Zlato Mince

Expanse spisovné Češtiny od 14. do 16. stol.

Expanse spisovné Češtiny od 14. do 16. stol


Ve středověku se stala ve slovanském světě kromě starší již církevní slovanštiny jedině čeština skutečně rozvinutým spisovným jazykem, vládnoucím dostatečnou zásobou speciálních prostředků pro své zvláštní úkoly jak umělecké, tak odborné. Již za vlády posledních Přemyslovců vyspěla ve vhodný nástroj básnického tvoření a nabyla jisté schopnosti pro právní formulaci. Za vlády Lucemburků pak dosahuje již skutečné virtuosity v mnohostranném uměleckém tvoření, dobře se uplatňuje i v próze náboženské a naukové, postupně si vytvářejíc příslušné odborné termíny, a formuje se v přesný jazyk, vhodný pro potřeby administrativně právní. V následujícím období husitském se pak rozšiřují značně vrstvy, které jsou nositeli spisovného jazyka.

Mocenské postavení českého státu za posledních Přemyslovců a za Lucemburků a spojený s ním kulturní rozmach českých zemí podporoval ovšem tento vnitřní růst spisovné češtiny. Úměrně s tímto mocenským postavením státu vzmáhá se také pole její působnosti do šíře, zabírajíc především celé vlastní území státní. Směrem k východu její prestiž dokonce stoupá: na Opavsku se stává všechno úřadování dříve českým než v Čechách a na Moravě a v letech 1420 — 30 jsou knihy opavské úplně české. Hranice českého státu se však v průběhu 13. a 14. století značně mění a dočasná moc posledních Přemyslovců je také občas překročuje. Béřeme-li za základ země koruny české, jak je ustálil Karel IV., vidíme, že čeština v nich přesahuje hranice etnické, slabě sice v Lužicích, kde hlouběji zasáhla teprve v době reformační, silně zato a hluboko v polském Horním Slezsku. Tam jsou sice české zápisy již v 13. století, ale působení češtiny tam bylo zesíleno zvláště připojením k zemím koruny české r. 1355. čeština v Horním Slezsku postupem doby na čas zastavuje germanisaci a v 15. století se stává jazykem písemného styku úředního i soukromého. Vůbec se Horní Slezsko polské stává výpadní branou pro působení české kultury a českého jazyka na polské prostředí. Avšak čeština překročila hranice zemí koruny české i ve funkci jazyka administrativně právního, ač této funkce nabývá doma poměrně pozdě: stává se v 15. století úředním jazykem i v polském území za oněmi hranicemi, zvláště na Zátorsku a Osvětimsku. Od 15. století se užívalo stále hojněji spisovné češtiny také v Uhrách, a to nejen na Slovensku, kde se od poloviny toho století stala čeština běžným jazykem listin, smluv a městských knih, nýbrž zčásti i v samém centru Uher, zvláště při dvoře krále Matyáše, vrstevníka a protivníka Jiřího z Poděbrad, jak to dosvědčuje jeho korespondence.

Okruh působnosti češtiny ve funkci administrativně právní byl však v uvedených oblastech předstižen časově i rozsahem působením češtiny náboženské a literární v úloze jak umělecké, tak odborně naukové. Toto působení zasáhlo celé Polsko a spisovný jazyk český v těchto svých funkcích i v úloze administrativně právní měl tam dokonce rozhodný vliv na vytváření spisovné polštiny a jejich prostředků a zčásti působil i na jazyky ruské, resp. na jejich spisovnou formu církevněslovanskou, do níž přímo i nepřímo pronikaly jazykové prostředky české v rámci unie polsko-litevské. K jižním Slovanům pronikala spisovná čeština v tomto období jen episodicky na konci 14. století a počátkem století 15., zanechávajíc stopy v církevněslovanském jazyku písemnictví charvátskohlaholského v překladech z české duchovní literatury.

Vliv českého prostředí na vytváření kulturních prostředků jazyka polského začal se již dávno před dobou, o které zde mluvíme, neboť začal v 10. století přijetím křesťanství v Polsku. Polská náboženská terminologie křesťanská byla s malými výjimkami přejata celá z Čech, ale značný podíl na ní má ještě staroslověnština české redakce, která se, jak bylo vyloženo již na jiném místě tohoto sborníku, v 10. a 11. století šířila z Čech. České působení na polskou terminologii náboženskou se však nikterak neomezilo na toto období církevněslovanské. Přešel do ní skoro i veškeren pozdější přínos český, staroslověnštině již cizí, jak ukazují polské názvy, jako adwent, byrzmowanie, dziekan, kacerz, kapla, kielich, klasztor, nieszpor, ofiara (stpol. též ofiera), pacierz, pielgrzym (poutník), proboszcz, przeor, szatan, żak, żałm, żałtarz; dziw, dziwny (zázračný), sbožny a j., vesměs shodné s příslušnými českými názvy, přejatými do češtiny z latiny nebo němčiny anebo v ní vzniklými; v staré češtině bylo též kelich, páteř (otčenáš), pelhřim (poutník), pře(v)or, šatan, divný s významem zázračný.

Rovněž tak pozdější české přetváření názvů původem staroslověnských se v polštině projevuje týmž etymologickým přeskupováním jako v češtině. Tak je za stsl. blagosloviti pol. błogoslawić jako v češtině blahoslaviti (spojením se „sláva“) a za stsl. raz(d)řěšiti je v pol. rozgrzeszyć jako v č. rozhřěšiti spojením s grzech, hřiech.

Nepřestalo se však na pouhém vytvoření polské terminologie náboženské na podkladě českém, její souvislost s českým prostředím neustávala a v polštině se obrážejí i pozdější změny české terminologie. Tak místo staršího pop nastupuje pro kněze slovo ksiądz podle užívání českého, v němž název kněz vytlačil starší slovo pop; rovněž nahrazování slova Hospodin pro Boha slovem Pán proniká do polštiny; vedle starších českých názvů tvořec, tvořitel, souvisících ještě s tradicí staroslověnskou, přešlo pak do polštiny nejen slovo stvořitel, ustálené pro pojem creator ve 14. století, ale dostal se do polštiny ještě i mnohem pozdější výraz tvůrce (pol. twórca). Do Polska pronikají v podobě, zřejmě napodobující české vzory, i názvy, charakteristické pro české reformní hnutí, jako šwiętokradztwo, świętokupstwo.

Avšak nejen náboženská terminologie polská byla pod vlivem českého prostředí dávno před působením literatury české. Do polštiny pronikaly z jazyka českého ještě před literárním působením češtiny také patrně již názvy z jiných oborů života kulturního a civilisačního, zvláště názvy týkající se života městského a rytířského, jako miasto pro urbs, civitas, pokoj, komora, komnata, młyn, pałac, pierz, barwa, pancerz, możdzierz, rycerz, koruna, rzysza (později rzesza), burda pod. Byla to sice převahou slova původu nečeského, ale přicházela do polštiny prostřednictvím českým. Náleží sem také již asi některé názvy právní a státní, které uvádím až v další souvislosti. Je vůbec těžko určovat, který název přesel do polštiny před koncem 14. století, ale přece někdy najdeme známky raného přejímání. Uvedli jsme výše na př. pol. pierz podle stč. peř, ale toto stč. peř bylo záhy, již v 14. století, nahrazováno v češtině formou pepř, která rovněž pak přešla do polštiny; slovo miasto v uvedeném významu je zase v nejrůznějších nejstarších polských památkách, tedy to bylo již zřejmě slovo v polštině vžité; název biernia podle stč. berně můžeme konečně přímo klást do dob Kazimíra Velikého.

Přesněji lze stanoviti předliterární vliv český na vlastních jménech. Tak z 13. stol. jsou doložena u Poláků česká jména, jako Dziwisz a Strachota, anebo české hláskové varianty jmen, jako Bożuta, Dorzuta, Cieszuta, Siedluta vedle jejich polské formy s ę (Bożęta atd.), od 12. stol. nalézáme tvar i Władysław vedle polské formy Włodislaw a pod. Stará jsou rovněž místní jména s českou podobou, jako Wratisława.

Když na polský jazyk působilo již od 10. stol. nepřetržitě české jazykové prostředí terminologií některých oborů, je snadno pochopitelné, že mnohem silněji působil pak vyvinutý spisovný jazyk český, zvláště v době lucemburské a husitské. Jeho vliv šel ruku v ruce s mocným kulturním a politickým vlivem českým jak na polské Horní Slezsko, náležející od r. 1355 mezi země koruny české, tak s mocným kulturním působením Prahy na tehdejší Krakov. Kazimír Veliký se upřímně obdivuje činům Karla IV. a napodobí jej, zvláště po své návštěvě v Praze r. 1356: jako Karel IV. Nové město pražské zakládá u Krakova Kazimierz a uvádí do něho z Prahy augustiniány, napodobí Karlovy reformy v administrativě a v soudnictví a podle pražského vysokého učení se snaží založit studium generále v Krakově. Pokračování této pražské orientace u dvora krakovského vidíme pak zvláště jasně za panování Jadwigy a jejího chotě Vladislava Jagella. Oba jsou v zřejmém spojení s kulturním střediskem pražským: r. 1390 povolávají do Kleparz u Krakova slovanské benediktiny ze známého slovanského kláštera v Emauzích na Novém městě pražském; královna Jadwiga zakládá r. 1397 v Praze kolej pro studenty z Litvy; na krakovskou universitu, kterou se podařilo Jagellovi obnoviti a rozšířiti, přichází mnoho profesorů, kteří dříve působili nebo studovali v Praze; je mezi nimi nejen krakovský rodák Matouš z Krakova, nýbrž také Jan Štěkna a jiní. Na dvoře Jagella i jeho choti jsou knězi z Čech častými a vítanými hosty: mnich Jeronym Pražský, jenž měl pak vynikající účast při pokřestění Litvy, je zpovědníkem a kazatelem Jagella, který vůbec má v oblibě české kněze; cisterciák Jan Štěkna, profesor pražského učení a kazatel betlémské kaple, je dvorním kaplanem Jadwiginým; jej spolu s Křížem, známým donátorem betlémské kaple, ustanovuje Jadwiga za prokurátory uvedené koleje v Praze. Jiný pražský učený theolog Heinrich z Bitterfelda dedikuje Jadwize své dílo. Je z toho vidět, že krakovský dvůr měl přímé styky s prohloubeným cítěním náboženským, které se tehdy v pražském prostředí rozvíjelo jako předchůdce českého reformního hnutí náboženského. Nesmíme zapomínat ani na to, že pražským vysokým učením procházelo mnoho Poláků.

Není v této souvislosti jevem nahodilým, že první větší zachovalá památka jazyka polského, žaltář floriánský, byla psána v kladském klášteře Mons Mariae, založeném Arnoštem z Pardubic, který tam uvedl augustiniány z Roudnice: jejich klášter roudnický stejně jako pozdější jihočeské byly v Čechách důležitými středisky literárního a uměleckého snažení. S tímto klášterem kladským měli dobré osobní styky Jagello i Jadwiga a staropolský žaltář, vzniklý v něm zřejmě pod vlivem překladů českých, které zanechaly v polském tekstu stopy v četných bohemismech, byl psán patrně právě pro Jadwigu. Není také nahodilé, že v latinské postile Jana Štěkny čteme polskou píseň o narození Páně Zdrów bądź królu anielski, přeloženou z češtiny. Již tyto dva příklady mluví jasnou řečí o mocné opoře české literárních počátků polských.

Připomeňme k tomu dále, že v polských knihovnách jsou z tehdejší doby latinské rukopisy pocházející z Čech a že se tehdy dostalo do Polska anebo i tam vzniklo dosti rukopisů českých. Tak ve vilenské knihovně krále Zikmunda byla česká bible a český překlad z Jana Zlatoústého, rukopisy královny Jadwigy uvedené Długoszem byly patrně spíše české než polské, později — r. 1519 - se v Polsku opisuje česká Kronika trojánská a dodnes polské knihovny obsahují české rukopisné bible, kázání, sbírky modliteb i veršované skladby české. V jednotlivých památkách jazyka a literatury polské vidíme nesčetné bohemismy. Mnoho z těchto památek je překladem, parafrází a někdy jen nedokonalým popolštěním českých vzorů. Vidíme také hojné a stálé bohemismy v postupně se rozvíjejícím spisovném jazyce polském. Z toho všeho je zřejmé, že pozdější přímá svědectví ze 16. století o přednosti, dávané češtině v Polsku, platí jistě i pro tuto dobu a že českou literaturu a český spisovný jazyk nikterak nevytlačily z oblíbenosti ani počátky tvoření v jazyce vlastním.

Probíráme-li bohemismy, které se stávají již tehdy takřka stálým a trvalým majetkem spisovné polštiny, vidíme, že z češtiny přejímala polština především odborné názvy kulturního a civilisačního života, kterých potřebovala pro úlohy spisovného jazyka. Jsou to názvy náboženské a theologické i jiné odborné (ze školství, lékařství, botaniky a j.), jako cielesieństwo (tělesenstvo), dowód (argumentum), duchowieństwo, nabożeństwo, podstata (substantia), postawa (forma), sprawiedliwy, sprawiedliwość, pokryciec a j. v oboru theologickém, bakalarz, mistrz, szkoła ve školském životě, dále obecně kulturní termíny, jako niżádny, obywatel, snażny, skutek, społek, ustawiczny a j. Mnoho názvů právních a administrativních je původem českých, jako biernia, iściec, iścina, istota, istotny, komornik, list (dokument), nastojcie (z něhož později vznikla pol. interjekce niestocie, niestoty, niestety), odwiesć się, odwód, oprawca a poprawca, pole (souboj), pokuta, popłatek, powód (žalobce), rzecznik, wlożyć, wkładać (srov. stč. termíny: berně, jistec atd., komorník, list, nastojte, odvésti, odvod, oprávcě, popravcě, pole, pokuta, poplatek, póvod, řečník, vkládati, vložiti). Za doby husitské přibývají pak české názvy vojenské, jako hasło, hakownica, chorohewny, kus, pisczala, rucznica, tesaczek, walny a j. Z Čech přišlo i dosti názvů zeměpisných, jako Rakusy, Wideń, Uhry i Wuhry a j.

K speciálním prostředkům jazyka spisovného jakožto jazyka kulturního náleží i celý přejatý typ tvoření adjektiv, vystihující význam latinských adjektiv na -bilis, na př. czytelny, nieskazitelny, śmiertelny a pod., a spojky, jako příčinné poniewadż a vysvětlovací toczuż. Avšak spisovná tehdejší polština se počešťovala i tam, kde nešlo o novou zásobu jazykových prostředků; dávala českou hláskovou podobu i domácím slovům polským. Užívá často českého h místo pol. g, jako hardy, hańba, hojny, u a a (e) místo polských nosovek, na př. husto, okrutny, smutek vedle gęsto, okrętny, smętek a skarady, masarz, szczescie a j., ’e, místo pol. ’o, nebo ’a, jako na př. v příčeštích trpných na ’en, místo na ’on, jako zwolena, slawiena, dále dziełać, nadziełać a p., slabiky -ra-, -la- uvnitř slov místo pol. ro, ło, na př. straž, brana, wladać. Konečně stpol. literární formy stažené u přivlastňovacích zájmen, jako twego, twemu, jsou také jen bohemismy. Takové přizpůsobování polštiny k češtině odlišuje literární její formu i v samé polské zásobě slov a tvarů od jazyka lidového; užívá se proto těchto jevů jako znaků vyššího jazyka zvláště v tvoření básnickém.

Rozšíření češtiny v Polsku a její vliv na spisovnou polštinu pokračoval i v době humanismu a reformace v 16. stol.; podporovaly je společenská móda, knihtisk i pronikající reformace.

Výmluvným dokumentem toho, jak čeština byla tehdy v Polsku společenskou módou, jsou zvláště místa Ł. Górnického ve spisku Dworzanin polski z r. 1566, kde mluví o užívání češtiny v Polsku: „a časem druhý (Polák), ačkoli nebude v Čechách, i jedno že hranici Slezskou přejede, to již jináče nebude chtíti mluviti, jedno po česku, a čeština, ví to bůh, jaká bude. A jestli mu řekneš, aby svým jazykem mluvil: to povídá, že zapomněl anebo že mu se přirozený jazyk pravdivě hrubý vidí: ... na konec i s tím na plac vyjede, že skoro každý v polském jazyku řečník českých slov užívá“ (cituji podle překladu Jungmannova), ale sám pak dále Górnicki doporučuje dvořenínu pro výmluvnost přejímati do polštiny česká slova: „Pravda to jest, kdyby slova polského nebylo na tu věc, kterou by Polák okřtíti měl, aneb v přetlumačení z jednoho jazyka na druhý potřeboval by cizího slova: netoliko nehaním, ale z tak podobného mluvě naší jazyka, jaký jest český, vzíti mu dovoluji. Tak to podobně naši řečníci polští slavní činili — “ a dále „když dvořenínovi slov polských nestane, dobře učiní, že půjčí z českého jazyka rychleji než z druhých, a to proto, že již sám u nás jest vzácný a počítaný za nejčistší.“ Jasné doklady tohoto vypůjčování českých slov vidíme u tehdejších spisovatelů, na př. u nejvýznamnějšího autora oné doby, Mikuláše Reje z Nagłowic. Slova z češtiny přejatá jsou u něho především slova kulturní, jako dufać, dufanie, fałesznik, fałeszny, jeden każdy, pochop (srv. stč. pochop = pochopení), pokryciec, pokrytość, pokrytstwo, pokus, pokusa, poruczenie, poruczeństvo, przetwora (stč. přetvora = přetvoření), przypadek, skusic, šmiertelny, nieémiertelnosč, spolek, spoleczny, upełny, wzminka (stč. zmínka = připomenutí) a m. j., dále obecná slova konversačního jazyka, jako blesk, krotochwila, kulhać, litować, put, zamutek a m. j. Slova taková se z valné části nevyskytují teprve u Reje, nýbrž jsou starší, jako zvláště všechny české termíny právní a vojenské, s nimiž se u něho setkáváme, a také nejsou na něho omezena. V tiscích z první poloviny 16. století se napořád setkáváme s bohemismy mezi základními slovy frazeologickými, jako hnet, lehki, szczeszcie, tahnać, żadny (nullus) a pod., nehledíme-li ani k obvyklé zásobě českých slov abstraktních a odborných. Na př. v překladu spisku Erazma Rotterdamského o jazyku, tištěném r. 1542, nalézáme hnet, niemam zato, przywłaszczać, posledz, mienić a j.

Reformace polská vidí pak nejen v české myšlence, nýbrž i v jejím jazykovém rouchu svůj vzor a vědomě se opírá ve výrazových svých prostředích o češtinu, jak to teoreticky formuluje na př. Jan Malecki ve své Obraně z r. 1547: „Nikdo nemůže svaté Písmo překládati do polštiny správně a přesně bez přispění češtiny a českých překladů Písma; . . . kdo nezná česky, nebude dobře mluvit po polsku; mohu ti uvésti mnoho latinských názvů, které žádný Polák správně a přesně polsky nevyloží, ledaže umí česky, na př. pius, impius, beatus, benedictus, gloria, laus . . .“ A v literatuře tohoto hnutí setkáváme se nejednou s jazykem prostě smíšeným z češtiny a polštiny.

Toto rozšíření češtiny v Polsku a její neustálé působení na jazyk domácí přestává teprve koncem 16. století a v 17. století vzalo ovšem za své. Český přínos tím však nebyl ze spisovné polštiny odstraněn, ten v ní zůstal podnes. Na první pohled jej prozrazuje v polské zásobě slovní české ,h‘ u řady slov jako hardy, hojny a j., české ,u‘ místo polské nosovky ve slovech, jako smutek, smutny (v stpol. bylo ještě také smętek, smętny), česká skupina -ła- místo pol. -ło- ve slovech, jako własny, władać a pod., přehlasované české ,i‘ místo polského ,u‘ ve slovech, jako litosč, litować, zlitować się a j., přípona -tel a -telny ve slovech, jako obywatel, śmiertelny a j. Do českého přínosu náleží i některá zcela běžná slova frazeologická, jako wnet místo staršího hnet a interjekční niestety, jež bylo vyloženo výše. Vůbec ze slov výše uvedených — nehledíme-li k dokladům z Reje a k části termínů právnických a vojenských — valná většina dosud v polštině žije. Ba stává se dokonce, díky nepřetržité tradici spisovné polštiny, že se v ní zachovalo podnes leckteré slovo staročeské, které v češtině samé zmizelo nebo změnilo význam, jako dowód (důkaz), iściec,odwód, pacierz, pielgrzym, pochop, postać (podoba), przypadek (případ) a j.

Šíření českého jazyka, literatury a kultury vůbec v Polsku, o němž jsme právě vykládali, nezasahovalo ovšem toliko vrstvu etnicky polskou, nýbrž od dob Jagellových, tedy již od samého konce 14. století, celý tehdy vzniklý polsko-litevský stát a pod mocný český vliv přímý i nepřímý se tak dostalo i ruské jeho osídlení. Postupným pak rozšiřováním polsko-litevského státu na území východoslovanské, jež vrcholí lubelskou unií r. 1569, kdy východní jeho hranicí se stává na čas území smolenské, černihovské, kijevské a Záporoží na Dněpru, roste i okruh, kam vliv český mohl snadno zasahovati.

Vliv český v těchto východních krajích byl posilován tím, že mezi nimi a Čechami existovaly také styky přímé. Již v 14. století se setkáváme na pražské universitě s několika jmény ruskými a naopak zase Češi přicházejí i do východních oblastí polsko-litevského státu. Působila tu i účast východních Slovanů na kulturním životě v Krakově samém. Příznivé pak podmínky právě pro jazykový a literární vliv český v těchto východních oblastech vytváří jednak neznalost latiny, jednak vzrůstající snaha vyrovnávati se se západními poměry kulturními i sociálními (zvláště na př. vytvářením života městského). Dobré auspicie v samých počátcích tohoto vlivu dávají sympatie husitského hnutí k pravoslaví, proklamované zvláště za návštěvy přítele Husova Jeronyma Pražského v Polsku r. 1413, a úsilí získat příslušníka litevské dynastie za krále českého a obhájce kalicha. To obojí dochází odezvy v poslání Zikmunda Koributoviče do Prahy a ve vypravení vojenské pomoci právě za význačné účasti haličské šlechty.

V celé této souvislosti nepřekvapuje, že nacházíme již ve století 14. a počátkem století 15. v západoruských a zvláště haličsko-volyňských právních dokumentech, psaných církevněslovanským jazykem místního zabarvení, právní formulace západoslovanské, v kterých, poněvadž jde o dobu, kdy v Polsku samém ještě latina neustupovala v administrativě polštině, lze patrně viděti přímý vliv český. Týká se to na př. termínů našimъ listomъ (1393), věnovalъ (1398), ne vymenivaja, menovanaja (1433) a j. Nepřekvapí, že František Skorina tiskne počátkem 16. století první své tisky běloruské v Praze, ani že při překladu biblického textu užívá bible české. Stejně je pochopitelné, že se dostaly české rukopisy a pak tisky do tehdejších ruských knihoven. Snadno si konečně vysvětlíme, proč máme v ruské literatuře několik překladů českých děl, pořízených snad i přímo z češtiny, jak podrobněji o tom všem v našem sborníku vykládá stať A. Florovského. Jako při nejstarších polských překladech z češtiny, tak jde i při těchto překladech ruských v některých případech jen o zcela povrchní jazykovou adaptaci českého originálu. Poruštění je tu po stránce hláskové a tvarové hlubší než obdobné popolšťování českých textů, neboť ruská církevní slovanština měla svou tradici i normu, ale neliší se od něho po stránce lexikální a syntaktické.

I když však necháváme stranou záplavu bohemismů v doslovných překladech, které se nerozšířily, vidíme, že vůbec v jazyce tehdejších památek západoruských a pak už i zřejmě ukrajinských se vyskýtají určitá slova původem česká dosti často. Jde celkem o přínos termínů z týchž oborů, z nichž česká slova byla rovněž přejata do polštiny. Jsou to názvy náboženské a theologické, jako dovod, duchovenstvo, nabožnyj, smertełnyj, sposob, spravedlivosť, ustavičnyj, termíny právní, jako komornik, list (dokument), otpor, opravca, povod, pravo, pravomočnyj, rečnik a j., slova týkající se života městského a civilisačních pojmů, jako komnata, mesto, mestečko, meščanin, obyvateł, zamok a j. Mezi tímto západním přínosem jsou také náboženské názvy původem latinské nebo německé jako kaplan, kelich, klaštor, križ, križovali, žak a j., řada slov původu německého, jako groš, frimark, faleš, kuchnja, šelъma a j., ale i ta podle podoby zřejmě prošla českým prostředím. Zajímavou skupinku mezi nimi tvoří názvy karbanické, z češtiny tehdy přejaté do ruštiny.

Takovéto odborné názvy původem české mohly přecházeti na východ prostřednictvím polským a jistě již tehdy část jich šla touto cestou, jako později počátky písemnictví ukrajinského se spoustou polonismů přejímají i bohemismy a na př. s citáty skoro doslovnými z polského textu biblického přejímají někde vlastně znění české. Ale doslovné překlady z češtiny s pouhou povrchní adaptací jazykovou a přímé překlady z češtiny vůbec i přímé patrně působení české právní formulace činí pravděpodobným, že šlo často o přejímání bezprostřední. Takové přejímání dosvědčuje také skutečnost, že některá taková slova si zachovala český přízvuk na slabice první a nikoli polský, který by byl na slabice předposlední, jako nabožnyj, komnata. Je zcela možné a při mocenském postavení, jaké čeština v celém tehdejším polsko-litevském státě měla, i pochopitelné, že na východ mohli češtinu přinášet přímo i Poláci sami. Západnictví Kijeva a přechodná obliba polských mravů i v Moskvě v století 17. pomáhaly šířiti tento přínos i v ruštině vůbec.

Mnoho těchto slov časem zaniklo, ale některá zůstala jako trvalý přínos dodnes i ve spisovné ruštině, jako duchovenstvo, mestečko, meščanin, nabožnyj, obyvatel’, pravo, pravomočnyj, smertel'nyj, sposob, spravedlivosť. Mnoho z nich zdomácnělo jen v ukrajinisujících památkách církevněslovanských a odtud pak přešlo do ukrajinštiny, jako misto, list, palac, rečnik, statečnyj, supir, šybenyća a j.

Období reformace v 16. století, které, jak jsme již doložili, podporovalo a zvyšovalo český přínos i v Polsku, poskytlo češtině, jako významnému jazyku této myšlenky náboženské ve světě slovanském nové pole působnosti. Propagace náboženská potřebovala k svým účelům domácího jazyka i tam, kde dosud národního jazyka spisovného nebylo, a tak od poloviny 16. století vznikají nečetné památky lužickosrbské, vesměs náboženské, na jejichž jazyk měla značný vliv čeština. V nejstarší památce z nich, v překladu evangelia z r. 1548, je vliv ten snad nejrozsáhlejší. Jsou v něm nejen přejatá slova česká, která později v lužickosrbských památkách mizejí, jako almožna, kśižowaś se, mramor, nebo, neb, panceŕ, pogan, smiłowaś, spółka, sprawa, sprawowas atd., nýbrž vyskýtají se tam i slova, zachovávající českou podobu hláskovou, ač mnohdy jde o slova, která patrně měla domácí ekvivalent, jako hospoda, hospodaŕ, hńew s h místo g, roztrhła, prwny, ńepoškwrńena se slabičným českým r místo lužickosrbského ar nebo er, libiło se místo lu- a pod.

I když v ostatních náboženských písemných památkách lužickosrbských není bohemismů již tolik, přece se podstatná část jejich náboženské terminologie shoduje s terminologií českou. Ukazují to slova, která se v ní dosud udržela, jako (uvádím je ve formě hornolužické) jandźel, japoštol, biskop, djaboł, djas, duch, duša, duchowny, hody, křest, křiž, mnich, modlić so, modlitwa, nadźeja, pop, spowjedź, twórc, stworićel, zbóžny, žohnować (v evang. z r. 1548 žegnowaś) a j.

Nebyla však lužickosrbská terminologie náboženská přejata z češtiny celá. Jsou v ní také názvy přejaté přímo z němčiny, jako prědować (z něm. predigen, kázati), klóštr (z něm. Kloster), nebo z německých názvů přeložené, jako wodać (podle něm. vergeben, odpouštěti), spytowanje (podle něm. Versuchung, pokušení). Poslední dva kalky vyskýtají se shodně v nejstarším dolnolužickém i hornolužickém tekstu Otčenáše a ukazují tak zřetelně, že ani nelze mluvit o hromadném přejímání náboženské terminologie lužickosrbské z češtiny, ani nelze část českého původu jako celek posunovati do minulosti před vznik památek písemných, třebaže jednotlivé základní názvy byly patrně přejaty z češtiny již dříve; tak djabol, djas, modlitwa svědčí svou formou alespoň pro století 15. a slovo pop pro kněze pro dobu ještě starší.

Z jiných oborů lze upozorniti na bohemismus kral, doložený již v nejstarším zápise v jazyce lužickosrbském, v přísaze budyšínské z 15. století, dále jsou z češtiny slova mandźel, pan, dolnolužické ned (z čes. hned) a j. Jde tu o pochopitelné pronikání základních slov právních a nejběžnějších slov konversačních. O hlubší vliv v jiném oboru než náboženském nemohlo jít prostě proto, že se lužické srbštiny v oné době ve veřejném životě užívalo jen v kostele; i v písemnictví pronikla čeština jen do lužického písemnictví náboženského. Vliv tak pronikavý jako na východě nemohla tu čeština mít, protože v oblasti lužické nebyly dány podmínky pro vytvoření domácího jazyka spisovného. Jiným směrem zasáhl vliv jazyka českého jedině za vrcholného rozkvětu doby Lucemburků a následujícího období husitského, a to na jih do písemnictví charvátskohlaholského. V něm se setkáváme koncem 14. a počátkem 15. století s českými názvy hlavně náboženskými a obecně kulturními a i s jinými bohemismy. Zůstávají však omezeny jen na překlady z češtiny, a proto bylo o nich už promluveno ve stati o vlivu české literatury na písemnictví charvátskohlaholské. Udržel se v tomto písemnictví i mimo vlastní překlady jedině snad typ tvoření adjektiv na -teljan, jako neizglagoliteljan, nemjeniteljan inaestimabilis, neispitateljan inscrutabilis, neisledovateljan investigabilis a pod.; starý církevně slovanský typ tvoření s významem aktivním, vzniklý zadjektivisováním jmen činitelských na -telъ (jako spasitelьnъ) změnil tu svůj význam v pasivní s odstínem možnosti, rovný českým adjektivům na -telný a latinským na -bilis. Není ovšem vyloučeno, že další podrobné bádání o jazyce charvátskohlaholských památek oné doby vynese na světlo rozšíření i bohemismů jiných.

Konečně válečné vzepětí českého národa za doby husitské, kterému se obdivovala a kterého se bála celá západní Evropa, způsobilo, že řada typických vojenských názvů husitského válečnictví prošla rychle Evropou. Proto se setkáváme v různých západních i východních evropských jazycích s českými názvy, jako píšťala, houfnice, tarasnice, hradba vozová, ztracenci a pod., buď jako se slovy přejatými anebo s jejich překlady.

Našli bychom v období 14. až 16. století i řadu jednotlivých slov českých přejatých u našich sousedů, především Němců, ale nám zde nejde o takový roztroušený vliv prostě jazykový, nýbrž o vliv souvislé skupiny jazykových prostředků, nesený expansí určité myšlenkové nebo technické struktury.

Konstatovali jsme již na samém začátku, že ve středověku byla ve světě slovanském jedině čeština kromě starší církevní slovanštiny, rovněž v počátcích spjaté s naším územím, skutečně rozvinutým jazykem spisovným. A speciální prostředky této své funkce, zvláště slova, zachycující abstraktní formulace tehdejší filosofie, čeština sdělila s ostatním slovanským světem. Po církevní slovanštině, která dala většině slovanských jazyků spisovných základní slovník kulturních slov, poskytla světu slovanskému další přínos kulturních slov středověká a humanistická čeština.
Zlatemince.cz - Investiční zlato. Zlaté investiční mince. Zlaté investiční slitky. Stříbrné mince. Limitované ražby a medaile Pražské mincovny, České mincovny a Mincovny Kremnica, mince ČNB a NBS. ©2003-2024 Zlaté mince - Numismatika. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování textů a fotografií je bez písemného souhlasu zakázáno.