Jste autorem mince Nové město pražské, která na přelomu tisíciletí získala titul Nejkrásnější zlatá pamětní mince na světě. Co pro vás tato pocta znamenala?
Je samozřejmě příjemné, když člověku někdo jeho práci pochválí, určitě se pak pracuje radostněji. O tom ocenění jsem se dozvěděl až s časovým odstupem. Byl to krásný pocit, ale nijak tu událost nepřeceňuji. Jak se říká: Světská sláva, polní tráva…

Váš vztah k numizmatice je čistě profesní, nebo vás zajímala ještě předtím, než jste začal vyhrávat soutěže?
Já sám jsem kdysi mince také sbíral, zdědil jsem totiž sbírku po dědovi, který se numizmatikou zabýval. Nakonec jsem to ale vzdal, protože se z toho stala mánie. Musel jsem mít každý ročník, každou specialitu a šlo to do peněz.

Mince a medaile souvisejí většinou s historií. Které období je vám nejbližší?
Unikátní je pro mě například období jáchymovské ražby. Tyto ražby považuji za jedny z nejlepších, ale to je jistě věc názoru. A pak je to samozřejmě antika, která mě fascinuje. Když si uvědomíme, že ve starověku se razily mince a tady kromě hlubokých lesů, v nichž se proháněli vlci, nebylo nic, co se týká výroby mincí, tak je to obdivuhodné. Ten výtvarný projev byl úžasný. Vezměme portréty, tehdejší tvůrci se nesnažili detailně vykreslit některé věci, ale používali výtvarné zkratky. Ve zlatě, které odolává času, se ta krása zachovala dodnes a detailně vidíme přístup jednotlivých výtvarníků k realizaci námětu. Krásné jsou samozřejmě i mince z jiných období, renesance, gotika… Ale nejde hodnotit jednotlivé slohy, protože každý má svůj půvab.

Zajímalo by mě, jak dlouho pracujete na návrzích mincí nebo medailí.
To je přímo výrobní tajemství (smích). Takhle – já jsem rád, když mi to takříkajíc „odsejpá“ od ruky. Je pravda, že člověk se u toho musí naučit sedět, protože tato práce je hodně o trpělivosti. Když jsem na chalupě a modeluji a za oknem je krásný den se všemi barvami a vůněmi, není lehké přinutit se sedět u medaile den co den. Pokud se podívám například na precizně zpracovanou pamětní medaili k výročí Dušana Samuela Jurkoviče, je až neuvěřitelné, kolik detailů musíte do sádry přenést… Tato medaile samozřejmě detailní je, ale dělal jsem i náročnější věci. Když jsem měl vypracovat návrhy pro Arménii a Moldávii, přijeli lidé, kteří nebyli výtvarníci ani umělci, ale úředníci z banky. Držel jsem se kresebné předlohy a oni samozřejmě chtěli ten detail úplně přesně. Tak jak byl na kresbě. Samozřejmě, že to nebylo ve prospěch oné mince. Ale zkrátka to tak muselo být. Když jsem dělal monastýry, tedy kláštery pro Moldávii, tak se dokonce počítaly jednotlivé tašky na střeše. Některý reliéf na tak malém rozměru přece ani nemůže být realizovatelný? To opravdu není a někdy jsme to zadavatelům museli dlouho a trpělivě vysvětlovat. Vezměte si, že návrh se dělá na průměr osmnáct centimetrů.