František Palacký (14. 6. 1798 – 26. 5. 1876) – český spisovatel a historik, vůdčí osobnost národního obrození. Pro jeho hluboký zájem o českou historii, vlastenecké aktivity a přínos v dějepisném bádání bývá nazýván otec národa.

František Palacký se narodil do protestantské rodiny v moravské obci Hodslavice. Základní vzdělání mu poskytl otec, kazatel a učitel na tamní škole. Poté Palacký pokračoval na německé škole v Kunvaldu (dnes Kunín) a na evangelických školách v Trenčíně a Prešpurku (dnes Bratislava). Na Slovensku se spřátelil s Pavlem Jozefem Šafaříkem a Janem Kollárem. V roce 1823 přicestoval do Prahy, aby pokračoval ve studiu národních dějin. Seznámil se s Josefem Jungmannem a dalšími vlastenecky orientovanými intelektuály. Na doporučení Josefa Dobrovského, který byl také jeho učitelem, začal pracovat jako archivář hraběcí rodiny Šternberků. Právě různé archivy, doma i v zahraničí, pro něj představovaly nevyčerpatelný zdroj informací, na nichž potom dále stavěl jako historik, publicista a spisovatel. V roce 1831 založil spolu s Jungmannem nakladatelství Matice česká a začal pracovat na dějinách českého národa. Bádal přitom v knihovnách a archivech celé Evropy. První verze vyšla poprvé pod německým názvem Geschichte von Böhmen v roce 1836. Rozsáhleji pojatá česká varianta pak nesla název Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Toto dílo přineslo Palackému všeobecné uznání a věhlas, který překročil hranice českého království.

Palacký se nevyhýbal společenskému a kulturnímu životu, kterého byl nadšeným organizátorem a od kterého byl jen kousek k politice. Zpočátku vystupoval jako zastánce takzvaného austroslavismu, jenž prosazoval federaci rovnoprávných států v rámci rakouské monarchie. Své představy o uspořádání soustátí zachytil v díle Idea státu rakouského. Habsburskou monarchii, kterou zpočátku vnímal jako hráz německé rozpínavosti, později nicméně shledal nereformovatelnou. Změnu jeho postoje vystihuje i věta: "Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm".

Palacký za sebou zanechal rozsáhlé dílo, je považován za zakladatele moderního českého dějepisectví. O jeho autoritě svědčí i fakt, že byl požádán, aby položil základní kámen při stavbě Národního divadla (1868).