SUVENÝR Z
ČECH

Podle pověstí, jak je zaznamenal náš první kronikář Kosmas na počátku 12. století, přišli naši předkové do země nikomu nepoddané, zvěří, rybami a ptactvem oplývající. Došli k hoře Říp a rozhodli se, že se tu usadí. Zemi pojmenovali podle svého vůdce Čecha.

Kosmas

Praotec Čech – bájná postava slovanského vladyky, který přivedl svůj kmen do nové vlasti mezi řekami Ohří a Vltavou. Podle pověsti pak po něm země dostala jméno Čechy. Legenda praví, že Čech dlouho putoval se svým kmenem, hledaje zemi zaslíbenou. Došel až k hoře Říp, vylezl na vrchol, rozhlédl se a pravil: "To je ona, země zaslíbená, mlékem a strdím oplývající." Putováním unavený lid pak zemi vděkem pojmenoval po svém vojvodovi. Praotec Čech byl poprvé zmíněn v latinsky psané Kosmově kronice, která vznikla v první polovině dvanáctého století. Tehdy byl nazván Boemus. Jméno Čech se objevilo až ve veršované česky psané Dalimilově kronice z roku 1325 a poprvé je zmíněn i legendární výstup na horu Říp. Důvodem odchodu z pravlasti Slovanů, která se údajně nacházela někde na řece Visle, byla vražda, jíž se měl dopustit právě vladyka Čech. V pozdějším příběhu zpracovaném kronikářem Václavem Hájkem už zmínka o násilném činu chybí a legenda je popsaná mnohem barvitěji a s mnoha dalšími podrobnostmi. Hájek dokonce uvedl přesný rok příchodu Čecha do země, kterým měl být letopočet 644. To ale historikové označili za čirý výmysl. Legendu o příchodu Čechů literárně ztvárnil spisovatel Alois Jirásek ve svých Starých pověstech českých.

Malby ze Znojemské rotundy se dávají do souvislosti s oslavami stého výročí panování Přemyslovců na Moravě, nebo jako zdůraznění principu Translatio Regni, tedy přenesení koruny z Velké Moravy do přemyslovských Čech. Tento princip měl podpořit snahu o získání a vysvětlit původ královského titulu (velkomoravský Svatopluk I. byl již papežem titulován jako král, Vratislav II. získal titul pro přemyslovský rod o dvě století později), stejně jako zdůvodnit nárok na pražské arcibiskupství (získal ho až Lucemburk Karel IV.).

Přemysl Oráč – mytický zakladatel dynastie Přemyslovců, manžel kněžny Libuše, která dle Kosmovy kroniky věštila založení města Prahy. Přemysla si za svého manžela vybrala kněžna Libuše, protože mužům vadilo, že jim vládne žena. Pověst na začátku dvanáctého století, podle vyprávění předávaného generacemi, zaznamenal kronikář Kosmas. "Aj, vyberte ze středu svého posly, nechť jdou na stranu severní, děla kněžna Libuše, za horami oněmi je říčka nevelká Bílina zvaná. Na jejím břehu viděti jest vesnici, jež Stadice slove. Za vsí se úhor nachází - dvanáct kročejů zšíři, dvanáct kročejů zdéli… Ten budoucí kníže váš oře se dvěma voly. Je-li vám libo, vezměte koně, řízu, plášť a přehozy a jděte tomu muži vzkaz vyřídit ode mne i lidu a přiveďte sobě knížete a mně manžela. Muž ten má jméno Přemysl. Jeho potomstvo bude vládnout této zemi na věky věkův…" Poslové, neomylně vedeni Libušiným koněm, Přemysla zastihli, když právě oral pole. Ten po krátkém váhání knížecí roucho přijal, vzal s sebou lýčenou kabelu a střevíce, aby jeho potomci pamatovali na selský původ rodu. Kabelu si pak na rameno brávali a lýčené boty obouvali čeští králové při svých korunovacích.

Kněžna Libuše – bájná postava české historie. Podle legendy byla Libuše manželkou Přemysla, zakladatele slavného českého královského rodu. Obdařena jasnovideckou schopností předpověděla založení města Prahy. Kněžnu Libuši poprvé zmiňuje Kosmova kronika česká, napsaná v první polovině dvanáctého století. Otcem Libuše byl vojvoda Krok, který měl další dvě dcery: Kazi byla uznávanou léčitelkou, Teta zase dokázala rozmlouvat s duchy. Nejmladší Libuše měla jasnovidecké schopnosti a předpověděla i založení Prahy. Protože byla navíc velmi moudrá, otec si přál, aby po něm převzala vládu nad kmenem. Bojovným mužům však vadilo, že je má vést a soudit žena. Svou nelibost dávali najevo, a tak Libuše rozhodla, že na knížecí stolec přivede muže, který bude muži uznáván. Za manžela si vybrala Přemysla ze Stadic, který se tak stal zakladatelem přemyslovské dynastie. Podle Kosmovy kroniky předvídala Libuše založení Prahy těmito slovy:

"Tak daleko, kam se dojde za jeden den, je v lese místo, které je rozděleno roklí. Na jižní straně je vysoká hora a ta se snižuje k veliké řece. Tam když přijdete, najdete muže, jak vyrábí ze dřeva práh. Od tohoto prahu pojmenujte toto místo Praha. I knížata a lidé silní jako lvi se sklánějí ve dveřích, aby do nich nenarazili hlavou, stejně mocný bude i hrad, který se tam postaví. I jemu se budou klanět králové. Tento hrad bude první a největší v naší zemi a všechny ostatní hrady k němu budou vzhlížet, protože tam bude sídlo králů. I město rozprostřené okolo tohoto hradu bude pýchou našeho národa. Vidím město veliké, jehož sláva se bude dotýkat hvězd."

Kněžna Libuše