navrhla v roce 2011 jako součást své diplomové práce.
Už o rok později se zařadila po bok umělců zapojených do programu Kalendárium Pražské mincovny s medailony věnovanými založení Tělocvičné jednoty pražské a památce Antonína Langweila. Rodačka z Jablonce nad Nisou své umělecké sklony nepromítá pouze do nízkého reliéfu: zabývá se také grafikou a miluje vážnou hudbu, která se jí stala životní zálibou i prostředkem k relaxaci. Jako houslistka působila Alžběta v řadách Jabloneckého komorního orchestru.
Kde jste brala inspiraci při tvorbě návrhu pro medaili, která připomíná Antonína Langweila?
Nejdříve jsem samozřejmě použila internet, jako nejdostupnější pramen informací. Výhodou je, že Langweilův model Prahy byl digitalizován, takže jsem si ho mohla virtuálně prohlédnout. Samotná Praha, průhledy mezi krásnými budovami, její věže a brány mi nabídly kompoziční řešení na výšku, které je použito u obou stran.
Popište prosím svůj návrh.
Portrét Antonína Langweila i motiv Prahy se odehrávají v obdélníkovém pásu probíhajícím středem medaile. Čisté plochy, které oba motivy ohraničují, symbolizují hladkou plochu papíru, se kterým Antonín Langweil den co den přicházel do styku, ať už jako kreslíř či grafik, především však jako trpělivý architekt papírového modelu Prahy.
Při modelování jsem se inspirovala jeho vlastními autoportréty, které se nám dochovaly.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2013
Jak se dělá mincovna (11) Razíme oběžné mince haléřových nominálů
V prvních deseti kapitolách jsem se věnoval velmi krátkému časovému úseku od září 1992 až do července 1993.
Byla to rekapitulace velmi zajímavého období, silně ovlivněná porevoluční politickou situací, což vyvrcholilo dne 1. ledna 1993 rozdělením Československa na dva samostatné státy. Bez velkého dějinného zlomu, kdy došlo k rozpadu socialistické soustavy včetně Sovětského Svazu, by v Jablonci mincovna nikdy nevznikla.
Tuto epochu ať hodnotí historici a politologové, kteří ji budou vysvětlovat budoucím generacím a podají jim ji v pěkně srozumitelné podobě, ve zcela logicky navazujících souvislostech. Moje generace z toho má smíšené pocity, neboť v dějinnou roli lidových mas může (po svých zkušenostech) těžko věřit. Já se spíš přikláním ke konspirativním vlivům silných mocností, s mimořádným působením velkokapitálu, pro který globalizovaný svět vytváří mimořádně úrodné podhoubí.
Když hovoříme o kapitálu, tak jsme vlastně zase u peněz. Peníze v podobě českých mincí se do světa podívaly dříve, než to mohl někdo z našich obyvatel tušit, ale ČNB o tom už v roce 1992 věděla své. Nenápadně připravila novou soustavu českých bankovek, doplněnou mincemi. Právě v době, kdy píšu tuto kapitolu, si ČNB připomíná 20. výročí, bylo to 8. února 1993, kdy se přešlo na novou peněžní soustavu České republiky. Je zcela zřejmé, že svět znal české mince dříve, než je ve svých rukách mohli potěžkat obyvatelé naší vlasti.
Trochu jinak tomu bylo v České mincovně. Rok 1993 byl pro mincovnu klíčový. Nejen, že se zde 1. července začaly razit mince nominálu 50 haléřů, ale byl připraven kontrakt s ČNB na všechny nominály haléřových mincí. V průběhu příprav v roce 1992 se uvažovalo s objemem ražeb na rok 1993 v počtu 80 milionů kusů všech tří hliníkových nominálů.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2013.
