Titanik - 100. výročí potopení Au proof
Averz (lícní strana):
Na lícní straně vyplouvá luxusní zaoceánský parník Titanic na svou jedinou plavbu. Její trasa je znázorněna v dolní části - vedla z Anglického Southamptonu přes zastávky ve francouzském Cherbourgu a irském Queenstownu do Kanady. Označeno je i místo ztroskotání v Atlantiku poblíž kanadského New Foundlandu. V mezikruží je opis "PRVNÍ A POSLEDNÍ PLAVBA".
Reverz (rubová strana):
Na rubové straně se parník již potápí, příď se noří do rozbouřených vln a záď ční nad hladinou. Vlevo je zobrazen přijíždějící záchranný člun. Mezikruží je z vnitřní strany tvořeno kormidlem, které je mezi potápějící se přídí a člunem přerušeno. Text v mezikruží připomíná "POTOPENÍ TITANICU 15. 4. 1912".
Titanic – luxusní zaoceánský parník, který se potopil na své první plavbě 15. dubna 1912 po srážce s ledovcem. Tragédii nepřežilo 1517 pasažérů a členů posádky. Ve své době se jednalo o největší dopravní loď na světě. Postavena byla v irském Belfastu na zakázku společnosti White Star Line, která ji do provozu uvedla 10. dubna 1912.
Mohutný Titanic překonával tehdejší konkurenci ve všech ohledech nejen velikostí, ale i technickými parametry, konstrukčním řešením a mírou luxusu nabízeného cestujícím. Srovnávat se s ním mohla pouze jeho sesterská loď Olympic, kterou jako první ze tří plánovaných obřích parníků nechal postavit stejný zadavatel. (Třetím v pořadí byl Britannic, jenž se původně měl jmenovat Gigantic).
Titanic byl na vodu spuštěn 31. května 1911. Parník o výtlaku 52 310 tun měřil na délku téměř 270 metrů, na šířku měl přes 28 metrů a disponoval celkem devíti palubami. Prostor pro cestující byl rozdělen na třídy. První a nejdražší se nacházela na horních palubách a pasažérům nabízela všestranný luxus: bazén, tělocvičnu, knihovnu, lázně i restauraci s pařížskou kavárnou. K dispozici byly také lodní noviny Atlantic Daily Bulletin.
Loď byla považována za nepotopitelnou. I případné proražení pláště trupu by podle představ konstruktérů znamenalo pouze zaplavení některé z uzavíratelných bezpečnostních komor. Parník by pak mohl v klidu doplout do doků k opravě. Pod tímto dojmem byl Titanic vybaven pouze dvaceti záchrannými čluny, které mohly pojmout zhruba jen 1180 lidí. To ale neodpovídalo skutečnému počtu osob na palubě (včetně posádky jich bylo více než 2200).
Evropské břehy Titanic opustil 11. dubna 1912, když vyplul z irského přístavu Queenstown a nabral směr New York. Osud chlouby společnosti White Star Line se naplnil po třech dnech poměrně klidné plavby. 14. dubna, jedenadvacet minut před půlnocí, spatřila hlídka přímo před přídí ledovec. První důstojník dal okamžitě zařadit zpětný chod a natočit kormidlo. Voda hnaná lodními šrouby opačným směrem však paradoxně snížila účinnost kormidla. Srážce s mohutnou horou ledu však už stejně nešlo zabránit. Ledovec doslova roztrhl pravý přední bok Titanicu v délce asi devadesáti metrů, čímž byla eliminována bezpečnostní funkce vodotěsných komor na přídi. Ty se tak jako první začaly plnit vodou. Další menší trhlinu ledovec způsobil v místě, kde se byla uložena zásoba uhlí pro kotelnu.
Na palubě se nacházel také šéfkonstruktér Titanicu Thomas Andrews, který po prohlídce zasažených míst kapitánovi sdělil zdrcující zprávu: loď půjde během hodiny až hodiny a půl ke dnu.
Pět minut po půlnoci vydal kapitán Edward John Smith příkaz spouštět záchranné čluny a krátce na to radista do éteru vyslal první žádost o pomoc. Nejbližší lodí, jež mohla účinně zasáhnout, byl parník Californian. Obsluha jeho radiostanice však spala. Signál zachytila až posádka transatlantického parníku Carpathia, který se maximální rychlostí vydal na pomoc. Na místo neštěstí však dorazil až kolem půl čtvrté ráno, tedy více než hodinu po potopení Titanicu.
Z celkového počtu více než dvou tisíc dvě sta osob se podařilo zachránit jen 706 lidí. Mezi oběťmi byl i kapitán Smith a šéfkonstruktér Andrews. Nejdéle žijícím zachráněným pasažérem byla Angličanka Millvina Dean, která zemřela v roce 2009.
