TGM Prezident na bankovkách
Jen málokterá postava našich moderních dějin se tak hluboce zapsala do povědomí široké veřejnosti jako první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk.
Jaká však byla první republika v jeho éře a jak se v ní žilo? Na to se pojďme s nádechem
notafilie ve stručnosti podívat v následujícím příspěvku.
Rok 1918 představoval již čtvrtý rok nejkrutějšího válečného konfliktu té doby. Od léta 1918 bylo čím dál více zřejmé, že mocnosti osy zastoupené Rakousko-Uherskem, Německem,
Tureckem a Bulharskem už déle nevydrží odolávat spojeneckému tlaku dohodových vojsk. V případě mnohonárodnostního Rakousko-Uherska se problémy objevovaly jak na frontě, tak v zázemí a ve svém důsledku vyústily až v rozpad tohoto staletého soustátí. Mezi jednu z nástupnických zemí patřilo i Československo. To se po svém vyhlášení 28. října ocitlo v nelehké situaci. Nový stát složený z Českých zemí a Slovenska, později rozšířený o Podkarpatskou Rus, čelil od prvních dní značnému tlaku. Maďarská vláda se odmítla smířit se ztrátou svého území a postavila se na odpor. Obdobně zareagovalo i Polsko na Těšínsku a německá menšina v Čechách, která s odvoláním na sebeurčení národů vyhlásila vlastní rovincii
Deutschböhmen. Na všech těchto frontách se s menším či větším odporem úspěšně utkala československá vojska složená převážně z repatriovaných západních legionářů a sokolstva
a uhájila tak hranice a integritu mladého státu.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2012
František II./I. Císař ve stínu Napoleona
„Kol dokola Čechů chlouba a uprostřed stojí trouba,“ vtipkoval Karel Havlíček Borovský na účet císaře Františka II. Trochu neprávem.
Pro vlastenectví Čechů sice císař neměl pochopení, ale během napoleonských válek měl těžší starosti. A blaho císařství pro něj bylo prvořadé. Jaký byl muž, který bezmezně věřil v Metternicha a milovanou dceru vydal svému největšímu nepříteli?
Málokterý panovník v našich dějinách přebíral vládu za tak vypjatých okolností jako František II. A o dramatické situace nebyla nouze po celou dobu jeho dlouhé, třiačtyřicetileté vlády.
Když se František II. roku 1768 narodil, o tom, že se jednou stane císařem, nebylo rozhodnuto. Jeho babičkou sice byla Marie Terezie, avšak jeho otec Leopold II. byl až jejím třetím synem (resp. druhým nejstarším, který se dožil dospělého věku), takže vláda připadla Leopoldovu staršímu bratrovi Josefu II. Ten však neměl mužské potomky, a tudíž žádného dědice trůnu. Teprve tehdy se císař začal rozhlížet po nástupci u dětí svého bratra Leopolda, který vládl v Toskánsku. Oblíbil si především svého nadaného synovce Františka. Prosadil si, aby se chlapec přestěhoval z rodné Florencie do Vídně a císař tak mohl na jeho výchovu osobně dohlížet.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2012