Jak se dělá mincovna (22)
Ražba pamětní medaile amerických prezidentů
Našich prezidentů, těch historicky prvních, prvorepublikových, nebo těch posledních česko-republikových, jsem si vždycky vážil. Obdivoval jsem jejich vzdělanost a osobní statečnost v boji za nezávislost a rozvoj národa, kterému se snažili zajistit budoucí prosperitu a místo na slunci mezi evropskými státy. Přes rozporuplné hodnocení jejich osobního nasazení a výkonu prezidentského úřadu, jsem byl rád, že jsme měli štěstí na velké muže. Jim všem vzdala mincovna hold svými ražbami.
Prezidenti okolních evropských zemí mě nikterak nezaujali. Většinou jsem neměl možnost se blíže seznámit s jejich historickým odkazem pro danou zemi, natož pak pro dění ve světě. Výjimkou byli pouze francouzský Charles de Gaulle a sovětský Michail Gorbačov. Úplně jiný úhel pohledu jsem si vytvořil na americké prezidenty. Tato výjimečná země postavila do svého čela vždycky výjimečné muže. Přesah jejich působnosti mimo Ameriku byl značný.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2015.
Bílé peníze Vladislava II. Jagellonského Stručný úvod do problematiky
Za vlády Vladislava II. Jagellonského (1471–1516) se v roce 1483 v kutnohorské mincovně začalo s ražbou nového nominálu, a to bílého peníze.
Tato mince se následně, s určitými přestávkami, razila po dobu více než 130 let až do období protihabsburského stavovského povstání (1618–1620).
Přestože se mincovnictví Vladislava II. Jagellonského těší poměrně značnému zájmu numismatiků, pro jeho bílé peníze to neplatí. Ty stojí jednoznačně ve stínu
Vladislavových pražských grošů. Z tohoto důvodu nepřekvapí, že současná věda postrádá jejich moderní komplexní typologický rozbor, který nahrazují sice kvalitní, ale v ně
kterých ohledech zastaralé práce Karla Castelina. Navzdory jeho publikovaným příspěvkům se při popisech pozdějších nálezů setkáváme nezřídka jen s informací o počtu bílých
penízů v daném souboru, aniž by jim byla věnována nějaká další pozornost. O určitý koncepční posun ve studiu bílých penízů se dále pokusili již jen Jaroslav Šůla a Karel Peukert a nověji se jim věnoval Jiří Chvojka.
Již Emanuel Leminger konstatoval, že s ražbou bílých penízů, označovaných také jako denáry české, se započalo v pondělí před sv. Řehořem čili 10. března roku 1483. Jakost nového nominálu byla stanovena na sedm lotů (438/1000) a jeho hodnota na jednu sedminu pražského groše, resp. na dva malé (černé) peníze. Jako tyto nejstarší bílé peníze jsou v literatuře tradičně uváděny dvoustranné mince, které na lícní straně nesou obraz českého lva.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2014.
