Svatý Vojtěch a jeho poslání v Uhrách.
Svatý Vojtěch a jeho poslání v Uhrách
Bruno Querfurtský, spisovatel legendy o životě a utrpení svátého Vojtěcha,
vypráví, že Adalbert, pozdější arcibiskup magdeburský, když se vracel ze své
velké misijní cesty na Rus, kam k žádosti kněžny Olgy Kyjevské vyslal jej
císař Oto Veliký, zastavil se na Libici, v rodišti Vojtěchově, a tam biřmoval
mladého Vojtěcha svým jménem. Legenda touto zmínkou jako by chtěla naznačiti,
že český biskup Vojtěch-Adalbert měl se stati pokračovatelem v díle
„ruského biskupa“ (jak prameny magdeburského Adalberta někdy nazývají)
a důvěrného rádce císaře Oty Velikého, v jeho politice slovanské.
Výpadní branou této velkoryse myšlené politiky Oty Velikého, kterou měly podporovati vojenské i diplomatické akce císařovy v krajinách slovanských, stejně jako činnost misionářská, měl býti Magdeburk. Tam Ota Velký založil roku 968 nové arcibiskupství a jeho vedením pověřil již výše zmíněného Adalberta, před tím učeného a také slovanského jazyka znalého mnicha trevírského. Magdeburk, jak se v zakládací listině nového arcibiskupství praví, měl se státi metropolí „veškerého národa Slovanů za Labem a Šálou“ a nové arcibiskupství mělo v prvé řadě sloužiti „k rozšíření hranic víry křesťanské a k podřízení nezkrocených kmenů slovanských za Labem a Šálou pod jho Kristovo“. Byl to úkol stejně církevní jako politický. — Snad není náhodou, že k arcibiskupu Adalbertovi dán byl na vychování mladý Vojtěch. Tu zajisté v okolí svého patrona měl dosti příležitosti seznámiti se s výše naznačenými tendencemi slovanské politiky říše a jejích vladařů z rodu saského. Nepřekvapí nás proto, když Vojtěch za Oty III. se stal skutečně křesťanským apoštolem východu a světcem netoliko v rodné zemi, ale i národním světcem Poláků a Madarů, neboť za změněné situace jinými prostředky uskutečňoval z Prahy v Čechách, z Hnězdna v Polsku a ze Stoličního Bělehradu v Uhrách velký plán christianisace těchto zemí, plán někdy Oty Velkého i arcibiskupa Adalberta.
Z národů a zemí v střední Evropě, v sousedství království německého, o starší křesťanskou tradici se mohl opírati v X. století toliko stát prvých Přemyslovců v oblasti české a slovenské. Tam se s křesťanstvím setkáváme již na počátku století IX. (prvý křesťanský chrám historicky dosvědčený na území Čechů a Slováků je v Nitře na Slovensku, někdy kolem roku 825!) a v druhé polovici IX. století je pro kraje Čechů a Slováků již bezpečně doložena řádná církevní organisace v čele s arcibiskupem a několika biskupy. Bylo to dílo slovanských apoštolů Cyrila a Metoděje i moravských panovníků Rastislava a Svatopluka. Moravské křesťanství našlo pak pokračování v Čechách za prvých Přemyslovců ve století X. A tak hlavní jejich hrad Praha, „svátá Praha“, jak se v současných pramenech píše, mohla se brzy potom pochlubiti i slávou prvých slovanských mučedníků a světců, svaté Ludmily (†920), manželky prvého křesťanského knížete českého Bořivoje, a jejího vnuka knížete českého svátého Václava (†929).
A když pak v letech 973 — 75 Praha stala se biskupstvím (biskupstvím, podřízeným jihoněmecké Mohuči, nikoli severoněmeckému Magdeburku), mohli bychom říci, že Praha přejímá pro kraje sousedící s Českým státem, k němuž vedle Čech, Moravy a Slovenska patřilo také Slezsko a Krakovsko, zčásti úkol, kterým v polovici století X. obmyslil císař Oto Velký původně Magdeburk. Bylo to zásluhou moravsko-českého křesťanství a snad i slovanské liturgie, ale bylo to též zásluhou osvíceného a v Magdeburku v otonských tradicích vyrostlého pražského biskupa Vojtěcha. Jisto je, že křesťanství v rozsáhlém státu polském, jehož hranice se dotýkaly Baltu, a podobně v státu uherském je českým dílem. Ale byly v té době i hojné styky mezi státem českým a Ruskem, dokud jejich hranice se dotýkaly, a Vojtěch do svého misijního programu pojímal i Slovany polabské, zejména Lutice, kteří rovněž hraničili s českým státem X. století; zemřel pak na misijní cestě v Prusku. Leč k Vojtěchovým zásluhám právem měli bychom přičísti i jeho misijní působení, možno-li tak říci, na jihu a západu Evropy, kde se mu podařilo získatí zájem o věci slovanské u nejpřednějších představitelů tehdejšího kulturního světa, zejména u mladého císaře Oty III., u papeže Silvestra II. a v jejich okolí. Tak se stal Vojtěch netoliko apoštolem polského a uherského východu, ale také významným propagátorem slovanské myšlenky v tehdejší Evropě. V tomto ohledu patří mu vedle Cyrila a Metoděje nejpřednější místo. Sám je také první Čech, kterého znala kulturní Evropa a v němž spatřovala významného představitele evropské civilisace.
Svatý Vojtěch se narodil v Čechách asi roku 956. Byl syn libického knížete Slavníka, pod jehož moc náležela tehdy skoro celá východní polovice země české. Byl to nejvýznamnější rod v tehdejším státu českých Přemyslovců, ba přímo soupeřil s Přemyslovci o prvenství. Někdy kolem roku 972 poslán byl Vojtěch na slavnou tehdy školu v Magdeburce, kde dosáhl „vrcholku moudrosti božské“ a vůbec vzdělání, o němž současníci mluví vždy s uznáním, školská příprava v Magdeburce byla také asi základem pro pozdější Vojtěchovu činnost literární. Po návratu do rodné země stal se knězem při katedrálním kostele pražském. Než tenkráte při vší své učenosti prý „neuměl ještě pozírati k nebesům“, ba jak jeho Vita praví, „příliš hleděl si rozkoší tohoto světa“. Až pak náhle smrt prvého pražského biskupa Dětmara způsobila obrat. I „nasypav popela na hlavu svou . . . chtíče tělesné ohněm lásky boží počal krotiti“. Když pak z vůle „lidu a knížete“ českého Boleslava II. se stal biskupem (roku 982 přijal od císaře Oty II. v Itálii investituru, při čemž se setkal se slavným opatem Majolusem z Cluny), vnitřní jeho přerod byl dokonán.
Jaké asi byly pohnutky, které císaře Otu II. i českého knížete Boleslava II. vedly k tomu, aby na stolec biskupský v Praze dosedl mladý Slavníkovec? Jistě padalo v úvahu jeho vzdělání, jeho zbožnost, jeho urozenost a nikoliv v poslední míře i to, že byl Slovan, „indigena noster“, jemuž známy byly všecky zvláštnosti, kterými tehdejší církev česká se lišila od sousedních diecésí západních. Jestliže už pro prvého pražského biskupa, saského Dětmara, mluvila okolnost, že sám znal jazyk slovanský, byla tato věc pro Vojtěcha, který vyrostl v prostředí moravsko-českého křesťanství, jistě tím důležitější. Byla to jistě v prvé řadě znalost (vedle latiny) také slovanského jazyka bohoslužebného, který se udržoval s vědomím církve v zemích českých v století X. i něco později. Vojtěch ani jako biskup nebyl nepřítel slovanské liturgie a rozuměje sám také obsahu slovanských knih věděl, že užívání slovanského jazyka při bohoslužbě není církevním rozkolnictvím. Nicméně rozhodující povahy byly přece jen asi důvody politické. Měla být volbou Vojtěchovou za biskupa usmířena stará žárlivost mezi Přemyslovci a Slavníkovci? Zdálo se, jako by se rozdělili o vládu. Přemyslovec Boleslav II. byl v českém státu knížetem světským, Slavníkovec Vojtěch knížetem duchovním. Nedaleká skutečnost však ukázala, že tyto rozpory dvou mocných rodů knížecích odstraněny nebyly, ano, že se staly přímo tragickým momentem v celém působení Vojtěchově.
Úkoly, před nimiž mladý biskup stál, byly by bývaly mimořádně těžké i pro toho, jehož křesťanské zanícení by nebylo bývalo podlamováno politickou nedůvěrou knížete k biskupovi. Více než sto let uplynulo od doby počátků křesťanství v oblasti české a slovenské, nicméně tuhý zápas mezi starou a novou vírou, mezi pohanstvím a křesťanstvím, dobojován ještě nebyl. Prvé počátky křesťanství znamenaly více změnu vnějších symbolů a až na skrovné výjimky chybělo ještě národu pravé zvnitřnění a prodchnutí jeho bytosti duchem křesťanským. Staré náboženství bylo netoliko součástí právního života země, ale opíralo se též o mravní názory od staletí vžité. Proto podle názoru Vojtěchova a jiných zbožných horlitelů „převážná část obyvatel země v bludech nevěry vězíc . . . byli sice dle jména křesťané, ale žili dále podle obyčejů pohanských“. To chtěl Vojtěch změniti. Ale zavedení přísných řádů (šlo o odstranění mnohoženství, obchodu s otroky, opilství, o zachovávání nedělí a svátků, o zavedení církevní daně a j. v.) se setkávalo netoliko s odporem, ale přímo s výsměchem. Vojtěch nejenom nenašel oporu u vládnoucího knížete a jeho velmožů, nýbrž se nejednou setkal i s příkořím. Proč měl by kníže podporovati biskupa, služebníka císařova? Konečně zklamán ve svých snahách i nadějích, pomyslil prý si, že „lépe jest odejíti, než marně se namáhati“. A tak po pětiletém marném úsilí opustil jako dobrovolný vyhnanec rodnou zemi a rozhodl se „pro Boha jíti mezi cizí a jakoby pod jiným sluncem v chudobě ztráviti svůj život“. Prchal před světem, prchal před sebou samým, prchal do Itálie, k papeži, v touze jíti z Říma jako poutník do Jerusalema a tak asketickou pokorou nahraditi Kristu, co nemohl či nedovedl proň vykonati jako biskup. Na jihu Itálie v kruhu řeckých mnichů-poustevníků, v okolí sv. Nila, v klášteře na Monte Casinu a na Aventinu v přemírné askesi (legenda praví, že již tenkráte „kromě mučednictví opravdu byl svátý“) hledal utišení svědomí, že svoji diecési a lid sobě svěřený zanechal „ve stavu vdovském a bez pastýře“. — Později (992) naléháním arcibiskupa mohučského byl Vojtěch pohnut, aby se vrátil, a kníže Boleslav II., aby se s ním smířil. Ale jeho nové působení v Čechách netrvalo dlouho. Záhy se objevily staré hořkosti a nová nedorozumění, která se ještě vystupňovala napjatým poměrem mezi Přemyslovci a Slavníkovci. Tito hledali pak oporu u mladého a ctižádostivého panovníka polského Boleslava Chrabrého. Za těchto okolností odchází Vojtěch z Čech znovu (asi roku 994) a znovu hledá útočiště v Itálii a v Římě.
Zatím však v Čechách politické události vedly k vystupňování nepřátelství mezi vládnoucími Přemyslovci a poddanými jim Slavníkovci, rodem Vojtěchovým. A Boleslav využil příležitosti, aby se Slavníkovcům krůtě pomstil za jejich spiknutí a tak se zbavil nebezpečí rázem a navždy. Slavníkovci byli přepadeni a, pokud byli v Čechách, vyvražděni. Událost ta zatvrdila Vojtěcha proti Přemyslovcům a jeho rodné zemi ještě u větší míře. Životopisec Vojtěchův poznamenává, že prý tenkráte „zazněl hlas od země k nebi: Pane, pomsti krev prolitou!“ Mysl Vojtěchova zcela se pak odvrátila od Čech, aby svým mocným vlivem prospěl nepřátelům Přemyslovců, Polsku a Uhrám. A bylo pak také jeho zásluhou, že získal od císaře a papeže politické i církevní výhody pro tyto země na úkor své vlasti.
Tou dobou přišel do Říma mladý císař Oto III., aby si dal posaditi na hlavu korunu císařskou. Nevíme, jaké okolnosti svedly dohromady Otu a Vojtěcha, dva muže tolik si podobné svojí těkavou povahou, sklonem k askesi i panovačností; nevíme, co způsobilo jejich osobní sblížení a vytvořilo ono svaté přátelství, které potrvalo pak po celý jejich život, ano až za hrob. Vojtěch zůstal v blízkosti císařově po celý rok 996. A tehdy asi vytvořen byl vzájemnými rozhovory onen dalekosáhlý plán politické i církevní reorganisace střední Evropy, který pak Ota III. pět let po smrti svého slovanského přítele a takřka nad jeho hrobem i pro jeho památku spolu s papežem Silvestrem II. uskutečnil.
Snivý císař měl na mysli „renovatio imperii", vybudování veliké křesťanské říše, která by uskutečnila, ano, snad předstihla, politické plány jeho děda, císaře Oty Velkého, získáním pro křesťanství národů v sousedství Německa. Jestliže vsak Oto Velký chtěl svého cíle dosáhnouti moci a výbojem, podmaněním národů v sousedství říše německé, romantický Ota III. dával přednost mírnějšímu způsobu, získání těchto národů spíše působením kulturním, pomocí křesťanských misionářů. Neměly býti podmaněny, ale jako téměř rovnocenné složky, jako nová království, tvořiti části nového impéria. Tak římské císařství mělo tmelem křesťanství spojovati nejen Germanii, Itálii a Burgundsko, ale i Slavinii a Hungarii. Včlenění západního Slovanstva i Uher do tohoto plánu Otova lze s velkou pravděpodobností přičísti českému Vojtěchovi. Jeho zásluhou bylo pak nepochybně i provedení tohoto plánu.
Křesťanské styky Čech s Polskem byly už poněkud staršího data. Polsko získáno bylo křesťanství teprve asi sto let po pokřestění Moravy a Čech. I když snad sporadicky vnikalo křesťanství do zemí polských již dříve (určitých zpráv o tom nemáme) a i když už Oto Veliký pojímal pokřestění a podmanění Polska do svého programu, rozhodující doba nastala teprve tehdy, když polský kníže Měšek se oženil roku 965 s kněžnou Doubravou, sestrou českého knížete Boleslava II. Brzy potom však (966) bylo založeno též misijní biskupství v Poznani. Měšek, aby mohl úspěšně čelit německému křesťanství, raději se opřel o křesťanství české. Pravděpodobně již v době, kdy Oto Veliký organisoval arcibiskupství v Magdeburce (968), vznikl v Polsku plán, k jehož uskutečnění došlo až v letech 990 — 92, aby země polské postaveny byly přímo pod ochranu stolice apoštolské v Římě. V této koncepci pokračoval pak i Vojtěch za vlády Boleslava Chrabrého a podařilo se mu pro tuto myšlenku získati císaře i papeže. Se samostatností církevní dostalo však Polsko i samostatnost politickou.
Také do Uher vnikalo v druhé polovici X. století křesťanství z Cařihradu, z Itálie i z Němec už před působením Vojtěchovým. A také Uhry pojímal už císař Oto Velký do svého smělého programu christianisace střední Evropy. Když bylo zřízeno biskupství pražské (973 — 75), zdá se, že mu byl svěřen též úkol získati pro křesťanství Maďary s českou diecési sousedící. Roku 976 připomíná se totiž vedle biskupa pražského i misijní biskup moravský, jehož úkolem nepochybně bylo pečovati o rozšíření křesťanství na východ do Uher, Polska a snad i na Rus. (Morava, dávno již křesťanská, misijního biskupa nepotřebovala). Leč všecky tyto snahy a pokusy zůstávaly zatím bez rozhodujícího výsledku. Teprve, když pražský biskup Vojtěch „vtiskl stín křesťanství“, jak jeho Vita praví, tomuto až do té doby divokému národu, zejména když pokřtil v Ostřihomu syna uherského knížete Gejzy, jménem Vajka, pozdějšího uherského krále svátého Štěpána, byla získána vládnoucí dynastie maďarská křesťanství a s ní i celý národ. Tím bylo trvale rozhodnuto o budoucím osudu Maďarů: z kočovného a nezkroceného národa se stali národem civilisovaným.
Vojtěch pečoval pak o obě země, o Polsko i Uhry, také v rozhodné době, kdy císař Oto III. se zabýval reorganisací své říše.
Vojtěch byl znovu volán mohučským arcibiskupem Willigisem do Prahy. Svolil, ale s výhradou, že v případě, kdyby nebyl v Čechách náležitě přijat, věnuje se jako misionář národům sousedním. Zdá se, že Vojtěch již za svého pobytu v Němcích na dvoře Otově byl rozhodnut nevrátit se do Čech a raději jako misionář býti nápomocen svému císařskému příteli při jeho plánech politických. A proto asi z Němec odešel do Uher, kde založil prvý křesťanský klášter (Pannonhalma), jehož opatem se stal Vojtěchův přítel Radla-Anastasius, pozdější prvý arcibiskup uherský. Při tom nepochybně zasvětil Radlu i dvůr uherský do plánů císaře Oty III. a získal je pro myšlenku císařovu.
Z Uher šel dále do Polska. Podle skutečností, které pak nastaly, lze právem tvrditi, že Vojtěchova cesta do Hnězdna k polskému Boleslavovi byla spojena se stejným posláním politickým i církevním jako v Uhrách. A teprve potom vyjednával s Prahou o svém návratu. Byl odmítnut, jak očekával. „Pro tebe není tu místa“, zaznamenal Vojtěchův životopisec, „který chceš mstíti vraždu bratří svých!“ — (Tak asi vykládali si v Čechách Vojtěchovo působení v Uhrách a Polsku.) „Bože“, pravil prý, když došlo z Čech toto poselství, „zlomil jsi pouta má! Čekal jsem na to, přál jsem si toho!“ — Vojtěch byl nyní volný. I zatoužil „zaorati pluhem božím“, jako misionář mezi pohany. Pomýšlel nejprve na hlásání evangelia mezi Slovany polabskými, Lutici, kteří zarputile zůstávali při staré víře. Ale pak, snad aby se odvděčil ochránci svého rodu Boleslavovi Polskému a pomohl spolu s křesťanstvím rozšířiti jeho říši, obrátil se do země pohanských Prusů, aby tak „nový národ Kristu získal aneb došel k cíli tužeb svých“ a v smrti pro víru Kristovu našel „krásné mučednictví“. — „Ó, jak radostně usmějí se nebesa, až korunovaného vcházeti uzří Slovana“ vystihuje tuto Vojtěchovu náladu jeho Vita. — Kterýsi pruský velmož, jenž mstil zabití svého bratra Poláky, probodl jej oštěpem. Bylo to dne 23. dubna 997.
Zpráva o smrti Vojtěchově záhy se roznesla po celém civilisovaném světě. Bylo to zajisté zásluhou jeho vznešených přátel; a jejich zásluhou také bylo, že v několika málo letech byl Vojtěch uznán za světce a mučedníka. Císař Oto III. staral se netoliko o to, aby nadšenými legendami byl oslaven jeho život, ale pečoval též o uskutečnění politických i církevních plánů, o nichž za Vojtěchova života s ním jednal. Již roku 1000 putuje do Hnězdna k hrobu přítele-světce a s tímto pietním činem spojuje korunování Boleslava Polského králem a založení arcibiskupství v Hnězdně se čtyřmi diecésemi. Polsko Boleslava Chrabrého se stalo tak hlavním představitelem západního Slovanstva. Brzy potom roku 1001 opět přičiněním císaře Oty III. dochází k propůjčení koruny královské Štěpánovi Uherskému a k založení arcibiskupství v Uhrách. Naproti tomu „posvátná Praha“ se svojí staletou tradicí křesťanskou zůstává dále pouhou provincií německé Mohuče. A když po smrti Českého knížete Boleslava II. král polský „jako vlk“ se vrhl na panství Přemyslovců, vlast Vojtěchova „dána jest v plen, zajetí a lup, poušť a v posměch všemu stvoření, kráčejícímu po ní“. I to byl patrně odkaz Vojtěchův.
Století IX. a X. je dobou velkých panovníků, zakladatelů říší. Tyto však často zanikají se skonem svého budovatele, nemajíce ještě pevnější organisace vnitřní, o niž by se mladý stát opřel v době nástupnických zmatků. Snad bylo by se tak stalo i se státem uherským a polským. Ale dílo Vojtěchovo, samostatná organisace církevní, dovedlo v těchto zemích zabezpečiti netoliko křesťanství, ale i státní soudržnost na celá staletí. Stalo se tak však na úkor Vojtěchem prokleté jeho vlasti.
Výpadní branou této velkoryse myšlené politiky Oty Velikého, kterou měly podporovati vojenské i diplomatické akce císařovy v krajinách slovanských, stejně jako činnost misionářská, měl býti Magdeburk. Tam Ota Velký založil roku 968 nové arcibiskupství a jeho vedením pověřil již výše zmíněného Adalberta, před tím učeného a také slovanského jazyka znalého mnicha trevírského. Magdeburk, jak se v zakládací listině nového arcibiskupství praví, měl se státi metropolí „veškerého národa Slovanů za Labem a Šálou“ a nové arcibiskupství mělo v prvé řadě sloužiti „k rozšíření hranic víry křesťanské a k podřízení nezkrocených kmenů slovanských za Labem a Šálou pod jho Kristovo“. Byl to úkol stejně církevní jako politický. — Snad není náhodou, že k arcibiskupu Adalbertovi dán byl na vychování mladý Vojtěch. Tu zajisté v okolí svého patrona měl dosti příležitosti seznámiti se s výše naznačenými tendencemi slovanské politiky říše a jejích vladařů z rodu saského. Nepřekvapí nás proto, když Vojtěch za Oty III. se stal skutečně křesťanským apoštolem východu a světcem netoliko v rodné zemi, ale i národním světcem Poláků a Madarů, neboť za změněné situace jinými prostředky uskutečňoval z Prahy v Čechách, z Hnězdna v Polsku a ze Stoličního Bělehradu v Uhrách velký plán christianisace těchto zemí, plán někdy Oty Velkého i arcibiskupa Adalberta.
Z národů a zemí v střední Evropě, v sousedství království německého, o starší křesťanskou tradici se mohl opírati v X. století toliko stát prvých Přemyslovců v oblasti české a slovenské. Tam se s křesťanstvím setkáváme již na počátku století IX. (prvý křesťanský chrám historicky dosvědčený na území Čechů a Slováků je v Nitře na Slovensku, někdy kolem roku 825!) a v druhé polovici IX. století je pro kraje Čechů a Slováků již bezpečně doložena řádná církevní organisace v čele s arcibiskupem a několika biskupy. Bylo to dílo slovanských apoštolů Cyrila a Metoděje i moravských panovníků Rastislava a Svatopluka. Moravské křesťanství našlo pak pokračování v Čechách za prvých Přemyslovců ve století X. A tak hlavní jejich hrad Praha, „svátá Praha“, jak se v současných pramenech píše, mohla se brzy potom pochlubiti i slávou prvých slovanských mučedníků a světců, svaté Ludmily (†920), manželky prvého křesťanského knížete českého Bořivoje, a jejího vnuka knížete českého svátého Václava (†929).
A když pak v letech 973 — 75 Praha stala se biskupstvím (biskupstvím, podřízeným jihoněmecké Mohuči, nikoli severoněmeckému Magdeburku), mohli bychom říci, že Praha přejímá pro kraje sousedící s Českým státem, k němuž vedle Čech, Moravy a Slovenska patřilo také Slezsko a Krakovsko, zčásti úkol, kterým v polovici století X. obmyslil císař Oto Velký původně Magdeburk. Bylo to zásluhou moravsko-českého křesťanství a snad i slovanské liturgie, ale bylo to též zásluhou osvíceného a v Magdeburku v otonských tradicích vyrostlého pražského biskupa Vojtěcha. Jisto je, že křesťanství v rozsáhlém státu polském, jehož hranice se dotýkaly Baltu, a podobně v státu uherském je českým dílem. Ale byly v té době i hojné styky mezi státem českým a Ruskem, dokud jejich hranice se dotýkaly, a Vojtěch do svého misijního programu pojímal i Slovany polabské, zejména Lutice, kteří rovněž hraničili s českým státem X. století; zemřel pak na misijní cestě v Prusku. Leč k Vojtěchovým zásluhám právem měli bychom přičísti i jeho misijní působení, možno-li tak říci, na jihu a západu Evropy, kde se mu podařilo získatí zájem o věci slovanské u nejpřednějších představitelů tehdejšího kulturního světa, zejména u mladého císaře Oty III., u papeže Silvestra II. a v jejich okolí. Tak se stal Vojtěch netoliko apoštolem polského a uherského východu, ale také významným propagátorem slovanské myšlenky v tehdejší Evropě. V tomto ohledu patří mu vedle Cyrila a Metoděje nejpřednější místo. Sám je také první Čech, kterého znala kulturní Evropa a v němž spatřovala významného představitele evropské civilisace.
Svatý Vojtěch se narodil v Čechách asi roku 956. Byl syn libického knížete Slavníka, pod jehož moc náležela tehdy skoro celá východní polovice země české. Byl to nejvýznamnější rod v tehdejším státu českých Přemyslovců, ba přímo soupeřil s Přemyslovci o prvenství. Někdy kolem roku 972 poslán byl Vojtěch na slavnou tehdy školu v Magdeburce, kde dosáhl „vrcholku moudrosti božské“ a vůbec vzdělání, o němž současníci mluví vždy s uznáním, školská příprava v Magdeburce byla také asi základem pro pozdější Vojtěchovu činnost literární. Po návratu do rodné země stal se knězem při katedrálním kostele pražském. Než tenkráte při vší své učenosti prý „neuměl ještě pozírati k nebesům“, ba jak jeho Vita praví, „příliš hleděl si rozkoší tohoto světa“. Až pak náhle smrt prvého pražského biskupa Dětmara způsobila obrat. I „nasypav popela na hlavu svou . . . chtíče tělesné ohněm lásky boží počal krotiti“. Když pak z vůle „lidu a knížete“ českého Boleslava II. se stal biskupem (roku 982 přijal od císaře Oty II. v Itálii investituru, při čemž se setkal se slavným opatem Majolusem z Cluny), vnitřní jeho přerod byl dokonán.
Jaké asi byly pohnutky, které císaře Otu II. i českého knížete Boleslava II. vedly k tomu, aby na stolec biskupský v Praze dosedl mladý Slavníkovec? Jistě padalo v úvahu jeho vzdělání, jeho zbožnost, jeho urozenost a nikoliv v poslední míře i to, že byl Slovan, „indigena noster“, jemuž známy byly všecky zvláštnosti, kterými tehdejší církev česká se lišila od sousedních diecésí západních. Jestliže už pro prvého pražského biskupa, saského Dětmara, mluvila okolnost, že sám znal jazyk slovanský, byla tato věc pro Vojtěcha, který vyrostl v prostředí moravsko-českého křesťanství, jistě tím důležitější. Byla to jistě v prvé řadě znalost (vedle latiny) také slovanského jazyka bohoslužebného, který se udržoval s vědomím církve v zemích českých v století X. i něco později. Vojtěch ani jako biskup nebyl nepřítel slovanské liturgie a rozuměje sám také obsahu slovanských knih věděl, že užívání slovanského jazyka při bohoslužbě není církevním rozkolnictvím. Nicméně rozhodující povahy byly přece jen asi důvody politické. Měla být volbou Vojtěchovou za biskupa usmířena stará žárlivost mezi Přemyslovci a Slavníkovci? Zdálo se, jako by se rozdělili o vládu. Přemyslovec Boleslav II. byl v českém státu knížetem světským, Slavníkovec Vojtěch knížetem duchovním. Nedaleká skutečnost však ukázala, že tyto rozpory dvou mocných rodů knížecích odstraněny nebyly, ano, že se staly přímo tragickým momentem v celém působení Vojtěchově.
Úkoly, před nimiž mladý biskup stál, byly by bývaly mimořádně těžké i pro toho, jehož křesťanské zanícení by nebylo bývalo podlamováno politickou nedůvěrou knížete k biskupovi. Více než sto let uplynulo od doby počátků křesťanství v oblasti české a slovenské, nicméně tuhý zápas mezi starou a novou vírou, mezi pohanstvím a křesťanstvím, dobojován ještě nebyl. Prvé počátky křesťanství znamenaly více změnu vnějších symbolů a až na skrovné výjimky chybělo ještě národu pravé zvnitřnění a prodchnutí jeho bytosti duchem křesťanským. Staré náboženství bylo netoliko součástí právního života země, ale opíralo se též o mravní názory od staletí vžité. Proto podle názoru Vojtěchova a jiných zbožných horlitelů „převážná část obyvatel země v bludech nevěry vězíc . . . byli sice dle jména křesťané, ale žili dále podle obyčejů pohanských“. To chtěl Vojtěch změniti. Ale zavedení přísných řádů (šlo o odstranění mnohoženství, obchodu s otroky, opilství, o zachovávání nedělí a svátků, o zavedení církevní daně a j. v.) se setkávalo netoliko s odporem, ale přímo s výsměchem. Vojtěch nejenom nenašel oporu u vládnoucího knížete a jeho velmožů, nýbrž se nejednou setkal i s příkořím. Proč měl by kníže podporovati biskupa, služebníka císařova? Konečně zklamán ve svých snahách i nadějích, pomyslil prý si, že „lépe jest odejíti, než marně se namáhati“. A tak po pětiletém marném úsilí opustil jako dobrovolný vyhnanec rodnou zemi a rozhodl se „pro Boha jíti mezi cizí a jakoby pod jiným sluncem v chudobě ztráviti svůj život“. Prchal před světem, prchal před sebou samým, prchal do Itálie, k papeži, v touze jíti z Říma jako poutník do Jerusalema a tak asketickou pokorou nahraditi Kristu, co nemohl či nedovedl proň vykonati jako biskup. Na jihu Itálie v kruhu řeckých mnichů-poustevníků, v okolí sv. Nila, v klášteře na Monte Casinu a na Aventinu v přemírné askesi (legenda praví, že již tenkráte „kromě mučednictví opravdu byl svátý“) hledal utišení svědomí, že svoji diecési a lid sobě svěřený zanechal „ve stavu vdovském a bez pastýře“. — Později (992) naléháním arcibiskupa mohučského byl Vojtěch pohnut, aby se vrátil, a kníže Boleslav II., aby se s ním smířil. Ale jeho nové působení v Čechách netrvalo dlouho. Záhy se objevily staré hořkosti a nová nedorozumění, která se ještě vystupňovala napjatým poměrem mezi Přemyslovci a Slavníkovci. Tito hledali pak oporu u mladého a ctižádostivého panovníka polského Boleslava Chrabrého. Za těchto okolností odchází Vojtěch z Čech znovu (asi roku 994) a znovu hledá útočiště v Itálii a v Římě.
Zatím však v Čechách politické události vedly k vystupňování nepřátelství mezi vládnoucími Přemyslovci a poddanými jim Slavníkovci, rodem Vojtěchovým. A Boleslav využil příležitosti, aby se Slavníkovcům krůtě pomstil za jejich spiknutí a tak se zbavil nebezpečí rázem a navždy. Slavníkovci byli přepadeni a, pokud byli v Čechách, vyvražděni. Událost ta zatvrdila Vojtěcha proti Přemyslovcům a jeho rodné zemi ještě u větší míře. Životopisec Vojtěchův poznamenává, že prý tenkráte „zazněl hlas od země k nebi: Pane, pomsti krev prolitou!“ Mysl Vojtěchova zcela se pak odvrátila od Čech, aby svým mocným vlivem prospěl nepřátelům Přemyslovců, Polsku a Uhrám. A bylo pak také jeho zásluhou, že získal od císaře a papeže politické i církevní výhody pro tyto země na úkor své vlasti.
Tou dobou přišel do Říma mladý císař Oto III., aby si dal posaditi na hlavu korunu císařskou. Nevíme, jaké okolnosti svedly dohromady Otu a Vojtěcha, dva muže tolik si podobné svojí těkavou povahou, sklonem k askesi i panovačností; nevíme, co způsobilo jejich osobní sblížení a vytvořilo ono svaté přátelství, které potrvalo pak po celý jejich život, ano až za hrob. Vojtěch zůstal v blízkosti císařově po celý rok 996. A tehdy asi vytvořen byl vzájemnými rozhovory onen dalekosáhlý plán politické i církevní reorganisace střední Evropy, který pak Ota III. pět let po smrti svého slovanského přítele a takřka nad jeho hrobem i pro jeho památku spolu s papežem Silvestrem II. uskutečnil.
Snivý císař měl na mysli „renovatio imperii", vybudování veliké křesťanské říše, která by uskutečnila, ano, snad předstihla, politické plány jeho děda, císaře Oty Velkého, získáním pro křesťanství národů v sousedství Německa. Jestliže vsak Oto Velký chtěl svého cíle dosáhnouti moci a výbojem, podmaněním národů v sousedství říše německé, romantický Ota III. dával přednost mírnějšímu způsobu, získání těchto národů spíše působením kulturním, pomocí křesťanských misionářů. Neměly býti podmaněny, ale jako téměř rovnocenné složky, jako nová království, tvořiti části nového impéria. Tak římské císařství mělo tmelem křesťanství spojovati nejen Germanii, Itálii a Burgundsko, ale i Slavinii a Hungarii. Včlenění západního Slovanstva i Uher do tohoto plánu Otova lze s velkou pravděpodobností přičísti českému Vojtěchovi. Jeho zásluhou bylo pak nepochybně i provedení tohoto plánu.
Křesťanské styky Čech s Polskem byly už poněkud staršího data. Polsko získáno bylo křesťanství teprve asi sto let po pokřestění Moravy a Čech. I když snad sporadicky vnikalo křesťanství do zemí polských již dříve (určitých zpráv o tom nemáme) a i když už Oto Veliký pojímal pokřestění a podmanění Polska do svého programu, rozhodující doba nastala teprve tehdy, když polský kníže Měšek se oženil roku 965 s kněžnou Doubravou, sestrou českého knížete Boleslava II. Brzy potom však (966) bylo založeno též misijní biskupství v Poznani. Měšek, aby mohl úspěšně čelit německému křesťanství, raději se opřel o křesťanství české. Pravděpodobně již v době, kdy Oto Veliký organisoval arcibiskupství v Magdeburce (968), vznikl v Polsku plán, k jehož uskutečnění došlo až v letech 990 — 92, aby země polské postaveny byly přímo pod ochranu stolice apoštolské v Římě. V této koncepci pokračoval pak i Vojtěch za vlády Boleslava Chrabrého a podařilo se mu pro tuto myšlenku získati císaře i papeže. Se samostatností církevní dostalo však Polsko i samostatnost politickou.
Také do Uher vnikalo v druhé polovici X. století křesťanství z Cařihradu, z Itálie i z Němec už před působením Vojtěchovým. A také Uhry pojímal už císař Oto Velký do svého smělého programu christianisace střední Evropy. Když bylo zřízeno biskupství pražské (973 — 75), zdá se, že mu byl svěřen též úkol získati pro křesťanství Maďary s českou diecési sousedící. Roku 976 připomíná se totiž vedle biskupa pražského i misijní biskup moravský, jehož úkolem nepochybně bylo pečovati o rozšíření křesťanství na východ do Uher, Polska a snad i na Rus. (Morava, dávno již křesťanská, misijního biskupa nepotřebovala). Leč všecky tyto snahy a pokusy zůstávaly zatím bez rozhodujícího výsledku. Teprve, když pražský biskup Vojtěch „vtiskl stín křesťanství“, jak jeho Vita praví, tomuto až do té doby divokému národu, zejména když pokřtil v Ostřihomu syna uherského knížete Gejzy, jménem Vajka, pozdějšího uherského krále svátého Štěpána, byla získána vládnoucí dynastie maďarská křesťanství a s ní i celý národ. Tím bylo trvale rozhodnuto o budoucím osudu Maďarů: z kočovného a nezkroceného národa se stali národem civilisovaným.
Vojtěch pečoval pak o obě země, o Polsko i Uhry, také v rozhodné době, kdy císař Oto III. se zabýval reorganisací své říše.
Vojtěch byl znovu volán mohučským arcibiskupem Willigisem do Prahy. Svolil, ale s výhradou, že v případě, kdyby nebyl v Čechách náležitě přijat, věnuje se jako misionář národům sousedním. Zdá se, že Vojtěch již za svého pobytu v Němcích na dvoře Otově byl rozhodnut nevrátit se do Čech a raději jako misionář býti nápomocen svému císařskému příteli při jeho plánech politických. A proto asi z Němec odešel do Uher, kde založil prvý křesťanský klášter (Pannonhalma), jehož opatem se stal Vojtěchův přítel Radla-Anastasius, pozdější prvý arcibiskup uherský. Při tom nepochybně zasvětil Radlu i dvůr uherský do plánů císaře Oty III. a získal je pro myšlenku císařovu.
Z Uher šel dále do Polska. Podle skutečností, které pak nastaly, lze právem tvrditi, že Vojtěchova cesta do Hnězdna k polskému Boleslavovi byla spojena se stejným posláním politickým i církevním jako v Uhrách. A teprve potom vyjednával s Prahou o svém návratu. Byl odmítnut, jak očekával. „Pro tebe není tu místa“, zaznamenal Vojtěchův životopisec, „který chceš mstíti vraždu bratří svých!“ — (Tak asi vykládali si v Čechách Vojtěchovo působení v Uhrách a Polsku.) „Bože“, pravil prý, když došlo z Čech toto poselství, „zlomil jsi pouta má! Čekal jsem na to, přál jsem si toho!“ — Vojtěch byl nyní volný. I zatoužil „zaorati pluhem božím“, jako misionář mezi pohany. Pomýšlel nejprve na hlásání evangelia mezi Slovany polabskými, Lutici, kteří zarputile zůstávali při staré víře. Ale pak, snad aby se odvděčil ochránci svého rodu Boleslavovi Polskému a pomohl spolu s křesťanstvím rozšířiti jeho říši, obrátil se do země pohanských Prusů, aby tak „nový národ Kristu získal aneb došel k cíli tužeb svých“ a v smrti pro víru Kristovu našel „krásné mučednictví“. — „Ó, jak radostně usmějí se nebesa, až korunovaného vcházeti uzří Slovana“ vystihuje tuto Vojtěchovu náladu jeho Vita. — Kterýsi pruský velmož, jenž mstil zabití svého bratra Poláky, probodl jej oštěpem. Bylo to dne 23. dubna 997.
Zpráva o smrti Vojtěchově záhy se roznesla po celém civilisovaném světě. Bylo to zajisté zásluhou jeho vznešených přátel; a jejich zásluhou také bylo, že v několika málo letech byl Vojtěch uznán za světce a mučedníka. Císař Oto III. staral se netoliko o to, aby nadšenými legendami byl oslaven jeho život, ale pečoval též o uskutečnění politických i církevních plánů, o nichž za Vojtěchova života s ním jednal. Již roku 1000 putuje do Hnězdna k hrobu přítele-světce a s tímto pietním činem spojuje korunování Boleslava Polského králem a založení arcibiskupství v Hnězdně se čtyřmi diecésemi. Polsko Boleslava Chrabrého se stalo tak hlavním představitelem západního Slovanstva. Brzy potom roku 1001 opět přičiněním císaře Oty III. dochází k propůjčení koruny královské Štěpánovi Uherskému a k založení arcibiskupství v Uhrách. Naproti tomu „posvátná Praha“ se svojí staletou tradicí křesťanskou zůstává dále pouhou provincií německé Mohuče. A když po smrti Českého knížete Boleslava II. král polský „jako vlk“ se vrhl na panství Přemyslovců, vlast Vojtěchova „dána jest v plen, zajetí a lup, poušť a v posměch všemu stvoření, kráčejícímu po ní“. I to byl patrně odkaz Vojtěchův.
Století IX. a X. je dobou velkých panovníků, zakladatelů říší. Tyto však často zanikají se skonem svého budovatele, nemajíce ještě pevnější organisace vnitřní, o niž by se mladý stát opřel v době nástupnických zmatků. Snad bylo by se tak stalo i se státem uherským a polským. Ale dílo Vojtěchovo, samostatná organisace církevní, dovedlo v těchto zemích zabezpečiti netoliko křesťanství, ale i státní soudržnost na celá staletí. Stalo se tak však na úkor Vojtěchem prokleté jeho vlasti.