Bílé peníze Vladislava II. Jagellonského Stručný úvod do problematiky
Za vlády Vladislava II. Jagellonského (1471–1516) se v roce 1483 v kutnohorské mincovně začalo s ražbou nového nominálu, a to bílého peníze.
Tato mince se následně, s určitými přestávkami, razila po dobu více než 130 let až do období protihabsburského stavovského povstání (1618–1620).
Přestože se mincovnictví Vladislava II. Jagellonského těší poměrně značnému zájmu numismatiků, pro jeho bílé peníze to neplatí. Ty stojí jednoznačně ve stínu
Vladislavových pražských grošů. Z tohoto důvodu nepřekvapí, že současná věda postrádá jejich moderní komplexní typologický rozbor, který nahrazují sice kvalitní, ale v ně
kterých ohledech zastaralé práce Karla Castelina. Navzdory jeho publikovaným příspěvkům se při popisech pozdějších nálezů setkáváme nezřídka jen s informací o počtu bílých
penízů v daném souboru, aniž by jim byla věnována nějaká další pozornost. O určitý koncepční posun ve studiu bílých penízů se dále pokusili již jen Jaroslav Šůla a Karel Peukert a nověji se jim věnoval Jiří Chvojka.
Již Emanuel Leminger konstatoval, že s ražbou bílých penízů, označovaných také jako denáry české, se započalo v pondělí před sv. Řehořem čili 10. března roku 1483. Jakost nového nominálu byla stanovena na sedm lotů (438/1000) a jeho hodnota na jednu sedminu pražského groše, resp. na dva malé (černé) peníze. Jako tyto nejstarší bílé peníze jsou v literatuře tradičně uváděny dvoustranné mince, které na lícní straně nesou obraz českého lva.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2014.
HERALDIKA NA MINCÍCH A MEDAILÍCH (16) Koalice oltáře a trůnu
Sestup katolické církve po schodišti společenského významu, započatý koncem 18. století, pokračoval.
Vývoj směřující k sekularizaci se v druhé polovině 19. století zdál nezvratný, zejména ve většině západoevropských zemí. Shodou různých okolností se tento trend uplatňoval ve střední Evropě trochu jinak.
„...Pane, dej mi sílu, abych dokázal čelit neznabohům a ochránit tvou církev...“ Z kaple se ozývaly úryvky šeptané modlitby. Několik bezesných listopadových nocí roku 1848 dovedlo modlícího se člověka k pocitu bezmoci a zoufalství. Hrabě Giovanni Maria Mastei – Ferreti, který jako papež už dva roky užíval jméno Pius IX., zažíval chvíle velké životní zkoušky. Byl v obležení povstalců v paláci Qurinal. K boji proti útočníkům neměl prostředky a pasivní obětí se stát nechtěl. Nazítří v převlečení uprchl na jih, daleko od Říma, kde byla mezitím vyhlášena republika. Z Neapole pak požádal císaře o pomoc proti osnovatelům krvavé revolty. Dostalo se mu jí. Rok 1848 byl osudný nejen pro rakouského císaře, ale i pro papeže. Pius IX. byl na stolci sv. Petra už dva roky a svou tolerancí vzbuzoval naděje světských liberálů a církevních modernistů. Šok z revoluce ho však radikálně a na celý život proměnil. Od zmíněného roku, už jako přesvědčený konzervativec, blokoval, brzdil a zatlačoval až do konce svých dnů. Rychle se tak dostal na pozice sil, které po roce 1848 ovládly habsburskou monarchii.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2017.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
