Valdštejn Portrétování generalissima
Samotné příjmení, bez křestních jmen, titulů a hodností, zcela postačí, aby oživilo temnou, monumentální postavu našich a evropských dějin.
Nikdo z historiků, zabývajících se třicetiletou válkou, nemohl pominout Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna, knížete Frýdlandského a vévodu Meklenburského, císařského nejvyššího polního hejtmana, generála Oceánského a Baltického moře, držitele řádu Zlatého rouna. A přesto zbývá v interpretacích jeho osobnosti něco nedopovězeného, co tam už asi zůstane trvale.
Na začátku nic nenasvědčovalo, že se Valdštejn v ymaní z osudu odpovídajícího jeho nepříliš nadějné v ýchozí pozici. Pocházel sice ze starého českého panského rodu, ale neměl majetek, který by stál za řeč, ani spolehlivou protekci. Ze životních cest, které se člověku v jeho situaci nabízely, si v ybral tu vojenskou. Na uherském bojišti, na samém začátku 17. století, získal ve srážkách s Turky základní znalosti vojenského řemesla. Jako profesionální válečník, „krýksman“, je pak v následujících letech využívala dál rozvíjel. Jeho ctižádostivá povaha se však nemohla spokojit s nějakou průměrnou kariérou, a proto se rozhodl prosadit za každou cenu. Jedním z důležitých kroků na této cestě byla konverze ke katolické víře, jiným pak svatba s bohatou, o pár let starší vdovou, a dalším logickým krokem bylo získání plukovnického patentu. V hodnosti plukovníka
ho také zastihl počátek stavovského povstání proti Ferdinandu II. K vůdcům povstání cítil silnou nedůvěru a další v ý voj ho přesvědčil, že to byla nedůvěra oprávněná. Svůj Rubikon překročil roku 1619, když ujel do Vídně k císaři i s pokladnou moravských stavů. Vsadil všechno na úspěch císařské strany a jeho sázka v yšla. Časem mu dala vše po čem toužil, slávu, respekt, tituly, moc i bohatství. Neukojitelná ctižádost mu nakonec přinesla také smrt z rukou spiklenců, plnících tak císařovo tajné přání.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2013
Jak se dělá mincovna (11) Razíme oběžné mince haléřových nominálů
V prvních deseti kapitolách jsem se věnoval velmi krátkému časovému úseku od září 1992 až do července 1993.
Byla to rekapitulace velmi zajímavého období, silně ovlivněná porevoluční politickou situací, což vyvrcholilo dne 1. ledna 1993 rozdělením Československa na dva samostatné státy. Bez velkého dějinného zlomu, kdy došlo k rozpadu socialistické soustavy včetně Sovětského Svazu, by v Jablonci mincovna nikdy nevznikla.
Tuto epochu ať hodnotí historici a politologové, kteří ji budou vysvětlovat budoucím generacím a podají jim ji v pěkně srozumitelné podobě, ve zcela logicky navazujících souvislostech. Moje generace z toho má smíšené pocity, neboť v dějinnou roli lidových mas může (po svých zkušenostech) těžko věřit. Já se spíš přikláním ke konspirativním vlivům silných mocností, s mimořádným působením velkokapitálu, pro který globalizovaný svět vytváří mimořádně úrodné podhoubí.
Když hovoříme o kapitálu, tak jsme vlastně zase u peněz. Peníze v podobě českých mincí se do světa podívaly dříve, než to mohl někdo z našich obyvatel tušit, ale ČNB o tom už v roce 1992 věděla své. Nenápadně připravila novou soustavu českých bankovek, doplněnou mincemi. Právě v době, kdy píšu tuto kapitolu, si ČNB připomíná 20. výročí, bylo to 8. února 1993, kdy se přešlo na novou peněžní soustavu České republiky. Je zcela zřejmé, že svět znal české mince dříve, než je ve svých rukách mohli potěžkat obyvatelé naší vlasti.
Trochu jinak tomu bylo v České mincovně. Rok 1993 byl pro mincovnu klíčový. Nejen, že se zde 1. července začaly razit mince nominálu 50 haléřů, ale byl připraven kontrakt s ČNB na všechny nominály haléřových mincí. V průběhu příprav v roce 1992 se uvažovalo s objemem ražeb na rok 1993 v počtu 80 milionů kusů všech tří hliníkových nominálů.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2013.