Wiener Währung 200 let od zavedení vídeňské měny
František1, nejstarší syn císaře Leopolda II. (1790–1792) nastoupil
vládu po náhlém úmrtí svého otce 1. března 1792.
František1, nejstarší syn císaře Leopolda II. (1790–1792) nastoupil vládu po náhlém úmrtí svého otce 1. března 1792. Bylo to v době francouzské revoluce a první polovinu jeho vlády provázely dlouhotrvající a vyčerpávající válečné konflikty (války s Francií proti její vojenské expanzi), které byly pro Rakousko spojeny s bolestivými územními ztrátami a se stále se zhoršující hospodářskou situací.
Tyto události byly pochopitelně provázeny neustále se zvyšující potřebou peněz na válečné potřeby. Rakouský stát svá vydání financoval vydáváním (tištěním) stále většího množství nekrytých papírových peněz. Pohromou pro rakouské finance byly především reparace po prohrané válce s Francií roku 1809. Od poloviny roku 1810 kurz bankocedulí nezadržitelně padal. Obrovské vládní výdaje spjaté s napoleonskými válkami směřovaly zemi zákonitě ke státnímu bankrotu. Měnovou reformou ze dne 20. února 1811, vyhlášenou 15. března, byla snížena hodnota bankocedulí emitovaných v roce 1800 a 1806 a dílčích měděných mincí na pětinu, což znamenalo, že za 100 zlatých v bankocedulích se platilo 20 zlatých v nové měně – nazývané vídeňská. Stát tak odepsal 80 % svých dluhů na úkor obyvatelstva. Tento drastický postup způsobil na dlouhou dobu nedůvěru obyvatelstva v papírové peníze. Státní bankrot tedy byl vyhlášen 15. března 18112 a měl pro monarchii a její obyvatelstvo velmi neblahé důsledky.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2012.
HERALDIKA NA MINCÍCH A MEDAILÍCH (9) Církevní aristokracie
Katoličtí preláti svými zakázkami rozvíjeli barokní formy ve všech sférách výtvarného umění.
Nezadali si přitom se svými středověkými předchůdci, kteří, stejně intenzivně, podporovali výtvarné umění své doby. Baroko se u nás markantně projevilo i na mincích a medailích vysokých církevních hodnostářů, jejichž jména už většinou nebyla česká.
Biskupský palác v Olomouci byl pro zdejší měšťany stále ještě novostavbou, když před ním roku 1694 zastavily tři kočáry. Z prvního, s vévodským erbem na dvířkách, vystoupil bledý chlapec, kolem kterého se ihned shlukla početná skupina štolbů, komorníků a tajemníků. „Tohle je opravdu nový pan koadjutor?“ šeptali si sloužící z biskupského paláce. Ti zasvěcení je nenechali na pochybách, bylo tomu skutečně tak. Pomocný biskup olomoucký, Karel Josef Johann Lotrinský, se právě ujímal svého dalšího úřadu. Bylo mu čtrnáct let.
Barokní biskupové a arcibiskupové reprezentovali katolickou církev, tedy nadnárodní, centrálně řízenou organizaci, s pevným místem v mocenské struktuře Evropy. Nebyl důvod, aby pocházeli ze země, kde zastávali úřad. V Českém království, ve kterém ještě doznívala rekatolizace, byl jejich cizozemský původ spíš žádoucí. Monarchie se už stabilizovala ve své absolutistické podobě a propojování světské a církevní moci vyplývalo ze situace. Docházelo k němu sice již v renesanci, ale v 17. století, v zemích s dominancí katolické církve, patřilo k dobových charakteristikám.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2015.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
