Heraldika na mincícha medailích (7)
Baroko – dynamické, komplikované, reprezentativní
Pozdně renesanční erby jsou proti předchozím složitější, jak svým heraldickým scénářem, tak výtvarnou formou. Nový sloh, baroko, měl ale ještě prohloubit a dovršit vývoj v tomto směru. Na sdělnost heraldiky tedy čekala zatěžkávací zkouška. Zároveň se stupňovala expresivita barokních erbů, jak v plasticitě, tak v liniích.
Na rozlehlém staveništi paláce, kterému padla za oběť řada malostranských domů, se v létě roku 1624 radili dva muži. Zedníci a políři je opatrně obcházeli. Dobře věděli, že jednomu z nich, Albrechtu z Valdštejna, není radno zkřížit cestu. Ten se ale zcela věnoval svému společníkovi, což byl f lorentský architekt Giovanni Battista Pieroni. Vévoda se k němu choval s neobv yklým respektem, nikoli však bez důvodu. Ital mu přinášel stavební novinky ze své vlasti a Valdštejn toužil, aby jeho sídlo bylo působivé po všech stránkách. Dnes už víme, že jejich spolupráce byla plodná. Sala terrena v palácové zahradě je toho dokladem a Valdštejnský palác je jednou ze staveb stojících na samém počátku barokního slohu v naší zemi.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2015.
Edvard Beneš Poznámky k fenoménu oficiálního portrétu
Termín oficiální portrét dnes vzbuzuje buď nezájem nebo rovnou odpor.
Umělci na něj obvykle reagují smíchem, rozpaky, nebo bryskním odmítnutím. Pokud nechceme docházet k závěrům pomocí nějaké té rychlé a snadné cesty, pak bude užitečné napřed stručně rekapitulovat.
Oficiální portrét sice není starý jako umění samo, na jeskynních malbách ho neuvidíme, ale i tak jde o výtvarnou disciplinu s úctyhodným stářím. Ve stylizované formě ho najdeme v dílech velkých kulturách Mezopotámie a Egypta, v realistické podobě pak v pozdním antickém Římu. Odtud už pokračuje víceméně souvislá linie až do dneška.
Na zpodobeních faraónů a císařů pracovali tehdejší umělci podle podmínek, které se dodnes v zásadě nezměnily. Model si měl být podobný, ale to nebylo hlavní a jediné kritérium úspěchu. Přílišný realizmus mohl být naopak na škodu, jestliže výsledek evokoval u diváka jiné pocity než obdiv, úctu, případně i posvátnou hrůzu. Pravda, výjimky byli už tehdy. Faraón Achnaton údajně u svých portrétistů trval na realizmu a jeho portréty proto mají individuální, disharmonické rysy. Jinak ale naprostá většina panovníků trvala na takovém portrétu, který by upevňoval jejich autoritu u poddaných a tomu bylo vše podřízeno. Panovnický portrét, na kterém bychom zaznamenali lidské slabosti jeho modelu, to je protimluv.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2012
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU