DRUHÁ MĚNOVÁ REFORMA Peníze v poválečném Československu
Československá exilová vláda v Londýně se už od počátku čtyřicátých let intenzivně zabývala otázkou obnovy válkou poškozeného hospodářství.
Ministr financí Ladislav Feierabend zprvu prosazoval myšlenku exilové Národní banky Československé, která však narazila u presidenta Beneše. Při ministerstvu financí tak nakonec jen vznikl měnový a bankovní odbor pod vedením Jana Viktora Mládka.
Záhy po zřízení vypracovává Bankovní odbor ministerstva financí plán ke stabilizaci hospodářství a obnově měny. Jeho součástí je i zakázka na výrobu zatímních státovek1. 5. června 1942 vláda schválila návrhy a odsouhlasila smlouvu s třemi britskými cedulovými tiskárnami na dodávku sedmi nominálních hodnot nových papírových platidel. Výroba státovek po 5 a 10 Kč byla svěřena společnosti Thomas de la Rue, Waterlow & Sons tiskla 20 a 50 Kč a Branbury Wilkinson & Co státovky po 100, 500 a 1000 Kč. Dohromady se vytisklo na 376 150 000 kusů státovek tzv. londýnské emise v nominální hodnotě 24,8 mld. Kč. V roce 1944 se následně ministerstvo financí dohodlo se společností Thomas de la Rue na tisku dalších 200 milionů kusů kolků2, které byly určeny k přetištění stávajících bankovek po osvobození Československa. Jak státovky, tak kolky byly následně až do konce války uskladněny poblíž anglického Bristolu.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2015.
Ze světa kovových známek (5) Výtahové známky
Provoz a údržba výtahů byly v první polovině XX. století hrazeny částečně prostřednictvím kovových známek, které tak byly svým účelem, k němuž byly vyraženy, obdobou známek k samoobslužné úhradě jízdného městské dopravy.
Provoz a údržba výtahů byly v první polovině XX. století hrazeny částečně prostřednictvím kovových známek, které tak byly svým účelem, k němuž byly vyraženy, obdobou známek k samoobslužné úhradě jízdného městské dopravy, jimž jsme věnovali článek v minulém čísle...
Známky, které prodával správce domu, nebo platné mince se vhazovaly před jízdou do mincovního automatu v kabině výtahu. Ražby z doby c. a k. rakouské monarchie zastupovaly niklový, později železný dvacetihaléř, vzor 1892 respektive 1916 o průměru 21 milimetrů. Tento parametr splňují z mně známých výtahových známek pouze dvě ražby, známka podniku na výrobu výtahů Ing. Jaroslav Moučka založeného roku 1905 (obr. 1) a známka, kterou vydalo Lidové stavební a bytové družstvo v Plzni (L. S. B. D.). (obr. 2) Známky s hodnotou 20 (haléřů) odpovídajících parametrů mi nejsou známy. Výtahové známky o větším průměru 24,5 a 25,1 mm jsou podle svého provedení nejstarší, dozajista ražené ještě za Rakouska-Uherska pro domy čp. 239-II a 977-II v Praze Novém Městě, ale žádnou určitou minci tehdejších peněžních soustav nenahrazovaly (obr. 3-4). V období první republiky i Protektorátu Čechy a Morava byly výtahové známky ekvivalentem padesátihaléřové mince, vzor 1921 či 1940. Nominální hodnota 50, ovšem bez uvedení názvu dílčí měnové jednotky, byla na některých známkách i uvedená (obr. 5). Známky z této doby měly identický průměr 22,0 mm jako obě výše uvedené mince a mohly být padesátihaléři i nahrazeny. Znamená to tedy, že všechny výtahové známky průměru kolem 22 mm vznikly nejdříve v roce 1921, kdy bylo s ražbou padesátníků započato. Po druhé světové válce se od praxe užívání výtahových známek upustilo a náklady na výtah byly zahrnuty do nájemného.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2012