Češi si koupili celé Braniborsko. Platili zlatem
Braniborsko je dnes jedna ze 16 spolkových zemí Německa, která obklopuje Berlín.
Praha, Barlín - Braniborsko je dnes jedna ze 16 spolkových zemí Německa, která obklopuje Berlín.
Toto historické území v severní části Německa bylo v 6. století osídleno slovanskými kmeny, zejména Havolany (Stodorany) a svazem Luticů. Panovnickou moc zde konsolidoval v l.polovině 12.století havolanský kníže Přibyslav. Později za vlády Askánců (1157 – 1319) se obyvatelstvo Braniborska poněmčilo.
Jako Braniborské markrabství bylo od roku 1157 nezávislým státem. Počátky intenzivních styků Braniborska a Českého státu vznikly v 2.polovině 13.století. Braniborské markrabství bylo spojencem českého krále Přemysla Otakara II. Po té co padl tento český král zabránily braniborské jednotky v obsazení a ovládnutí Českého království Rudolfem Habsburským.
Během expanze Karla IV. na sever bylo Braniborsko 2.10.1373 připojeno k Českému státu.
Karel IV. získal Braniborsko od Otty V. der Faule z rodu Wittesbachů. Zaplatil za něj 500.000 zlatých mincí a odstoupil část České Falce. Téměř 2 tuny zlata, které zde Karel IV. investoval pocházelo z dolů ležících na českém území. České zlato tak významně napomohlo rozvoji českého království. Florény otce Karla IV., českého krále Jana Lucemburského byly vůbec první české zlaté mince a staly se oblíbeným mezinárodním platidlem.
Karel IV. správně přikládal Braniborsku velký význam. Dobře odhadl význam Braniborska jakožto významného geopolitického území, protože později se stalo Braniborsko geopolitickým jádrem Pruska a Německa.
Braniborsko ve svazku Zemí Koruny české setrvalo do roku 1415, kdy je císař Zikmund převedl za 400.000 zlatých jako říšské léno na Hohenzollerny, kteří zde pak vládli až do roku 1918.
Setkávání s TGM První prezident očima medailéra
T. G. Masaryk je stálicí našich novodobých dějin. Jeho odkaz prošel zkouškou dvou totalit,
které svou averzí vůči němu prokázaly Masarykovy nadčasové hodnoty.
Nejprve úřady Třetí
říše, se spolehlivým instinktem zaměřeným proti všemu humanistickému, likvidovaly na
území protektorátu veškeré připomínky našeho prvního prezidenta. Komunisté pak po roce
1948 odstěhovali do depozitářů pár jeho zbylých soch a Masarykovy knihy záhadně zmizely
z regálů knihoven. T. G. M. se potom nadlouho zapsal do nových školních učebnic jako
exponent buržoazie a tím vlastně nepřítel prostého lidu. Do podvědomí lidových mas se
měl vtisknut obraz „toho prezidenta, který nechal střílet do dělníků“.
Není mým úkolem uvádět na pravou míru tyto a podobné urážky a cí lené dezinformace. K tomu je po ruce rozsáhlá odborná literatura. Mám však osobní zkušenost, protože patřím ke generaci, která se o Masarykovi už učila z nov ých učebnic dějepisu, používaných ve školách v padesátých letech. Tak se stalo, že mě tato největší osobnost moderních českých a také československých dějin dlouho míjela. Nebyl jsem sice inf ikován nějakým odporem, ale Masaryka jsem ke své škodě ještě jako středoškolák pořádně neznal a byl mně v podstatě lhostejný. Teprve šedesátá léta, a pro mě zároveň léta v ysokoškolská, mně poskytla v tomto
směru základní osvětu. V tisku v ycházely o Masarykovi texty, pro mou generaci skutečně objevné.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2012
