Valdštejn Portrétování generalissima
Samotné příjmení, bez křestních jmen, titulů a hodností, zcela postačí, aby oživilo temnou, monumentální postavu našich a evropských dějin.
Nikdo z historiků, zabývajících se třicetiletou válkou, nemohl pominout Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna, knížete Frýdlandského a vévodu Meklenburského, císařského nejvyššího polního hejtmana, generála Oceánského a Baltického moře, držitele řádu Zlatého rouna. A přesto zbývá v interpretacích jeho osobnosti něco nedopovězeného, co tam už asi zůstane trvale.
Na začátku nic nenasvědčovalo, že se Valdštejn v ymaní z osudu odpovídajícího jeho nepříliš nadějné v ýchozí pozici. Pocházel sice ze starého českého panského rodu, ale neměl majetek, který by stál za řeč, ani spolehlivou protekci. Ze životních cest, které se člověku v jeho situaci nabízely, si v ybral tu vojenskou. Na uherském bojišti, na samém začátku 17. století, získal ve srážkách s Turky základní znalosti vojenského řemesla. Jako profesionální válečník, „krýksman“, je pak v následujících letech využívala dál rozvíjel. Jeho ctižádostivá povaha se však nemohla spokojit s nějakou průměrnou kariérou, a proto se rozhodl prosadit za každou cenu. Jedním z důležitých kroků na této cestě byla konverze ke katolické víře, jiným pak svatba s bohatou, o pár let starší vdovou, a dalším logickým krokem bylo získání plukovnického patentu. V hodnosti plukovníka
ho také zastihl počátek stavovského povstání proti Ferdinandu II. K vůdcům povstání cítil silnou nedůvěru a další v ý voj ho přesvědčil, že to byla nedůvěra oprávněná. Svůj Rubikon překročil roku 1619, když ujel do Vídně k císaři i s pokladnou moravských stavů. Vsadil všechno na úspěch císařské strany a jeho sázka v yšla. Časem mu dala vše po čem toužil, slávu, respekt, tituly, moc i bohatství. Neukojitelná ctižádost mu nakonec přinesla také smrt z rukou spiklenců, plnících tak císařovo tajné přání.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2013
Peníze v moderních českých dějinách Rozhovor s autorem knihy
Knih o penězích nebude patrně nikdy dost. „Naše“ téma se dá rozebírat z mnoha a mnoha úhlů.
Jeden z nových pohledů nabízí kniha z pera mladého autora, historika Romana Vondry, která vyšla v nakladatelství Academia. S autorem jsme si o ní krátce popovídali...
Pro koho je vaše kniha určena?
Kniha je určena pro široké spektrum zájemců. Může být odrazovým můstkem pro začínající numismatiky, neboť hodně numismatického materiálu ukazuje a přináší i řadu praktických rad, může sloužit studentům, alespoň těm, kteří s historií, dějinami ekonomiky a peněžním a měnovým vývojem v rámci svých oborů přijdou do kontaktu. Ale myslím, že to spektrum čtenářů může být dost široké, ne každý si může větší sbírku finančně dovolit a řada mezidobových srovnání může být zajímavá, jak vymírají pamětníci, můžeme se toho od generací našich dědečků a babiček dozvědět stále méně. Za mého dětství ještě člověk tu a tam narazil na pamětníky narozené před rokem 1900, dnes jsou již všichni po smrti. Má babička pamatovala ještě velkou hospodářskou krizi, v té době jí bylo zhruba dvacet, dnešní děti již mají babičky narozené někdy kolem roku 1950. Zkrátka je to takové ohlédnutí. Peníze jsou zkrátka, ať chceme či nechceme, součástí našich životů. Komunisté se svými sny, že je zruší, byli úplně vedle. Já ani navíc nevěřím na futuristické předpovědi o tom, že jednou zůstanou jen platební karty. Umíte si představit, že budou mít terminály i majitelé drobných krámků na vesnicích, umíte si představit, že babička odněkud z Krkonoš bude zadávat pin , když si půjde jen pro pět housek a mléko? Já tedy ne. Už dnes to v mnohých obchodech dost zdržuje. A co teprve děti? Ty platební karty mít nebudou nikdy, to by bylo legislativně dost složité. Ty si budou vždy kupovat čokoládu a bonbóny za kapesné.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2013.
