DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
PRAŽSKÉ TŘÍKREJCARY
se značkou mincmistra Tobiáše Schustera a jeho ženy Doroty (příspěvek k typologii vládních ražeb císaře Ferdinanda II.)
Před pár lety jsem v několika svých příspěvcích k problematice českých ražeb císaře Ferdinanda II. předeslal, že toto období českého mincovnictví může být ještě dlouho poměrně bohatým zdrojem nových dílčích poznatků, které bude možné v budoucnu využít při vytváření komplexního soupisu českých ražeb – tzv. „Corpus Nummorum Bohemicorum“.
Tobiáš Schuster pocházel ze zámožného patricijského rodu Schusterů. Jeho otec Jan Schuster byl dlouhá léta zemským prubířem kovů. Dne 16. září 1608 byla rodina Schusterů povýšena do stavu tzv. erbovních měšťanů a Janu Schusterovi byl císařem Rudolfem II. udělen znak a predikát „z Goldburgu“. Erbovní znamení, umístěné v modrém kolčím štítu, má podle Adolfa Karlovského vztah k rodové řemeslné tradici. Znamení tvoří na zlatém trojvrší dvě koule nad sebou, spodní stříbrná, vrchní zlatá. Přikryvadla jsou vpravo černá, vlevo stříbrná oboustranně zlatě podšitá. Přílba na štítu je opatřena korunou. V klenotu je z koruny rostoucí stříbrný nekorunovaný dvouocasý lev, držící v pozdvižené pravé přední tlapě zlato-černě podélně pruhovaný prapor. (obr. 1) Další erbovní list byl udělen 10. listopadu 1627 bratrovi Tobiáše Schustera, pozdějšímu primátorovi Karlu Felixovi Schusterovi z Goldburgu. V tomto případě se patrně jednalo o tzv. polepšení erbu tím, že u měšťanských erbů obvyklá přílba kolčí byla nahrazena otevřenou přilbou turnajovou (mřížkovou).
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2019.
HERALDIKA NA MINCÍCH A MEDAILÍCH (9) Církevní aristokracie
Katoličtí preláti svými zakázkami rozvíjeli barokní formy ve všech sférách výtvarného umění.
Nezadali si přitom se svými středověkými předchůdci, kteří, stejně intenzivně, podporovali výtvarné umění své doby. Baroko se u nás markantně projevilo i na mincích a medailích vysokých církevních hodnostářů, jejichž jména už většinou nebyla česká.
Biskupský palác v Olomouci byl pro zdejší měšťany stále ještě novostavbou, když před ním roku 1694 zastavily tři kočáry. Z prvního, s vévodským erbem na dvířkách, vystoupil bledý chlapec, kolem kterého se ihned shlukla početná skupina štolbů, komorníků a tajemníků. „Tohle je opravdu nový pan koadjutor?“ šeptali si sloužící z biskupského paláce. Ti zasvěcení je nenechali na pochybách, bylo tomu skutečně tak. Pomocný biskup olomoucký, Karel Josef Johann Lotrinský, se právě ujímal svého dalšího úřadu. Bylo mu čtrnáct let.
Barokní biskupové a arcibiskupové reprezentovali katolickou církev, tedy nadnárodní, centrálně řízenou organizaci, s pevným místem v mocenské struktuře Evropy. Nebyl důvod, aby pocházeli ze země, kde zastávali úřad. V Českém království, ve kterém ještě doznívala rekatolizace, byl jejich cizozemský původ spíš žádoucí. Monarchie se už stabilizovala ve své absolutistické podobě a propojování světské a církevní moci vyplývalo ze situace. Docházelo k němu sice již v renesanci, ale v 17. století, v zemích s dominancí katolické církve, patřilo k dobových charakteristikám.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2015.
