Dnem 17. března 2010 vydává Česká národní banka do oběhu pamětní stříbrnou dvousetkorunu k 600. výročí sestrojení významné pražské památky, Staroměstského orloje. Dvousetkoruna je ražena ze slitiny obsahující 900 dílů stříbra a 100 dílů mědi a vydává se ve dvojím provedení, v běžném a špičkovém (proof), které se liší povrchovou úpravou a provedením hrany. U mincí špičkové kvality je pole mince vysoce leštěné a reliéf je matován, hrana je hladká s vlysem „ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA * Ag 0.900 * 13 g *“. Mince běžné kvality mají hranu vroubkovanou. Průměr mince je 31 mm, hmotnost 13 g a síla je 2,3 mm. Stejně jako u každé ražby mincí jsou i u těchto mincí povoleny odchylky v průměru 0,1 mm a v síle 0,15 mm. V hmotnosti je povolena odchylka nahoru 0,26 g a v obsahu stříbra odchylka nahoru 1%.

Hlavním tématem lícní strany jsou postavy čtyř apoštolů ze Staroměstského orloje umístěné ve čtvercovém výřezu. Mezi dvojicemi apoštolů je ztvárnění výzdoby posuvných dvířek ze Staroměstského orloje a nad postavami apoštolů se nachází vyobrazení sochy kohouta ze Staroměstského orloje. Po celém obvodu dvousetkoruny je stylizovaným písmem vypsán název státu „ČESKÁ REPUBLIKA“. Označení nominální hodnoty mince se zkratkou peněžní jednotky „200 Kč“ se nalézá pod čtvercovým výřezem s postavami apoštolů. Značka České mincovny je umístěna za slovem „ČESKÁ“ v názvu státu. Na rubové straně dvousetkoruny se nachází hodinový stroj Staroměstského orloje, při jehož levém okraji je zobrazena lebka jako symbol pomíjivosti času. Po celém obvodu dvousetkoruny je opis „SESTROJENÍ STAROMĚSTSKÉHO ORLOJE“ a letopočty „1410 – 2010“. Nad písmenem „A“ ze slova „STAROMĚSTSKÉHO“ jsou umístěny iniciály autora dvousetkoruny, akademického sochaře Ivana Řeháka, které jsou tvořeny spojenými písmeny „IŘ“.

Ke každé minci se zdarma přikládá tzv. katalogová karta pohlednicového formátu, zhotovená na polokartónu světle šedé barvy. Mince je vyobrazena stříbrně s plastickým reliéfem, technikou tzv. suché pečeti. Text je dvojjazyčný v češtině a angličtině. Karta pro obě provedení mince je společná

Jeden z nejznámějších a také nejstarších orlojů na světě se nachází na jižní stěně Staroměstské radnice v Praze. Na základě „Zprávy o orloji pražském“ Jana Táborského z Klokotské Hory byl za jeho autora dlouhou dobu označován hodinář Jan Růže, který byl v letech 1475 až 1497 orlojníkem konšelů Starého města pražského. Postupem času ale začaly o autorství orloje vyvstávat pochyby. Důvod k tomu poskytl zejména použitý typ astronomického ciferníku, který byl v době působení Jana Růže již zastaralý. Po dlouhých bádáních byl za autora orloje označen hodinář Mikuláš z Kadaně, který stroj sestrojil pravděpodobně podle návrhu matematika Jana Šindela. Upřesněn byl i letopočet vzniku stroje na rok 1410.

Staroměstský orloj je složen z astronomické části, kalendářového kola a pohyblivých figurek. Jednou z nejstarších součástí orloje je hodinový stroj a astronomický číselník. Patrně v 17. století byly přidány dřevěné sošky a figury apoštolů. V průběhu staletí byl stroj
mnohokrát poškozen a následně opravován. Od roku 1735 byl v kritickém stavu a pražský magistrát dokonce uvažoval o jeho prodeji. O záchranu se zasloužil astronom Antonín Strnad, pod jehož dohledem provedl opravu stroje v letech 1787 – 1791 hodinář Šimon Landesperger. Další velká oprava proběhla v letech 1865 až 1866, kdy orloj získal své další typické součásti – ozvučenou sošku kohouta a zejména novou kalendářní desku vyzdobenou obrazy od Josefa Mánesa. V posledních dnech 2. světové války byl těžce poškozen při požáru Staroměstské radnice a po velkém úsilí znovu uveden do chodu roku 1948. Stroj orloje se skládá ze čtyř součástí – stroje hlavního (nazývaného taktéž stroj jicí), zvonícího, bicího a kalendářního. Hlavní stroj je nejstarší součástí orloje, uvádí do pohybu ručičky na ciferníku a odemyká další tři stroje. Zvonící stroj upozorňuje zvoněním na odbíjení hodin, které provádí bicí stroj. Kalendářní stroj o půlnoci posunuje kalendář o den. Původně byl hlavní stroj poháněn vodorovným vahadlem, tzv. lihýřem, který měl zajišťovat udržení rovnoměrného chodu hodin. Lihýř byl však velmi nepřesný a roku 1866 byl proto nahrazen chronometrem Božkovy konstrukce s kompenzačním rtuťovým kyvadlem.

Základem astronomické části orloje je astroláb umístěný na černě orámovaném kruhu s barevným pozadím. Modrý kruh ve středu plochy znázorňuje Zemi a horní jasně modrá plocha pozadí ztvárňuje oblohu nad horizontem. Černá a červená plocha pak představují část oblohy pod horizontem. Zlaté římské číslice na okraji modrého kruhu tvoří ciferník 24 hodinového dne. Zahnuté zlaté čáry rozdělují modrou plochu ciferníku na 12 částí a označují tzv. planetární hodiny. Planetární hodina představuje jednu dvanáctinu času mezi východem a západem Slunce a proto se její délka v průběhu roku mění podle změny délky dne během roku. Astroláb poháněný hodinovým strojem zobrazuje aktuální polohu Slunce a Měsíce jak vůči obzoru, tak vůči zvířetníku. Uvnitř černě orámovaného kruhu leží mezikruží ztvárňující znamení zvěrokruhu. Na vnějším okraji hodin je černý ciferník se zlatými arabskými čísly ztvárněnými v gotické podobě, který se nazývá čtyřiadvacetník. Čísla ciferníku ukazují staročeský čas, který začíná při západu Slunce. Kolem kruhu zvěrohruhu obíhá zlaté Slunce, které ukazuje pozici Slunce na ekliptice.

Kalendářní deska s obrazy Josefa Mánesa znázorňuje alegorie měsíců, menší obrazy znázorňují znamení zvěrokruhu. Na jejím okraji se nachází kalendárium s církevními svátky. Poslední součástí orloje jsou mechanické figurky, které znázorňují 12 apoštolů. Jejich
současná podoba pochází z druhé poloviny 20. století od řezbáře Vojtěcha Suchardy. Se vznikem Staroměstského orloje je spojena zejména legenda o mistru Hanušovi. Ten byl podle legendy oslepen na příkaz staroměstských radních, aby jinde nemohl postavit
podobný orloj. Mistr Hanuš se ale dovtípil, že šlo zřejmě o plán radních a požádal svého pomocníka, aby ho zavedl k vnitřní části orloje. Pak vložil ruku do stroje a orloj na dalších sto let zastavil. Nejznámější podání legendy o mistru Hanušovi sepsal Alois Jirásek ve Starých pověstech českých.

Pramen textu: Zdeněk Horský – Pražský orloj, Praha, 1988