Bernard Bolzano, filosof a matematik.
Bernard Bolzano, filosof a matematik.
Bádání paleontologickě má v našich zemích velmi dobrou tradici a svými výsledky podstatně
přispělo k obecnému pokroku tohoto odvětví vědeckého.
Zdejší rodáci pracovali doma na materiálu, získaném ve vlasti i působili jako
odborníci na slovo vzatí v cizině často velmi vzdálené od jejich rodné země,
a Čechy mimo to se staly vědeckou vlastí cizímu paleontologu, který si pracemi
zde vykonanými získal světového jména.
Řadu badatelů domácích zahajuje Kašpar Maria hrabě Šternberg, český šlechtic, jeden ze zakladatelů Národního musea a vědec světového významu. Narodil se r. 1761 v Praze. Pouhou náhodou se stalo, že ve věku 44 let vznítil v něm v Řezně prof. Duval zálibu pro botaniku a později v Paříži Faujas de St. Fond pro paleobotaniku. Když se pak hrabě Šternberg usadil po návratu do Čech na svém zámku na Březině u Radnic, pořídil si bohaté sbírky fosilní květeny, hlavně z vlastních uhelných dolů na Radnicku. Vědecké zpracování této fosilní květeny v díle Versuch einer geognostisch-botanischen Darstellung der Flora der Vorwelt s krásně ilustrovaným a bohatým atlasem založilo mu světovou slávu a uznání. Toto dílo vyšlo v době, kdy ve Francii podobné dílo uveřejňoval „otec paleobotaníky“ Al. Brongniart. Díla obou těchto badatelů zůstala až dodnes základními, hlavně pro studium karbonské květeny. Ve svém díle zdůraznil hrabě Šternberg, že se má popisovat jen to, co je známo v dostatečném množství a že věnoval pozornost též anatomické stavbě zachovaných zbytků, jak o tom svědčí různé průřezy fosilních kmenů. V tomto směru badání našel hrabě Šternberg vynikajícího pomocníka v Cordovi, který nejenže měl značnou účast na vědecké práci hraběte Šternberga, nýbrž i napsal jako poslední sešit pro monumentální Šternbergovo dílo pojednání Skizzen zur vergleichenden Phytotomie vor- und jetztweltlicher Pflanzenstämme. Mimo své velké dílo uveřejnil hrabě Šternberg ještě celou řadu menších prací paleobotanických. Souhrnně lze říci, že hrabě Šternberg dal české paleobotanice dobrý a metodicky všestranný základ a k výstavbě paleobotaniky vůbec že položil jeden ze základních kamenů. Zemřel r. 1838 na svém zámku Březině u Radnic.
V úzké spolupráci a v přátelských stycích s hrabětem Šternbergem byl jiný vynikající přírodovědec a to August Josef Corda, který se proslavil v paleobotanice hlavně mikroskopickými studiemi struktur. Narodil se r. 1809 v Liberci. Ačkoliv měl neobyčejné znalosti cizí literatury a znal pracovní metody, obvyklé v cizině, přece jen si nemohl pořizovat z nedostatku peněz tenké výbrusy, potřebné k studiu. Proto si vynašel novou metodu, lacinější; v odraženém světle studoval vyhlazené plochy, které přelil olejem, kanadským balzámem nebo jen roztokem arabské gumy. Nestudoval jen zkřemenělé kmeny z permu od Nové Páky v Čechách, nýbrž i zuhelnatělý materiál z pískovců a sférosideritů radnické kamenouhelné pánve. Své hlavní poznatky uveřejnil v posledním sešitě Šternbergova díla a pak v klasickém díle Beiträge zur Flora der Vorwelt, které mu založilo světovou slávu a uznání. Corda byl též první, který vyslovil názor, že psaronie patří do příbuzenstva dnešních Marattiaceí; byl to bystrý postřeh systematický, který ani moderní věda nezvrátila. Bohužel česká věda fytopaleontologická ztratila tohoto geniálního badatele příliš brzy. Zahynul v necelých 40 letech při záhadné zkáze lodi Victorie kdesi v západoindických vodách (r. 1849), když se vracel z výzkumné cesty z Texasu.
K těmto dvěma našim význačným paleobotanikům se přidružuje třetí paleobotanik světového významu, a to Diviš Štúr, ředitel býv. říšského geologického ústavu ve Vídni, uvědomělý Slovák, bratr slovenského buditele Ludevíta Štúra. Narodil se v Beckově u Trenčína r. 1827. I u tohoto slovenského učence německé školy a prostředí způsobily, že se psal Dionys Stur. Napsal množství spisů, které pojednávají o prvohorních, druhohorních i třetihorních květenách a to jak po stránce morfologické, tak i anatomické. Světového jména získal Štúr velikými díly: Die Culmflora der mährisch-schlesischen Dachschiefer (1875), Culm-Flora der Ostrauer und Waldenburger Schichten (1878) a Die Carbonflora der Schatzlarer Schichten. I. Farne (1885). Tyto spisy pojednávají z největší části o květeně z moravskoslezského karbonu a kulmu; z Čech je pojata pouze pánev waldenburskožacléřská. Štúr psal vůbec málo o českých poměrech; jeho práce týkají se hlavně Moravy, Slezska, potom Slovenska a přilehlých krajů maďarských a konečně i jiných zemí bývalého Rakousko-uherského mocnářství. Při studiu paleozoických kapradinovitých rostlin vyslovil Štúr jako první názor, že v těchto rostlinách je řada forem (Alethopteris, Neuropteris, Callipteris, Odontopteris a j.), u nichž, ačkoliv je známo množství jejich zbytků, nepodařilo se dosud nalézti sporangia; proto je prý nelze považovat za pravé kapradiny, nýbrž je prý je třeba zařadit je mezi rostliny semenné (Zur Morphologie und Systematik der Culm und Carbonfarne, 1883). Ač jiné názory Štúrovy doznaly později třeba i značnějších změn, tento bystrý názor zůstal až dodnes v platnosti, ba byl mnohými pozdějšími autory (Scott, Kidston, Jongmans, Halle a j.) plně potvrzen. Štúr patří k největším evropským paleobotanikům. Zemřel v říjnu 1893 ve Vídni.
Také v zoopaleontologii pracovali u nás dva badatelé, kteří svou prací se zasloužili o značný pokrok v této vědě. Byl to Antonín Fric, profesor zoologie na české universitě v Praze a ředitel zoologického a geologicko-paleontologického oddělení Národního musea v Praze, své doby představitel a vůdce české zoologie a paleozoologie. Narodil se v Praze, v červenci r. 1832. Ačkoliv Frič byl původně zoologem a při svém učitelském povolání také jím zůstal, přece jeho hlavní význam tkví v bádání zoopaleontologickém, v němž nabyl významu světového. Nepřihlížíme-li k jeho výzkumům o zvířeně z českého útvaru křídového, nejvíce se proslavil monumentálním čtyřsvazkovým dílem Fauna der Gaskohle und der Kalksteine der Permformation Böhmens (Praha 1879 — 1901), v němž zpracoval svrchnokarbonskou a spodnopermskou zvířenu Čech. Dílo, doprovázené 165 krásnými, zčásti kolorovanými tabulemi a 394 vyobrazeními v textu, má přes 500 stran kvartového formátu; je v něm popsáno celkem 189 druhů živočišných, z nichž 87 bylo pro vědu nových. Frič v tomto díle zpracoval veliký materiál krytolebců (Stegocephalů), pražraloků (Proselachii), skelnošupinatých i jiných ryb a bezobratlých (stonožek, pavouků, korýšů a j.). Hlavní význam této Fričovy práce tkví v přesných, systematicky odůvodněných popisech nových živočišných rodů i druhů a v obohacení poznatků anatomických, histologických a morfologických. Srovnávací anatomie byla tomuto dílu podkladem. Fričovi zůstane navždy zásluha, že stanovil a odůvodnil systematické postavení krytolebců, kteří podle něho tvoří starou, samostatnou skupinu zcela vymřelých obojživelníků, stojící mezi rybími předky a mladší skupinou s prvními zástupci v druhohorách. Velmi cenné poznatky podal v tomto díle o organisaci a systematickém významu pražraloků (Proselachii). Jeho „archipterygiová theorie“ (o vývoji ploutví), dosti samostatná, ačkoliv byla zprvu mnohými (na př. O. Jaekelem) neuznávána, byla pozdějšími nálezy skvěle potvrzena. Frič se domníval, že původní úprava nejstarší rybí ploutve byla tvořena řadou oporných tyčinek vedle sebe; tato úprava se také později zjistila u pražraloka r. Cladoselache a u druhu Monocladodus pinnatus. Frič byl též první, kdo vystihl a srovnávací anatomii ocenil význam lichých ploutví; učinil tak skvěle u svých svrchnokarbonských pražraloků z Nýřan. (Jaekel, který po 40 letech došel k týmž výsledkům, Friče vůbec nevzpomněl). Cenné poznatky uveřejnil v tomto díle i o Acanthodech, rybách dvojdyšných a chvostoploutvých, o Palaeoniscidech a j. Pro všechny uvedené skupiny obratlovců je Fričovo dílo základní důležitostí i dnes. Méně zdařilé je zpracování bezobratlých, hlavně členovců. Tímto Fričovým dílem došla česká věda v cizině nejčestnějšího uznání. Geologická společnost v Londýně udělila Fričovi medaili Lyellovu, při čemž prof. G. H. Seeley pronesl slova, že toto Fričovo dílo bude vždy nutno uznávati za nejpamátnější zjev na poli paleontologie v druhé polovině 19. stol. R. 1900 přiřkla Fričovu dílu francouzská akademie cenu Cuvierovu. Vědeckých publikací zoopaleontologických uveřejnil Frič hodně přes 100 a jejich seznam překvapuje svou všestranností. Zemřel r. 1913 v Praze.
Druhý významný badatel byl Karel Jaroslav Maška, ředitel reálky v Telči, badatel o zvířeně a pralidech moravského diluvia. Narodil se r. 1851 v Blansku na Moravě. V letech, kdy působil jako profesor a později i jako ředitel na reálce v Novém Jičíně, konal výzkumy ve štramberských jeskyních Šipce a Čertově díře na vrchu Kotouči, a od té doby se také datují jeho významné nálezy a studie o diluviální zvířeně, diluviálním člověku a jeho kultuře. V obou jeskyních zjistil bohatou diluviální zvířenu a stopy po pračlověku. Nejvzácnější nález učinil Maška v jeskyni Šipce r. 1880, kdy ve spodní kulturní vrstvě nalezl úlomek lidské čelisti, náležející asi 10letému děcku. Tato „Šipecká čelist“ (jak se v odb. literatuře nazývá), byla po několik let předmětem vědeckých sporů, do nichž zasáhli učenci nejzvučnějších jmen (R. Virchow, H. Schaffhausen, O. Walkhof, J. Wankel a j.). O výzkumech a nálezech uveřejnil Maška řadu menších pojednání, z nichž vyplývá, že štramberské jeskyně představují nám jedny z nejstarších lidských bydlišť v Evropě a v zanechaných památkách ukazují část vývoje člověka od nejstarších dob až do doby historické. V letech 1882 — 95 (a též později) zahájil Maška vědecká bádání v důležité stanici diluviálních pralovců u Předmostí nedaleko Přerova. Vedle ohromného množství mamutích kostí a zubů zjistil zde i mnoho zbytků jiných zvířat; z pozoruhodnějších nálezů jsou stoličky mamutích embryí a lebka pižmoně. Nejproslulejším Maškovým nálezem byl však společný hrob asi 20 diluviálních pralidí a to 5 koster dospělých mužů (nejstarší podle Matiegkových výzkumů byl mezi 40 — -50 roky), 3 kostry dospělých žen, 2 dívčí kostry (ve věku 10 — 12 a 15 — 16 let), 7 dětských koster (vesměs pod 10 roků) a konečně 3 drobné kostřičky kojenců (2, 4 a 6 měsíčních). I o Předmostí vydal Maška několik důležitých spisů. K umělecké tvorbě předmostského pračlověka se vztahuje Maškova práce Soška mamutí z Předmostí (La statuette de mammouth de Předmost — spol. s H. Obermaierem a H. Breuillem). Sošku našel však jiný zasloužilý moravský badatel Martin Kříž. Z ostatních Maškových výzkumů nutno vzpomenout jeho objevů u Ondratic (psal o nich společně s H. Obermaierem), v Šošůvce a v mladečské jeskyni u Litovle. Z jeho souborných spisů je důležitá mimo jiné monografie Der diluviale Mensch in Mähren, v níž přehledně referuje o paleontologickém, paleoethnologickém a prehistorickém výzkumu Moravy až do r. 1886. Maška se hojně zúčastňoval vědeckých sjezdů doma i v cizině a na všech proslovil významné přednášky. Byl v osobním i písemném styku skoro se všemi zahraničními badateli, kteří si vynikajícího, ale skromného badatele velmi vážili. Bohatý literární odkaz je základní důležitosti pro studium tvorstva moravského diluvia a velikým i cenným příspěvkem pro poznání diluviálního člověka a jeho kultury vůbec. Maška zemřel v únoru 1916.
Vedle těchto nejvýznamnějších badatelů, pracujících hlavně v zemích naší vlasti nebo v zemích býv. Rakousko-Uherska, může se česká paleontologická věda pochlubiti i badateli, kteří věnovali celý nebo skoro celý svůj život geologicko-paleontologickému výzkumu krajů, velmi vzdálených od jejich otčiny. Z řady těchto mužů vzpomínáme pouze dvou, dobře známých hlavně v anglickém vědeckém světě. Je to především Ferdinand Stoliczka, jeden z nejvýznačnějších českých cestovatelů a vědců, známý více v cizině, zvláště v Anglii, než u nás. Narodil se r. 1838 v myslivně Zámečku u Kroměříže na Moravě, kde jeho otec byl arcibiskupským nadlesním. Pocházel z dobrého hanáckého rodu Stoličků; změna „č“ v „cz“ byla způsobena duchem tehdejší doby a výchovou na tamních školách. Po středoškolských studiích v Kroměříži odešel na vídeňskou universitu, kde se oddal hlavně studiu geologie a paleontologie. První vědecké práce Stoliczkovy týkají se křídových plžů a miocénních mechovek z alpských oblastí; uveřejnil je v době, kdy byl členem býv. říšského geologického ústavu ve Vídni. Hlavní a nejvýznačnější činnost vyvinul však až v Indii, když se stal členem (paleontologem) Geological Survey of India v Kalkutě. Z řady výprav uveřejnil mnoho nových přírodovědeckých poznatků. Z paleontologických spisů založily mu vědeckou slávu hlavně monografie o křídové zvířeně již. Indie (Cretaceous fauna of Southern India, Pal. Indica, I. The Ammonitidae, 1861 — 65, II. The Gastropoda, 1867 — 68, III. The Pelecypoda, 1870 — 71, IV. The Brachiopoda, Ciliopoda, Echinodermata, Corals etc., 1872 — 73). V červnu 1874 zemřel v Murghi pod Karakorumským průsmykem, mlád, uprostřed pilného bádání na výzkumné cestě. Indoanglická věda na znamení smutku a obdivu postavila nad jeho hrobem žulový obelisk a nápisy na něm hlásají úctu a vděčnost k vykonané práci tohoto nadšeného a pilného Moravana, spícího svůj věčný sen daleko od vlasti ve stínu himalajských hor. Hlavní vědecký význam Stoliczkův spočívá v detailním průzkumu geologickém, paleontologickém i geografickém, které následovníky byly a jsou jen doplňovány. Stoliczkovy spisy jsou až dodnes základem geologicko-paleontologických vědomostí o krajích vnitroasijských, které studoval.
Druhý byl Otakar Feistmantel, který ač povoláním lékař, přece jen kráčel v šlépějích svého otce Karla Feistmantela (1819 — 86), který proslul hlavně prvním soustavnějším výzkumem květen středočeských pánví. Jeho syn Otakar narodil se r. 1848 v Staré Huti u Berouna v Čechách. Pracoval skoro ve všech kamenouhelných pánvích Čech a souborné dílo o nich uveřejnil r. 1874 (Versteinerungen der böhmischen Kohlenablagerungen). Světové jméno a význam přinesly mu však teprve spisy o permokarbonských květenách asijských, australských a afrických. Zpracování květeny, z Austrálie mu zaslané, vyneslo mu na světové výstavě v Melbournu čestný diplom a bronzovou medaili a pak i vybídnutí, aby nastoupil místo paleontologa při Geological Survey of India v Kalkutě (po zemřelém Stoliczkovi). Feistmantel místo přijal a pobyl v Indii od r. 1875 až do r. 1883, kdy byl povolán za profesora mineralogie a geologie na českou techniku do Prahy. V Indii studoval Feistmantel permokarbonskou květenu v horách Ražmahalských, v uhelných pánvích bengálských, navštívil ostrov Elephantu a mnohé indické krajiny. Z těchto svých cest uveřejnil mnoho pojednání o indické floře gondwandské a to v Memoirs of the Geological Survey of India; v těchto spisech probral i stratigrafické poměry indického permokarbonu. Všechny tyto Feistmantelovy spisy o stratigrafii indického permokarbonu a jeho květeně patří k dílům základní důležitosti. Neméně důležité jsou spisy o permokarbonské květeně australské a tasmanské (Uhlonosné útvary v Tasmanii a Geological and palaeontological relations of the Coal and Plant bearing beds of Palaeozoic and Mesozoic age in Eastern Australia and Tasmania) a o květeně z útvaru Karoo v Africe. Feistmantel zabýval se též výzkumem české křídové květeny; zde však nevykonal tolik, co ve výzkumu květen permokarbonských. Zemřel v březnu r. 1891 v Praze.
K těmto vzpomenutým, o paleontologickou vědu tolik zasloužilým badatelům dlužno přiřadit i jednoho z největších paleontologů vůbec, upřímného přítele českého národa a ušlechtilého mecenáše pražského Národního musea. Byl to geniální Joachim Barrande, který zasvětil celý svůj život výzkumu fosilního tvorstva ze středočeského paleozoika, o němž napsal veliké dílo základní důležitosti, jež nejen jeho jméno, ale i středočeské paleozoikum proslavilo po celém světě. Joachim Barrande, narozený roku 1799 v Saugues (dept. Haute-Loire), vystudoval v Paříži Ecole des ponts et chaussées, byl vychovatelem synů vévody z Bordeaux (pozdějšího hraběte Chamborda) a když se tento potom usadil v Rakousku, stal se správcem jeho jmění. Brzy po příchodu do Prahy začal se zajímat o zkameněliny z okolních lomů, o kterých zde bylo tehdy pramálo známo a o nichž seznal, že podobné popsali z Anglie z útvaru silurského Murchison a Sedguik. I oddal se studiu geologie a paleontologie a stále se množící zdejší nálezy nových krásných zkamenělin vnukly mu myšlenku, vydati o nich veliké vědecké dílo. Té snaze věnoval se po celý další život až do své smrti r. 1883. Jeho hlavní dílo Système silurien du centre de la Bohême, jehož první svazek vyšel r. 1852, je obsahem i rozsahem největší paleontologické dílo, pocházející od jednoho autora. Za života Barrandova vyšlo 24 svazků, které čítají 4320 stránek textu 4˚ a 1125 tabulí; popsáno je tu přes 3500 druhů fosilní fauny a dílo samo je nepostradatelným pramenem pro studium útvaru kambrického, silurského a "devonského vůbec. Svou ohromnou sbírku odkázal Národnímu museu v Praze, kdež je dosud předmětem studia domácích i cizích odborníků, z nichž někteří v jeho díle pokračovali, někteří je pak doplňují. V tomto díle i v četných menších publikacích snesl Barrande též mnoho dat a pozorování z oboru geologie staršího paleozoika Čech, takže jeho t. zv. „silurská pánev“ (přibližně mezi Prahou a Rokycany) čili t. zv. Barrandien se stal geologům a paleontologům celého světa klasickým územím pro studium kambria, siluru a devonu.
Jaroslav Perner
Řadu badatelů domácích zahajuje Kašpar Maria hrabě Šternberg, český šlechtic, jeden ze zakladatelů Národního musea a vědec světového významu. Narodil se r. 1761 v Praze. Pouhou náhodou se stalo, že ve věku 44 let vznítil v něm v Řezně prof. Duval zálibu pro botaniku a později v Paříži Faujas de St. Fond pro paleobotaniku. Když se pak hrabě Šternberg usadil po návratu do Čech na svém zámku na Březině u Radnic, pořídil si bohaté sbírky fosilní květeny, hlavně z vlastních uhelných dolů na Radnicku. Vědecké zpracování této fosilní květeny v díle Versuch einer geognostisch-botanischen Darstellung der Flora der Vorwelt s krásně ilustrovaným a bohatým atlasem založilo mu světovou slávu a uznání. Toto dílo vyšlo v době, kdy ve Francii podobné dílo uveřejňoval „otec paleobotaníky“ Al. Brongniart. Díla obou těchto badatelů zůstala až dodnes základními, hlavně pro studium karbonské květeny. Ve svém díle zdůraznil hrabě Šternberg, že se má popisovat jen to, co je známo v dostatečném množství a že věnoval pozornost též anatomické stavbě zachovaných zbytků, jak o tom svědčí různé průřezy fosilních kmenů. V tomto směru badání našel hrabě Šternberg vynikajícího pomocníka v Cordovi, který nejenže měl značnou účast na vědecké práci hraběte Šternberga, nýbrž i napsal jako poslední sešit pro monumentální Šternbergovo dílo pojednání Skizzen zur vergleichenden Phytotomie vor- und jetztweltlicher Pflanzenstämme. Mimo své velké dílo uveřejnil hrabě Šternberg ještě celou řadu menších prací paleobotanických. Souhrnně lze říci, že hrabě Šternberg dal české paleobotanice dobrý a metodicky všestranný základ a k výstavbě paleobotaniky vůbec že položil jeden ze základních kamenů. Zemřel r. 1838 na svém zámku Březině u Radnic.
V úzké spolupráci a v přátelských stycích s hrabětem Šternbergem byl jiný vynikající přírodovědec a to August Josef Corda, který se proslavil v paleobotanice hlavně mikroskopickými studiemi struktur. Narodil se r. 1809 v Liberci. Ačkoliv měl neobyčejné znalosti cizí literatury a znal pracovní metody, obvyklé v cizině, přece jen si nemohl pořizovat z nedostatku peněz tenké výbrusy, potřebné k studiu. Proto si vynašel novou metodu, lacinější; v odraženém světle studoval vyhlazené plochy, které přelil olejem, kanadským balzámem nebo jen roztokem arabské gumy. Nestudoval jen zkřemenělé kmeny z permu od Nové Páky v Čechách, nýbrž i zuhelnatělý materiál z pískovců a sférosideritů radnické kamenouhelné pánve. Své hlavní poznatky uveřejnil v posledním sešitě Šternbergova díla a pak v klasickém díle Beiträge zur Flora der Vorwelt, které mu založilo světovou slávu a uznání. Corda byl též první, který vyslovil názor, že psaronie patří do příbuzenstva dnešních Marattiaceí; byl to bystrý postřeh systematický, který ani moderní věda nezvrátila. Bohužel česká věda fytopaleontologická ztratila tohoto geniálního badatele příliš brzy. Zahynul v necelých 40 letech při záhadné zkáze lodi Victorie kdesi v západoindických vodách (r. 1849), když se vracel z výzkumné cesty z Texasu.
K těmto dvěma našim význačným paleobotanikům se přidružuje třetí paleobotanik světového významu, a to Diviš Štúr, ředitel býv. říšského geologického ústavu ve Vídni, uvědomělý Slovák, bratr slovenského buditele Ludevíta Štúra. Narodil se v Beckově u Trenčína r. 1827. I u tohoto slovenského učence německé školy a prostředí způsobily, že se psal Dionys Stur. Napsal množství spisů, které pojednávají o prvohorních, druhohorních i třetihorních květenách a to jak po stránce morfologické, tak i anatomické. Světového jména získal Štúr velikými díly: Die Culmflora der mährisch-schlesischen Dachschiefer (1875), Culm-Flora der Ostrauer und Waldenburger Schichten (1878) a Die Carbonflora der Schatzlarer Schichten. I. Farne (1885). Tyto spisy pojednávají z největší části o květeně z moravskoslezského karbonu a kulmu; z Čech je pojata pouze pánev waldenburskožacléřská. Štúr psal vůbec málo o českých poměrech; jeho práce týkají se hlavně Moravy, Slezska, potom Slovenska a přilehlých krajů maďarských a konečně i jiných zemí bývalého Rakousko-uherského mocnářství. Při studiu paleozoických kapradinovitých rostlin vyslovil Štúr jako první názor, že v těchto rostlinách je řada forem (Alethopteris, Neuropteris, Callipteris, Odontopteris a j.), u nichž, ačkoliv je známo množství jejich zbytků, nepodařilo se dosud nalézti sporangia; proto je prý nelze považovat za pravé kapradiny, nýbrž je prý je třeba zařadit je mezi rostliny semenné (Zur Morphologie und Systematik der Culm und Carbonfarne, 1883). Ač jiné názory Štúrovy doznaly později třeba i značnějších změn, tento bystrý názor zůstal až dodnes v platnosti, ba byl mnohými pozdějšími autory (Scott, Kidston, Jongmans, Halle a j.) plně potvrzen. Štúr patří k největším evropským paleobotanikům. Zemřel v říjnu 1893 ve Vídni.
Také v zoopaleontologii pracovali u nás dva badatelé, kteří svou prací se zasloužili o značný pokrok v této vědě. Byl to Antonín Fric, profesor zoologie na české universitě v Praze a ředitel zoologického a geologicko-paleontologického oddělení Národního musea v Praze, své doby představitel a vůdce české zoologie a paleozoologie. Narodil se v Praze, v červenci r. 1832. Ačkoliv Frič byl původně zoologem a při svém učitelském povolání také jím zůstal, přece jeho hlavní význam tkví v bádání zoopaleontologickém, v němž nabyl významu světového. Nepřihlížíme-li k jeho výzkumům o zvířeně z českého útvaru křídového, nejvíce se proslavil monumentálním čtyřsvazkovým dílem Fauna der Gaskohle und der Kalksteine der Permformation Böhmens (Praha 1879 — 1901), v němž zpracoval svrchnokarbonskou a spodnopermskou zvířenu Čech. Dílo, doprovázené 165 krásnými, zčásti kolorovanými tabulemi a 394 vyobrazeními v textu, má přes 500 stran kvartového formátu; je v něm popsáno celkem 189 druhů živočišných, z nichž 87 bylo pro vědu nových. Frič v tomto díle zpracoval veliký materiál krytolebců (Stegocephalů), pražraloků (Proselachii), skelnošupinatých i jiných ryb a bezobratlých (stonožek, pavouků, korýšů a j.). Hlavní význam této Fričovy práce tkví v přesných, systematicky odůvodněných popisech nových živočišných rodů i druhů a v obohacení poznatků anatomických, histologických a morfologických. Srovnávací anatomie byla tomuto dílu podkladem. Fričovi zůstane navždy zásluha, že stanovil a odůvodnil systematické postavení krytolebců, kteří podle něho tvoří starou, samostatnou skupinu zcela vymřelých obojživelníků, stojící mezi rybími předky a mladší skupinou s prvními zástupci v druhohorách. Velmi cenné poznatky podal v tomto díle o organisaci a systematickém významu pražraloků (Proselachii). Jeho „archipterygiová theorie“ (o vývoji ploutví), dosti samostatná, ačkoliv byla zprvu mnohými (na př. O. Jaekelem) neuznávána, byla pozdějšími nálezy skvěle potvrzena. Frič se domníval, že původní úprava nejstarší rybí ploutve byla tvořena řadou oporných tyčinek vedle sebe; tato úprava se také později zjistila u pražraloka r. Cladoselache a u druhu Monocladodus pinnatus. Frič byl též první, kdo vystihl a srovnávací anatomii ocenil význam lichých ploutví; učinil tak skvěle u svých svrchnokarbonských pražraloků z Nýřan. (Jaekel, který po 40 letech došel k týmž výsledkům, Friče vůbec nevzpomněl). Cenné poznatky uveřejnil v tomto díle i o Acanthodech, rybách dvojdyšných a chvostoploutvých, o Palaeoniscidech a j. Pro všechny uvedené skupiny obratlovců je Fričovo dílo základní důležitostí i dnes. Méně zdařilé je zpracování bezobratlých, hlavně členovců. Tímto Fričovým dílem došla česká věda v cizině nejčestnějšího uznání. Geologická společnost v Londýně udělila Fričovi medaili Lyellovu, při čemž prof. G. H. Seeley pronesl slova, že toto Fričovo dílo bude vždy nutno uznávati za nejpamátnější zjev na poli paleontologie v druhé polovině 19. stol. R. 1900 přiřkla Fričovu dílu francouzská akademie cenu Cuvierovu. Vědeckých publikací zoopaleontologických uveřejnil Frič hodně přes 100 a jejich seznam překvapuje svou všestranností. Zemřel r. 1913 v Praze.
Druhý významný badatel byl Karel Jaroslav Maška, ředitel reálky v Telči, badatel o zvířeně a pralidech moravského diluvia. Narodil se r. 1851 v Blansku na Moravě. V letech, kdy působil jako profesor a později i jako ředitel na reálce v Novém Jičíně, konal výzkumy ve štramberských jeskyních Šipce a Čertově díře na vrchu Kotouči, a od té doby se také datují jeho významné nálezy a studie o diluviální zvířeně, diluviálním člověku a jeho kultuře. V obou jeskyních zjistil bohatou diluviální zvířenu a stopy po pračlověku. Nejvzácnější nález učinil Maška v jeskyni Šipce r. 1880, kdy ve spodní kulturní vrstvě nalezl úlomek lidské čelisti, náležející asi 10letému děcku. Tato „Šipecká čelist“ (jak se v odb. literatuře nazývá), byla po několik let předmětem vědeckých sporů, do nichž zasáhli učenci nejzvučnějších jmen (R. Virchow, H. Schaffhausen, O. Walkhof, J. Wankel a j.). O výzkumech a nálezech uveřejnil Maška řadu menších pojednání, z nichž vyplývá, že štramberské jeskyně představují nám jedny z nejstarších lidských bydlišť v Evropě a v zanechaných památkách ukazují část vývoje člověka od nejstarších dob až do doby historické. V letech 1882 — 95 (a též později) zahájil Maška vědecká bádání v důležité stanici diluviálních pralovců u Předmostí nedaleko Přerova. Vedle ohromného množství mamutích kostí a zubů zjistil zde i mnoho zbytků jiných zvířat; z pozoruhodnějších nálezů jsou stoličky mamutích embryí a lebka pižmoně. Nejproslulejším Maškovým nálezem byl však společný hrob asi 20 diluviálních pralidí a to 5 koster dospělých mužů (nejstarší podle Matiegkových výzkumů byl mezi 40 — -50 roky), 3 kostry dospělých žen, 2 dívčí kostry (ve věku 10 — 12 a 15 — 16 let), 7 dětských koster (vesměs pod 10 roků) a konečně 3 drobné kostřičky kojenců (2, 4 a 6 měsíčních). I o Předmostí vydal Maška několik důležitých spisů. K umělecké tvorbě předmostského pračlověka se vztahuje Maškova práce Soška mamutí z Předmostí (La statuette de mammouth de Předmost — spol. s H. Obermaierem a H. Breuillem). Sošku našel však jiný zasloužilý moravský badatel Martin Kříž. Z ostatních Maškových výzkumů nutno vzpomenout jeho objevů u Ondratic (psal o nich společně s H. Obermaierem), v Šošůvce a v mladečské jeskyni u Litovle. Z jeho souborných spisů je důležitá mimo jiné monografie Der diluviale Mensch in Mähren, v níž přehledně referuje o paleontologickém, paleoethnologickém a prehistorickém výzkumu Moravy až do r. 1886. Maška se hojně zúčastňoval vědeckých sjezdů doma i v cizině a na všech proslovil významné přednášky. Byl v osobním i písemném styku skoro se všemi zahraničními badateli, kteří si vynikajícího, ale skromného badatele velmi vážili. Bohatý literární odkaz je základní důležitosti pro studium tvorstva moravského diluvia a velikým i cenným příspěvkem pro poznání diluviálního člověka a jeho kultury vůbec. Maška zemřel v únoru 1916.
Vedle těchto nejvýznamnějších badatelů, pracujících hlavně v zemích naší vlasti nebo v zemích býv. Rakousko-Uherska, může se česká paleontologická věda pochlubiti i badateli, kteří věnovali celý nebo skoro celý svůj život geologicko-paleontologickému výzkumu krajů, velmi vzdálených od jejich otčiny. Z řady těchto mužů vzpomínáme pouze dvou, dobře známých hlavně v anglickém vědeckém světě. Je to především Ferdinand Stoliczka, jeden z nejvýznačnějších českých cestovatelů a vědců, známý více v cizině, zvláště v Anglii, než u nás. Narodil se r. 1838 v myslivně Zámečku u Kroměříže na Moravě, kde jeho otec byl arcibiskupským nadlesním. Pocházel z dobrého hanáckého rodu Stoličků; změna „č“ v „cz“ byla způsobena duchem tehdejší doby a výchovou na tamních školách. Po středoškolských studiích v Kroměříži odešel na vídeňskou universitu, kde se oddal hlavně studiu geologie a paleontologie. První vědecké práce Stoliczkovy týkají se křídových plžů a miocénních mechovek z alpských oblastí; uveřejnil je v době, kdy byl členem býv. říšského geologického ústavu ve Vídni. Hlavní a nejvýznačnější činnost vyvinul však až v Indii, když se stal členem (paleontologem) Geological Survey of India v Kalkutě. Z řady výprav uveřejnil mnoho nových přírodovědeckých poznatků. Z paleontologických spisů založily mu vědeckou slávu hlavně monografie o křídové zvířeně již. Indie (Cretaceous fauna of Southern India, Pal. Indica, I. The Ammonitidae, 1861 — 65, II. The Gastropoda, 1867 — 68, III. The Pelecypoda, 1870 — 71, IV. The Brachiopoda, Ciliopoda, Echinodermata, Corals etc., 1872 — 73). V červnu 1874 zemřel v Murghi pod Karakorumským průsmykem, mlád, uprostřed pilného bádání na výzkumné cestě. Indoanglická věda na znamení smutku a obdivu postavila nad jeho hrobem žulový obelisk a nápisy na něm hlásají úctu a vděčnost k vykonané práci tohoto nadšeného a pilného Moravana, spícího svůj věčný sen daleko od vlasti ve stínu himalajských hor. Hlavní vědecký význam Stoliczkův spočívá v detailním průzkumu geologickém, paleontologickém i geografickém, které následovníky byly a jsou jen doplňovány. Stoliczkovy spisy jsou až dodnes základem geologicko-paleontologických vědomostí o krajích vnitroasijských, které studoval.
Druhý byl Otakar Feistmantel, který ač povoláním lékař, přece jen kráčel v šlépějích svého otce Karla Feistmantela (1819 — 86), který proslul hlavně prvním soustavnějším výzkumem květen středočeských pánví. Jeho syn Otakar narodil se r. 1848 v Staré Huti u Berouna v Čechách. Pracoval skoro ve všech kamenouhelných pánvích Čech a souborné dílo o nich uveřejnil r. 1874 (Versteinerungen der böhmischen Kohlenablagerungen). Světové jméno a význam přinesly mu však teprve spisy o permokarbonských květenách asijských, australských a afrických. Zpracování květeny, z Austrálie mu zaslané, vyneslo mu na světové výstavě v Melbournu čestný diplom a bronzovou medaili a pak i vybídnutí, aby nastoupil místo paleontologa při Geological Survey of India v Kalkutě (po zemřelém Stoliczkovi). Feistmantel místo přijal a pobyl v Indii od r. 1875 až do r. 1883, kdy byl povolán za profesora mineralogie a geologie na českou techniku do Prahy. V Indii studoval Feistmantel permokarbonskou květenu v horách Ražmahalských, v uhelných pánvích bengálských, navštívil ostrov Elephantu a mnohé indické krajiny. Z těchto svých cest uveřejnil mnoho pojednání o indické floře gondwandské a to v Memoirs of the Geological Survey of India; v těchto spisech probral i stratigrafické poměry indického permokarbonu. Všechny tyto Feistmantelovy spisy o stratigrafii indického permokarbonu a jeho květeně patří k dílům základní důležitosti. Neméně důležité jsou spisy o permokarbonské květeně australské a tasmanské (Uhlonosné útvary v Tasmanii a Geological and palaeontological relations of the Coal and Plant bearing beds of Palaeozoic and Mesozoic age in Eastern Australia and Tasmania) a o květeně z útvaru Karoo v Africe. Feistmantel zabýval se též výzkumem české křídové květeny; zde však nevykonal tolik, co ve výzkumu květen permokarbonských. Zemřel v březnu r. 1891 v Praze.
K těmto vzpomenutým, o paleontologickou vědu tolik zasloužilým badatelům dlužno přiřadit i jednoho z největších paleontologů vůbec, upřímného přítele českého národa a ušlechtilého mecenáše pražského Národního musea. Byl to geniální Joachim Barrande, který zasvětil celý svůj život výzkumu fosilního tvorstva ze středočeského paleozoika, o němž napsal veliké dílo základní důležitosti, jež nejen jeho jméno, ale i středočeské paleozoikum proslavilo po celém světě. Joachim Barrande, narozený roku 1799 v Saugues (dept. Haute-Loire), vystudoval v Paříži Ecole des ponts et chaussées, byl vychovatelem synů vévody z Bordeaux (pozdějšího hraběte Chamborda) a když se tento potom usadil v Rakousku, stal se správcem jeho jmění. Brzy po příchodu do Prahy začal se zajímat o zkameněliny z okolních lomů, o kterých zde bylo tehdy pramálo známo a o nichž seznal, že podobné popsali z Anglie z útvaru silurského Murchison a Sedguik. I oddal se studiu geologie a paleontologie a stále se množící zdejší nálezy nových krásných zkamenělin vnukly mu myšlenku, vydati o nich veliké vědecké dílo. Té snaze věnoval se po celý další život až do své smrti r. 1883. Jeho hlavní dílo Système silurien du centre de la Bohême, jehož první svazek vyšel r. 1852, je obsahem i rozsahem největší paleontologické dílo, pocházející od jednoho autora. Za života Barrandova vyšlo 24 svazků, které čítají 4320 stránek textu 4˚ a 1125 tabulí; popsáno je tu přes 3500 druhů fosilní fauny a dílo samo je nepostradatelným pramenem pro studium útvaru kambrického, silurského a "devonského vůbec. Svou ohromnou sbírku odkázal Národnímu museu v Praze, kdež je dosud předmětem studia domácích i cizích odborníků, z nichž někteří v jeho díle pokračovali, někteří je pak doplňují. V tomto díle i v četných menších publikacích snesl Barrande též mnoho dat a pozorování z oboru geologie staršího paleozoika Čech, takže jeho t. zv. „silurská pánev“ (přibližně mezi Prahou a Rokycany) čili t. zv. Barrandien se stal geologům a paleontologům celého světa klasickým územím pro studium kambria, siluru a devonu.
Jaroslav Perner