Ján Jiskra... ... a uhorské mincovníctvo
V stredovekom Uhorsku často zastávali významné posty cudzinci, ktorí sa výraznou mierou zapísali do jeho dejín. Medzi takýchto ľudí patril aj známy vojenský veliteľ a diplomat Ján Jiskra z Brandýsa.
Do kontaktu s Uhorskom prišiel najskôr po bitke pri Lipanoch v roku 1434, kedy sa nechal naverbovať do služieb uhorského kráľa Žigmunda Luxemburského (1387-1437). V jeho službách bojoval pravdepodobne už na Balkáne. Do uhorských dejín sa výraznejšie zapísal až v roku 1440, kedy vypukla v krajine občianska vojna. V tomto období sa Uhorsko rozdelilo na dva súperiace tábory. Po smrti uhorského kráľa Albrechta (1439) sa jeho vdova Alžbeta nemienila vzdať trónu. Jej ambície narástli po tom, čo vo februári 1440 porodila už vtedy mŕtvemu Albrechtovi syna – budúceho kráľa Ladislava (z toho dôvodu sa nazýva prívlastkom Posthumus, čiže Pohrobok). Krátko po narodení ho korunovali za uhorského kráľa, s čím nesúhlasila väčšia časť šľachty. Tá povolala na trón syna poľského kráľa Vladislava, ktorý bol korunovaný za uhorského vládcu v roku 1440. Týmto aktom sa v Uhorsku začalo obdobie nepokojov a dlhotrvajúcej občianskej vojny, ktorá sa skončila až v roku 1453 uznaním Ladislav V. za právoplatného panovníka. Krátko po narodení Ladislava bol v roku 1440 pozvaný do Uhorska aj Ján Jiskra, ktorý mal chrániť jeho záujmy a nároky na trón (obr. 1). Týmto sa na scénu uhorských dejín dostala jedna z najvýznamnejších osobností polovice 15. storočia.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2013
JAK SE DĚLÁ MINCOVNA (23) Ražba medailí ke vstupu ČR do NATO a EU
Historická spojení mincoven a panovnických rodů není náhoda.
Vladař bez ražeb peněz nemůže spravovat svoji zemi bez úředníků, natož pak bez vojska. Takové vládnutí něco stojí, a tak není divu, že historie vladařů a ražby peněz spolu úzce souvisejí. Přestože jablonecká mincovna není státní institucí o dění kolem se musí intenzívně starat, neboť kde hledat náměty pro svoji emisní činnost než v nových politických událostech, které uspořádání společnosti v porevolučních dobách, na přelomu 20. a 21. století, přineslo.
Kolo dějin se nápadně otočilo. Orientace na východ ztratila své hybné síly. Instituce a organizace, kterými se sovětský blok řídil rychle zanikly. Nově vzniklá Česká republika po 1. lednu 1993 nemohla zůstat někde uprostřed dvou bývalých světových bloků. Noví političtí vůdcové si byli vědomi, že na západ od našich hranic existují funkční demokracie, které spolupracují v novém ekonomicko-politickém smluvním celku, pod názvem „Evropská unie“. Prozíravý politik, předseda vlády Václav Klaus, dne 17. ledna 1996 podepsal žádost o přípravě vstupu ČR do EU. Bouřlivé události v bývalé Jugoslávii si žádaly rychlé řešení. Vždyť se v Evropě znovu válčilo. V krizi zmítané Rusko po rozpadu Sovětského svazu nebylo schopno zasáhnout. Severoatlantická aliance urychleně hledala spojence pro řešení krvavého konfliktu, o kterém nikdo netušil, jak skončí a kam se může dál rozšířit. Zájem o vstup do této aliance byl pro nově vzniklé demokracie v Polsku, Maďarsku a České republice nutností. Tyto tři země, dne 12. března 1999, podpisy svých ministrů zahraničních věcí v americkém Independente, se staly novými členy vojenského paktu NATO.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2015.
ZLATÉ MINCE .CZ