Investiční mince (1) Pro sběratele nebo střadatele?
Investiční zlato se stalo pojmem, jenž přispěním ekonomické recese a z ní plynoucí nedůvěry v tištěné peníze zdomácněl i v českém prostředí.
Komoditu, která slouží především k bezpečnému uchování naspořené hodnoty, však nepředstavují pouze slitky. Díky pestré nabídce i estetickému ztvárnění, jsou stále oblíbenější také investiční mince. O těch nejznámějších pojednává náš nový seriál.
Investiční mince jsou vhodné spíše pro drobné a střední střadatele a investory. Kombinují totiž výbornou likviditu, to znamená, že v případě nutnosti nebývá problém s jejich zpětným odprodejem a schopnost koncentrovat vysokou hodnotu za přijatelnou pořizovací cenu. Mince ražené ze zlata jsou navíc osvobozeny od daně z přidané hodnoty, podobně jako slitky ze stejného kovu.
„Zlaté investiční mince renomovaných výrobců jsou známé prakticky po celém světě, proto se dá říct, že představují jakousi alternativní a univerzální měnu,“ poznamenal Pavel Palas ze specializovaného zlatnictví v pražském Obecním domě.
Některé mince jsou raženy z ryzího zlata, jiné obsahují příměsi, jako třeba měď nebo nikl, jež způsobují nejen změnu jejich zabarvení, ale především zvyšují odolnost povrchu proti otěru. Cenu investičních mincí vždy tvoří především skutečný obsah zlata, bez ohledu na poměr přidaných kovů.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2013.
Wiener Währung 200 let od zavedení vídeňské měny
František1, nejstarší syn císaře Leopolda II. (1790–1792) nastoupil
vládu po náhlém úmrtí svého otce 1. března 1792.
František1, nejstarší syn císaře Leopolda II. (1790–1792) nastoupil vládu po náhlém úmrtí svého otce 1. března 1792. Bylo to v době francouzské revoluce a první polovinu jeho vlády provázely dlouhotrvající a vyčerpávající válečné konflikty (války s Francií proti její vojenské expanzi), které byly pro Rakousko spojeny s bolestivými územními ztrátami a se stále se zhoršující hospodářskou situací.
Tyto události byly pochopitelně provázeny neustále se zvyšující potřebou peněz na válečné potřeby. Rakouský stát svá vydání financoval vydáváním (tištěním) stále většího množství nekrytých papírových peněz. Pohromou pro rakouské finance byly především reparace po prohrané válce s Francií roku 1809. Od poloviny roku 1810 kurz bankocedulí nezadržitelně padal. Obrovské vládní výdaje spjaté s napoleonskými válkami směřovaly zemi zákonitě ke státnímu bankrotu. Měnovou reformou ze dne 20. února 1811, vyhlášenou 15. března, byla snížena hodnota bankocedulí emitovaných v roce 1800 a 1806 a dílčích měděných mincí na pětinu, což znamenalo, že za 100 zlatých v bankocedulích se platilo 20 zlatých v nové měně – nazývané vídeňská. Stát tak odepsal 80 % svých dluhů na úkor obyvatelstva. Tento drastický postup způsobil na dlouhou dobu nedůvěru obyvatelstva v papírové peníze. Státní bankrot tedy byl vyhlášen 15. března 18112 a měl pro monarchii a její obyvatelstvo velmi neblahé důsledky.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2012.
